ECLI:CZ:US:1995:2.US.109.94
sp. zn. II. ÚS 109/94
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 109/94
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, č.j. 11 Co 298/94-26 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., podané TK., zastoupenou advokátem JUDr. K.P., za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Č., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal včas ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, č.j. 11 Co 298/94-26, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.10.1993, č.j. 8 C 1028/92-14, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti navrhovatele uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem zapsaným v evidenci nemovitostí pro katastrální území K., a o jeho povinnosti vydat tyto nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena ústavně zaručená nedotknutelnost a zvýšená ochrana vlastnického práva, dále Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku a zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Navrhovatel vyslovil přesvědčení, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Krajský soud v Praze jako odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tedy proto,
že jde "o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu." Současně navrhl zrušení ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.
Návrh byl podán prostřednictvím komerčního právníka a byl postupně doložen Stanovami TK., registrovanými Ministerstvem vnitra dne 4. února 1991, spisem Okresního soudu v Kolíně, č.j. 8 C 1028/92-14, výpisem z evidence nemovitosti, katastrální území K., rozhodnutími dalších soudů v otázkách předmětného zákona, mezi kterými se navrhovatel přímo dovolává usnesení Okresního soudu Brno -venkov ze dne 18.5.1994, sp. zn. 7 C 817/92-41, kterým tento soud přerušil řízení, neboť došel k závěru o neústavnosti ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.
Ústavní soud se nejdříve zabýval v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu přípustností návrhu samotného. Ústavní stížnost byla podána včas ve lhůtě do 60 dnů po právní moci rozhodnutí Krajského soudu. Nebylo proto nutno zjišťovat, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Pozornost věnoval Ústavní soud i výše uvedenému usnesení Okresního soudu Brno-venkov, neboť jeho předcházející podání Ústavnímu soudu by mělo za následek nepřípustnost návrhu v části týkající se přezkoumání ústavnosti ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., a to na základě ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. V době podání návrhu a ani v době přijetí tohoto usnesení však takovýto návrh Okresního soudu Brno-venkov nebyl k Ústavnímu soudu podán.
Navrhovatel podal svoji ústavní stížnost prostřednictvím právního zástupce, který byl sice v době jejího podání, tj. 2. srpna 1994, komerčním právníkem, avšak následně prokázal osvědčením ČAK, že se stal jejím členem s registračním číslem ke dni 1. září 1994. Tudíž nebylo nutno zjišťovat, zda je důvod podání ústavní stížnosti spjat s podnikáním navrhovatele, neboť advokát je podle §1 odst. 1 zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu oprávněn vystupovat před Ústavním soudem ve všech věcech, které jsou předmětem ústavní stížnosti. V průběhu řízení byla rovněž odstraněna vada plné moci právního zástupce, která umožňovala jeho zastoupení dalším zástupcem.
Dále Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost návrhu. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval tvrzením navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavou ČR, která jako norma vyšší právní síly garantuje nedotknutelnost a zvýšenou ochranu vlastnického práva, přičemž právě v důsledku napadaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze nabyla podle názoru navrhovatele Č., více práv než jí náleží. Nijak však toto své tvrzení dále nekonkretizuje a neprokazuje. V této souvislosti nutno konstatovat, že Ústava ČR ve svých ustanoveních přímo tyto otázky neupravuje, nýbrž v čl. 3 odkazuje na Listinu základních práv a svobod a dále zaručuje, že ochrana základních práv a svobod nebude odňata soudní moci (čl. 4). Vlastní úprava vlastnických práv je proto obsažena zejména až v čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Navrhovatel tak měl prokázat, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, popř. že zákonem je rozsah jeho vlastnických práv stanoven diskriminačním způsobem nebo chráněn v menší míře než v případě jiného vlastníka. To však navrhovatel neprokázal. Naopak z jeho přiložených Stanov zaregistrovaných dne 4. února 1991 Ministerstvem vnitra ČR vyplývá, že podle jejich čl. 26 je nástupnickou organizací Č. podle Stanov Č. a dále, že podle čl. 17 písm. f) je zdrojem jeho majetku též majetek "převedený do vlastnictví T jako nástupnické organizace Č., a to na základě její vlastní žádosti podle stanov Č.". Právě o navrácení tohoto majetku požádal ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a podle zákona ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění zákona ČNR č. 312/1991 Sb. navrhovatele vedlejší účastník. Soudy proto posoudily právní situaci tak, že na straně Č. je dána aktivní legitimace a na straně TK je dána pasivní legitimace.
Majetek Č., jako "jediné dobrovolné tělovýchovné organizace" ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, je předmětem navrácení ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., pokud jeho zdrojem byla majetková práva dobrovolných organizací dle stavu ke dni 31. března 1948 odňatá těmto organizacím na základě zákonů č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. Tento majetek nebylo možno převést na T ani usnesením sjezdu Č, ani smlouvou o převodu vlastnictví, neboť tomu brání blokační ustanovení §2a zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Vlastnická práva tak nemohla být dotčena tím způsobem, o který se opírají tvrzení navrhovatele. Ústavní soud v této souvislosti již dříve vyslovil svůj právní názor, že Č. je v případech, kdy TS v místech svoji činnost neobnovily, oprávněnou organizací ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (viz zejména nález IV. ÚS 16/93). Ústavní soud i při rozhodování v tomto případě (stejně jako v obdobném případě usnesení III. ÚS 116/94) neshledal důvod pro postup podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb.
Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy a není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto v této části odmítnul Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou.
Současně navrhovatel namítá, že Krajský soud v Praze posoudil situaci tak, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a nevyslovil proto přípustnost dovolání. Podle názoru navrhovatele se tak ale stát mělo, jinak by došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této konkrétní věci Ústavní soud zastává již z výše uvedených důvodů názor, že dojde-li při hodnocení skutkového a právního stavu obecný soud k závěru, že není důvod pro postup podle §238 odst. 2 písm. a) OSŘ, je to věcí jeho úvahy, jejíž oprávněnost Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Vázat soud, aby vždy vyslovil přípustnost dovolání z důvodu, že se u různých soudů projevují různé názory, by bylo v rozporu s nezávislostí soudů. Kromě toho musí být soudům dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. Pokud navrhovatel namítá, že tímto postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, které každému zaručuje, aby se mohl domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, pak rovněž v tomto bodě shledal návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Navrhovatel též namítnul porušení zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého plyne, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování nebo jeho ukončení pod nátlakem. Protože navrhovatel nenapadá rozpor zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. s čl. 20 odst. 1 Listiny, nýbrž se zákonem č. 83/1990 Sb., musel Ústavní soud k této části návrhu konstatovat následující. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit vzájemný vztah mezi právními předpisy téže právní síly, v daném případě zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a zákona č. 83/1990 Sb. V tomto bodě nezbylo Ústavnímu soudu než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., tzn. jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Jak navrhovatel ve svém podání, tak Krajský soud v Praze jako účastník řízení se dovolávají úmyslu zákonodárce na základě obsahu důvodové zprávy. K těmto argumentům Ústavní soud nemohl přihlédnout, ani se jimi zabývat, neboť zákonodárce může projevit svůj úmysl závazně jediným způsobem, a to usnesením se o určitém znění osnovy zákona. Co nelze vyložit ze samotného textu zákona za pomoci výkladových pravidel, nelze považovat za projevený úmysl zákonodárce. Přitom Ústavní soud poukazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle jehož nálezu ze dne 19. listopadu 1923, č. 19.666 (B. A 2885/23, s. 2078) "správnost výkladu opírajícího se o znění a ducha zákona nemůže být zvrácena tím, že jeho praktické provádění způsobí snad v některých případech újmy, byť i nezaviněné".
Pokud jde o návrh na přezkoumání ústavnosti §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., zaujal Ústavní soud následující stanovisko. Z ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že je povinností senátu v takovém případě řízení přerušit a postoupit návrh plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Podle ustanovení §42 odst. 1 téhož zákona však může být návrh předložen k projednání senátu, a tudíž i k přerušení řízení, jen tehdy, neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle ustanovení §43. Vzhledem k tomu, že se tak stalo a návrh byl z výše uvedených důvodů na základě ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a písm. f) odmítnut, není dán důvod k postupu senátu podle zmíněného ustanovení §78 odst. 1.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 3. 1995 Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR