ECLI:CZ:US:2016:2.US.1209.16.1
sp. zn. II. ÚS 1209/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R.V., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 5 To 6/2016 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 VZV 7/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 4. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením státního zástupce bylo rozhodnuto tak, že podle §79f odst. 1 tr. řádu ve vztahu k §79a odst. 1 tr. řádu a ve spojení s §45 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci, byly jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zajištěny peněžní prostředky na účtu vedeném u Lombard Bank Malta p.l.c. ve výši aktuálního zůstatku 341 315 Eur. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a účast na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 tr. zákoníku s výší způsobené škody cca 200 mil. Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž namítl nesprávnost a nezákonnost napadeného usnesení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zejména usnesení státního zástupce je odůvodněno velmi vágně a z formálního hlediska tudíž nemůže obstát a mělo být zrušeno. Vrchní soud však nahradil činnost státního zástupce a dodatečným odůvodněním se snažil toto usnesení legitimizovat. Podle přesvědčení stěžovatele nebyly ani splněny podmínky pro použití institutu zajištění náhradní hodnoty a orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s tím, proč k tomuto řešení přistupují. Namítá rovněž, že není dostatečným způsobem odůvodněno, za jakou věc či hodnotu je náhradní hodnota usnesením zajišťována.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
6. Přes výše uvedené však zajištění majetku představuje opatření zasahující do základního práva na jeho pokojné užívání a jako takové musí být v souladu s principy legality, legitimity a proporcionality. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na takové rozhodnutí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak musí důkladně posoudit a zhodnotit doposud zjištěné skutečnosti svědčící pro omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně odůvodnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 14. 4. 2014). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, nýbrž toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
7. V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění náhradní hodnoty byly splněny. Ústavní soud musel vzít v úvahu, že řízení je v počátečním stádiu a jedná se o komplikovanou a závažnou trestnou činnost ve spolupachatelství s několika osobami, v rámci které měly trestným činem způsobit škodu přesahující 200 mil. Kč. Za takového stavu věci byly důvody, na nichž spočívají napadená usnesení, zejména pak usnesení státního zástupce, jen stručně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Lze ale konstatovat, že jsou natolik závažné a dostatečné k ospravedlnění zajištění peněžních prostředků, o kterém tyto orgány činné v trestním řízení rozhodly. K námitce stěžovatele o nedostatečném či velmi stručném odůvodnění usnesení státního zástupce je třeba uvést, že toto usnesení nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatel, ale ve spojení s rozhodnutím stížnostního soudu, který si byl uvedeného deficitu vědom a relevantním otázkám věnoval náležitou pozornost. S přihlédnutím k tomu, že v daném stádiu trestního řízení nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost, že byl spáchán trestný čin a že stěžovatel je osobou podezřelou z účasti na jeho spáchání, vztáhnout obecné požadavky věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu (závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný ani konečný a může být dalším šetřením vyvrácen), nebylo shledáno pochybení ústavněprávního rozměru. K zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole. Do práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.
8. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. ř. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického (dispozičního) práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení §79f tr. řádu a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.
9. Lze proto uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, posuzovaná jako celek, porušila tvrzená práva stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu