ECLI:CZ:US:2004:2.US.102.03
sp. zn. II. ÚS 102/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 11. 2002 sp. zn. 13 Co 661/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 31. 3. 1999 sp. zn. 9 C 112/97, kterým bylo stěžovateli a A. Š., v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici, uloženo zaplatit žalobci O. G., v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi, peněžitou částku.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2002 sp. zn. 13 Co 661/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáními ze 17. 6. 2003 a 19. 2. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že mu byla odňata možnost účasti u jednání Krajského soudu v Brně, jakož i možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem projednávaným v řízení, neboť bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, ač se z jednání společně se svojí obecnou zmocněnkyní omluvil a požádal o jeho odročení.
Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 112/97 zjistil Ústavní soud následující.
O. G. se po stěžovateli a A. Š. domáhal zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Platebním rozkazem ze dne 14. 2. 1997 č. j. Ro 1222/96-7a bylo žalobě O. G. vyhověno. Proti tomuto platebnímu rozkazu podali stěžovatel a A. Š. odpor. Rozsudkem z 31. 3. 1999 č. j. 9 C 112/97-31 bylo stěžovateli a A. Š. uloženo, aby O. G. zaplatili částku 219 500 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a A. Š. odvolání. Podle úředního záznamu odvolacího soudu v den nařízeného jednání o odvolání, tj. 7. 11. 2002, v 9.40 hodin A. Š. telefonicky omluvila neúčast svou a stěžovatele, a to pro nemoc, a zároveň požádala o odročení jednání. Přitom sdělila, že omluvu posílala předchozího dne faxem s tím, že fax nebyl přijat. Pracovnicí soudu byla A. Š. v té souvislosti vyzvána k zaslání potvrzení o pracovní neschopnosti a omluvy z jednání písemně. Téhož dne byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Dne 11. 11. 2002 byla na podatelnu Krajského soudu v Brně doručena písemná omluva stěžovatele s žádostí o odročení jednání, a to spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti vystaveným stěžovateli od 14. 10. 2002 a s hlášením o neuskutečněném telefaxovém přenosu, který měl být realizován 6. 11. 2002 v 16.12 hod. na telefaxové číslo 542212328. Zřejmě téhož dne, tj. 11. 11. 2002, byla na podatelnu Krajského soudu v Brně doručena písemná omluva obecné zmocněnkyně stěžovatele I. Š. s žádostí o odročení jednání, a to s potvrzením o pracovní neschopnosti, vystaveným obecné zmocněnkyni stěžovatele od 6. 11. 2002.
Odvolací soud v rozsudku napadeném ústavní stížností uvedl, že neshledal důvody k odročení jednání ve věci, protože telefonická omluva první žalované, učiněná krátce před zahájením jednání odvolacího soudu, nebyla ničím odůvodněna.
Z oficiálních webových stránek Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že telefaxové číslo Krajského soudu v Brně je 542103362.
O. G. jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že při jednání odvolacího soudu nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by se stěžovatel v případě své přítomnosti mohl vyjádřit, stěžovatelova nepřítomnost tedy nebránila odvolacímu soudu v projednání věci a neměla žádný vliv na rozhodnutí v této věci.
A. Š. jako vedlejší účastnice řízení nevyzvedla na poště v odběrní lhůtě zásilku s výzvou k vyjádření se k ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory a procesní postup obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání soudu a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. V daném případě bylo jak stěžovateli, tak jeho obecné zmocněnkyni doručeno předvolání k jednání 14. 10. 2002, tedy 24 dnů před konáním jednání odvolacího soudu. Písemné omluvy stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně spojené s potvrzeními o pracovní neschopnosti a s žádostí o odročení jednání byly doručeny odvolacímu soudu až po dni jednání. Vzhledem k tomu, že byly takto doručeny, lze podle názoru Ústavního soudu předpokládat, že telefonická omluva v den jednání odvolacího soudu spojená s žádostí o odročení, byla učiněna spíše I. Š., obecnou zmocněnkyní stěžovatele, než první žalovanou A. Š., jak bylo pracovnicí soudu zaznamenáno. Příjmení obou těchto osob je totožné a zvukové vyjádření jmen zní podobně. Pokud zde mohou vyvstat v otázce osoby, která činí omluvu a žádá o odročení jednání, pochybnosti, je nutné je vyřešit tak, aby nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv všech účastníků řízení.
Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že onemocnění stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně jsou důležitými důvody pro odročení jednání. Stejně tak je nepochybné, že omluvu neúčasti u jednání soudu, spojenou s žádostí o odročení jednání, lze uskutečnit i jiným způsobem než písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem. (R 10/2001) Je přitom logické, že telefonickou omluvu nelze zpravidla písemně doložit tak, aby toto doložení bylo doručeno současně s telefonickým sdělením nebo bezprostředně po něm. Za této situace vyvstává otázka, zda telefonická omluva stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně byla podána včas.
Ústavní soud má za to, že obecně nelze omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení jednání podanou telefonicky 35 minut před zahájením jednání považovat za podanou včas. Na druhou stranu je nutné vždy přistupovat k závěrům o té které skutečnosti s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je přirozené, že důležité překážky, které brání účastníkům řízení či jejich zástupcům v účasti na jednání, mohou nastat náhle a neočekávaně, a to i v době, která je vzhledem k termínu jednání soudu bezprostřední. V posuzovaném případě je zřejmé, že se obecná zmocněnkyně stěžovatele stala nemocnou den před jednáním odvolacího soudu. Stěžovatel sám již ve stavu nemocných byl. Jednání odvolacího soudu přitom bylo nařízeno v dopoledních hodinách. Podle názoru Ústavního soudu je za těchto okolností pochopitelné, že omluva a žádost o odročení jednání mohly být učiněny pouze v době, která bezprostředně předcházela zahájení jednání odvolacího soudu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že telefaxové číslo, na něž se stěžovatel a jeho obecná zmocněnkyně pokoušeli zaslat telefaxovou zprávu, není telefaxovým číslem odvolacího soudu. Navíc pracovnice soudu v daném případě při přijímání omluvy stěžovatele a jeho obecné zmocněnkyně tuto vyzvala k zaslání omluvy z jednání s potvrzením o pracovní neschopnosti písemně, což si museli stěžovatel i jeho obecná zmocněnkyně vyložit tak, že jednání bude odročeno.
Pro stěžovatele musela být tedy skutečnost, že odvolací soud po přijetí omluvy jednal a rozhodl ve stěžovatelově nepřítomnosti, překvapivá. Postup a v konečném důsledku i rozhodnutí soudů všech stupňů má být vždy a za všech okolností předvídatelný účastníky řízení. Protože tomu tak v daném případě nebylo, bylo tím nepochybně porušeno právo na spravedlivý proces, tak, jak toto právo vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a následujících Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy platí, že nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník, který ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka a přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům, zjevně tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v postupu odvolacího soudu, který vedl k vydání ústavní stížností napadeného rozsudku, shledává porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.