ECLI:CZ:US:2010:2.US.1103.10.1
sp. zn. II. ÚS 1103/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. B. T., advokáta, zastoupeného JUDr. Jiřím Řehákem, advokátem se sídlem v Dobřichově č.p. 205, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 č. j. 28 Co 16/2010-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2010 a doplněnou podáním ze dne 10. 5. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Namítal, že Krajský soud v Praze, rozhodující jako odvolací soud, změnou rozhodnutí soudu prvého stupně o hotových výdajích a odměně advokáta v jeho neprospěch porušil zásadu zákazu "reformace in peius" zakotvenou v ustanovení §212 o. s. ř. Odkázal jednak na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1999 č. j. 17 Ca 351/99, který dovodil, že podá-li odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení jen jedna strana sporu, nemůže odvolací soud změnit napadený výrok v neprospěch odvolatele, a jednak na závěry nálezu Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. II. ÚS 118/05.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Kolíně dne 3. 12. 2007 ustanoven podle ustanovení §30 o. s. ř. právním zástupcem žalobkyně v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 251/2007. Usnesením ze dne 21. 12. 2009 č. j. 9 C 251/2007-150 tento soud přiznal stěžovateli odměnu za zastupování za patnáct úkonů po 2.100,- Kč, tj. 31.500,- Kč, náhradu patnácti hotových výdajů po 300,- Kč, tj. 4.500,- Kč, náhradu za promeškaný čas za dvacet čtyři půlhodin po 100,- Kč, tj. 2.400,- Kč, a náhradu za promeškaný čas za účast u jednání, které se nekonalo 1.050,- Kč, cestovné 2.586,- Kč, parkovné 120,- Kč a náhradu za 19% DPH ve výši 8.010,- Kč, celkově tedy přiznal stěžovateli 50.166,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, v němž se domáhal změny rozhodnutí a přiznání odměny v celkové výši 50.523,- Kč. Namítal, že mu nebyla přiznána částka 357,- Kč jako hotový výdaj navýšený o DPH za jednání u soudu, které se nekonalo.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 1. 2010 č. j. 28 Co 16/2010-155, kterým změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že Česká republika - Okresní soud v Kolíně je povinna zaplatit JUDr. B. T., advokátovi, hotové výdaje a odměnu za zastupování ve výši 41.947,20 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Výrok o nákladech řízení tedy musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 401/06).
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává §137 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně a v neprospěch stěžovatele snížil jemu již přiznanou částku podle ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., přestože odvolání podal pouze on sám, porušil odvolací soud tímto svým postupem zásadu zakotvenou v ustanovení §212 o. s. ř.
Ústavní soud tomuto názoru stěžovatele však nemůže přisvědčit. Jak se již Ústavní soud vyjádřil ve svých předcházejících rozhodnutích (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1971/07 nebo II. ÚS 787/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), zásada ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vyjádřená pro řízení před soudem prvního stupně v §153 odst. 2 o. s. ř., se vztahuje pouze na návrhy ve věci samé, nikoli na rozhodování o nákladech řízení, kde naopak soud je podle ustanovení §142 odst.1 o. s. ř. povinen o nich rozhodnout i bez návrhu. V případě, kde je návrh podán, není jím vázán, ledaže by se oprávněný účastník náhrady nákladů řízení výslovně vzdal. Pokud jde o odvolací řízení, je výše uvedená zásada vyjádřená v ustanovení §212 o. s. ř., ze kterého vyplývá, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, avšak s těmi výjimkami, že rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Jestliže odvolací soud není vázán rozsahem odvolání ve věcech, které lze zahájit i bez návrhu, není vázán rozsahem odvolání, které se týká náhrady nákladů řízení, protože se jedná o řízení, které musí proběhnout, i když nikdo z účastníků jejich přiznání nenavrhl, neboť se jedná o zákonný nárok. Ústavní soud proto musí uzavřít, že východisko stěžovatele je ze shora uvedených důvodů ve zřejmém rozporu se zněním zákonné úpravy.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce posuzování výše náhrady nákladů řízení obecnými soudy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti, podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo".
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokátovi coby soudem ustanovenému právnímu zástupci žalobkyně, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě. V této oblasti rozhodování totiž nelze obecným soudům upřít oprávnění odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů právního zastoupení, jak by se stěžovatel mohl domnívat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom jasně vyplývá, z jakých důvodů byla odměna stěžovatele krácena. Posouzení věci obecnými soudy neobsahuje žádné prvky libovůle. Je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává výklad, lišící se od výkladu přijatého v dotčených rozhodnutích, sama o sobě nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Pokud pak jde o sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu