ECLI:CZ:US:2002:2.US.144.02
sp. zn. II. ÚS 144/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele JUDr. P. O., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, čj. 33 Odo 739/2001-107, eventuálně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 13 Co 298/2000-75, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým podáním, s odvoláním zejména na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 13 Co 298/2000-75. Pokud by Ústavní soud neuznal argumentaci stěžovatele, navrhuje uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Dle názoru stěžovatele dovolací soud neměl ke svému rozhodnutí zákonné oprávnění. Dovolací soud údajně nerespektoval ustanovení §240 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), ve znění platném od 1. 1. 2001, tedy ve znění novely zák. č. 30/2000 Sb. (dále též "novela"), které stanoví pro podání dovolání lhůtu dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Založil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatel měl podat dovolání ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou. Dovolání bylo podáno ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Obě rozhodné skutečnosti nastaly v době platnosti a účinnosti novely o.s.ř., která lhůtu pro podání dovolání prodloužila. Dovolací soud přesto dovolání jako opožděné odmítl. Stěžovatel se domnívá, že bod 17 části dvanácté, hlavy I. novely o.s.ř., upravuje výhradně procesní postup dovolacího soudu pro jednání a rozhodování o podaných dovoláních a nikoli postup účastníka z hlediska lhůty k podání dovolání. Uvedené ustanovení nemění nic na dvouměsíční lhůtě k podání dovolání stanovené novelou. Právo stěžovatele podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu je založeno platnou a účinnou zákonnou normou (§240 odst. 1 o.s.ř. ve znění novely). Z hlediska délky ani počátku lhůty tedy není možné toto právo stěžovatele omezit. Stěžovatel dále obsáhle argumentuje stran porušení svých ústavně garantovaných práv rozhodnutím odvolacího soudu.
Ústavní soud přezkoumal věc spolu se spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 20 C 10/99, jenž byl zapůjčen Ústavnímu soudu ke sp. zn. I. ÚS 239/01, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, čj. 20 C 10/99-37, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu Městské části Praha 1 (dále též "vedlejší účastnice"), kterou by soud uložil stěžovatelovi a Mgr. V. O. povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu ve znění, uvedeném v žalobě ze dne 2. 2. 1999. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, čj. 13 Co 298/2000-75, změnil k odvolání vedlejší účastnice rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel a Mgr. V. O. jsou povinni do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek dovoláním, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 osobně dne 20. 4. 2001, které dovolací soud usnesením ze dne 28. 11. 2001, čj. 33 Odo 739/2001-107, pro opožděnost odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud zejména uvedl, že při posuzování dovolání vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodů 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., neboť i v projednávaném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o.s.ř. ve znění před novelou. Dle zmíněného bodu 15 se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 21. 3. 2000. Skutečnost, že se dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen stěžovateli 20. 2. 2001 a téhož dne nabyl také právní moci. Dovolání podané stěžovatelem dne 20. 4. 2001 bylo tedy podáno opožděně.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze, i vedlejšího účastníka řízení, Městskou část Praha 1, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozhodnutí dotčeného ústavní stížností. Trval na tom, že svým usnesením o odmítnutí dovolání stěžovatele neporušil jeho ústavní práva.
Městský soud v Praze navrhl ve svém vyjádření ze dne 5. 8. 2002, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji zcela zamítl. Žádný ze článků Ústavy ani Listiny uváděných stěžovatelem rozhodnutím odvolacího soudu porušen nebyl. Tvrdí-li stěžovatel, že věc měla být skutkově i právně posouzena jinak, a to v jeho prospěch, není taková skutečnost důvodem k ústavní stížnosti. Stěžovatel chce po zmeškání lhůty k dovolání jejím prostřednictvím dosáhnout, aby jeho věc byla přezkoumána Ústavním soudem jako třetí instancí. Posuzování uvedených skutečností však přesahuje meze činnosti Ústavního soudu.
Městská část Praha 1, zastoupená advokátem Mgr. T. M., ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost není důvodná. Zákonná dikce "projednají a rozhodnou" nemůže znamenat nic jiného, než komplexní použití dosavadní právní úpravy, tedy včetně dovolacích důvodů, jakož i posouzení včasnosti dovolání z hlediska lhůt k jeho podání. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí R 70/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že se jedná o konstantní judikaturu soudů. Námitka stěžovatele je proto pouze účelová. Stěžovatel se zřejmě neseznámil se správným poučením, které obsahoval rozsudek odvolacího soudu a v němž byla správně uvedena jednoměsíční lhůta k podání dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci bylo rozhodnutím vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, vydaném přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud tak postupoval správně, a vedlejší účastník proto navrhuje v této části návrh zamítnout. Obsáhle se vyjadřuje i k údajným porušením ústavně garantovaných práv stěžovatele. Mimo jiné tvrdí, že tím, že stěžovatel zmeškal lhůtu k podání dovolání, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je tudíž v této části nepřípustná a měla by být odmítnuta.
Ústavní stížnost v části, kterou napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, čj. 33 Odo 739/2001-107, není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti v části, jíž stěžovatel napadá rozhodnutí dovolacího soudu, spočívá ve tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů, neboť bod 17 části dvanácté, hlavy první novely o.s.ř. údajně upravuje pouze procesní postup dovolacího soudu pro jednání a rozhodování o podaných dovoláních, nikoli postup účastníka z hlediska lhůty k podání dovolání.
Uvedená námitka není opodstatněná. Ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. zní takto:
"Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15 citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 21. 3. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení tak není možno spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, dle níž se ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. na lhůty pro podání dovolání nevztahuje, neboť by to musel výslovně upravovat. Uvedená přechodná ustanovení ukládají odvolacím soudům i soudu dovolacímu kogentně, jak postupovat v řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí již před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 196/2001, dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je alternativně napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 13 Co 298/2000-75, považuje Ústavní soud za návrh nepřípustný. Upozorňuje, že o stejném návrhu téhož stěžovatele již dříve rozhodoval (sp. zn. IV. ÚS 240/01) a jeho návrh též odmítl. Novému projednání sice nebrání zásada věci rozsouzené (srov. §35 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), Ústavní soud nicméně setrvává na závěru uvedeném ve zmíněném rozhodnutí, totiž, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal veškeré opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve věci sice bylo podáno dovolání, bylo však podáno opožděně. Stěžovatel tak svým procesním pochybením zamezil dovolacímu soudu, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě byla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, naplněna.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 písm. §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Skutečností, která je v této části předmětem ústavní stížnosti, je napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 298/2000-75, ze dne 22. 1. 2001, doručené stěžovateli dne 20. 2. 2001. Téhož dne nabylo rozhodnutí právní moci. Od tohoto data je tedy třeba roční lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 341. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 5. 3. 2002, tedy zjevně po uvedené lhůtě. Vzhledem k tomu, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) vyžaduje kumulativní splnění všech stanovených podmínek, nedodržení stanovené lhůty vede k tomu, že uvedené ustanovení v projednávané věci nelze aplikovat. V posuzovaném případě nelze použít ani §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to s ohledem na to, že, jak plyne ze znění tohoto ustanovení, přichází jeho aplikace v úvahu pouze v již probíhajícím konkrétním řízení o opravném prostředku, pokud v něm dochází ke značným průtahům.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu