ECLI:CZ:US:2011:2.US.1363.11.1
sp. zn. II. ÚS 1363/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. F. K., zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 304/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2009 sp. zn. 16 Co 89/2009 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. 16 C 314/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 5. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3. čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 7, čl. 9, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 4, čl. 6, čl. 9, čl. 10, čl. 11 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 47 Charty základních práv Evropské unie, v čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny základních práv Evropské unie, v čl. 2 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 27 a čl. 40 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních právech a v čl. 2 odst. 1 a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Soudy všech stupňů zároveň shodně rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejm. "o existenci nesprávné realizaci procesního řízení s existencí opomenutých důkazů." Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i námitky stěžovatele jsou účastníkům známy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak zejména krajský a Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu