ECLI:CZ:US:2000:2.US.125.98
sp. zn. II. ÚS 125/98
Usnesení
II. ÚS 125/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. Z.K., zastoupeného JUDr. J.T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 1997, čj. 5 Co 2689/97-43, usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 10. 9. 1996, čj. E 745/96-9, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1997, čj. 5 Co 294/97-35, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 11. 1996, čj. E 745/96-14a, a návrhu na zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm. c), §253 odst. 2 a §269 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 20. 3. 1998, který byl na základě výzvy Ústavního soudu doplněn podáním ze dne 19. 4. 1998. Stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 10. 1997, čj. 5 Co 2689/97-43, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 10. 9. 1996, čj. E 745/96-9, kterým soud prvého stupně na základě rozhodnutí O.Ú., referátu životního prostředí ze dne 21. 9. 1994, čj. Vod/Př/3022/94 - G, ve znění rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 28. 2. 1995, čj. 2440/ÚOČB/94 - Ba - 058/94, nařídil výkon rozhodnutí srážkami z důchodu stěžovatele u ČS, k uspokojení pohledávky O.Ú., v částce 5 000,- Kč a nákladů řízení, spojených s projednáváním přestupku v částce 150,- Kč. Stěžovatel dále napadá usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 10. 1997, čj. 5 Co 294/97-35, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku z 25. 11. 1996, čj. E 745/96-14a, kterým soud prvého stupně ve výroku v odstavci prvním zamítl návrh povinného, aby výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Písku z 10. 9. 1996, čj. E 745/96-9, byl prohlášen za nepřípustný a aby řízení bylo v celém rozsahu zastaveno, ve výroku v odstavci
II. ÚS 125/98
druhém zamítl návrh povinného na odložení výkonu rozhodnutí a ve výroku v odstavci třetím vyslovil, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel má za to, že výkon rozhodnutí měl být prohlášen za nepřípustný a zastaven podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, protože nelze vymáhat pokutu za přestupek, který se vůbec nestal. Z tohoto důvodu postupem správního orgánu došlo ke zkrácení práv stěžovatele a tím k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že nebyl řádně poučen o svých právech a proto se nedomáhal přezkumu rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR žalobou podle §247 a nás(občanského soudního řádu, SO měl tak porušit příslušná ustanovení o poskytování pomoci a poučení účastníků ve správním řízení dle §3 odst. 2 zákona č. 71/67 Sb., (dále jen "správní řád"). Tím se stalo, že nebyl poučen o možnosti domáhat se přezkumu tohoto rozhodnutí v soudním řízení.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími, postupem soudů a správních orgánů v řízeních, která vydání těchto rozhodnutí předcházela, zejména tím, že všechna jednání probíhala v jeho nepřítomnosti a nebyla mu dána příležitost účinně hájit svá práva a zájmy, a tím že soud dosud nerozhodl o jeho návrhu z 1. 4. 1996 na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 10. 11. 1995, čj. E 605/95-6, byla mnohonásobně porušena jeho základní práva a svobody, a to čl. l, čl. 11, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 95 a 96 Ústavy ČR.
Stěžovatel současně podal návrh na zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm. c), §253 odst. 2 a §269 odst. 2 občanského soudního řádu, protože jsou v rozporu se základním ustanovením §6 občanského soudního řádu, s Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a jejich uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Písku a připojil spis Okresního soudu v Písku, sp. zn. E 745/96.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 17. 2. 1999 uvedl, že důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení usnesení soudu prvého stupně jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění obou jeho usnesení a Krajský soud v Českých Budějovicích v zájmu stručnosti tohoto vyjádření na ně odkazuje. K celkovému obsahu stížnosti stěžovatele krajský soud poznamenává, že v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost pravomocných a vykonatelných rozhodnutí správních orgánů nebo dříve vydaných rozhodnutí soudů. Z vedených důvodů krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Písku se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v odvolání proti prvoinstančním soudním rozhodnutím a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
II. ÚS 125/98
Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Navíc má Ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy a jak byly uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní a plně respektující význam věci.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá ve skutečnosti, že stěžovatel neuplatnil své právo podat proti rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty za přestupek žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů podle části páté občanského soudního řádu ve správním soudnictví. Pokud se týká názoru stěžovatele, že nebyl správním orgánem - v daném případě Ministerstvem životního prostředí ČR - řádně poučen o svých právech na možnost podání návrhu na přezkoumání napadených rozhodnutí ve správním soudnictví, je nucen Ústavní soud pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí správních orgánů byla vydána v souladu se správním řádem. Bylo zcela věcí stěžovatele, pokud v průběhu správního řízení nevyužil odborných právních služeb, ať již formou právní porady či přímo zmocněním k zastupování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm. c), §253 odst. 2 a §269 odst. 2 občanského soudního řádu, která se vztahují k projednání odvolání, postupu soudu při nařízení výkonu rozhodnutí a k postupu soudu při zastavení výkonu rozhodnutí. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel zejména brojí proti skutečnosti, že o nařízení exekuce soud rozhoduje bez jednání a bez slyšení povinného a jednání nařídí, jen pokud to považuje za nutné nebo stanoví-li to zákon. Tato ustanovení mají v občanském soudním řádu své opodstatnění, neboť ve smyslu ustanovení §251 občanského soudního řádu v řízení o výkon rozhodnutí se vykonávají pouze vykonatelná rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Ústavní soud rovněž nezjistil tak extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatele adresované jak správním orgánům tak i obecným soudům nejsou na místě. Zásada, nechť si každý sám střeží svá práva ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Odvolání ústavní stížnosti na porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele není průkazné a činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Tento závěr neumožňuje ve smyslu ustanovení §74 a 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu. Ze stejného závěru se Ústavnímu soudu ani nejevilo nutné vést stěžovatele k odstranění vady návrhu, která spočívala v tom, že od l. 1. 1999 nebyl stěžovatel stanoveným způsobem právně zastoupen.
II. ÚS 125/98
S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neprokázal porušení nijakých svých ústavně zaručených práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jedná o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. 2. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu