ECLI:CZ:US:2012:2.US.1441.12.1
sp. zn. II. ÚS 1441/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 469/2011-154 ze dne 1. února 2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 18 C 121/2007-121 ze dne 26. dubna 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 18. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení částí rozhodnutí obecných soudů, která jsou uvedena v záhlaví. Konkrétně výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu bylo uloženo uhradit náklady vedlejšího účastníka řízení ve výši 12.240 Kč. Dále té části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen shora uvedený výrok soudu prvního stupně III., a konečně výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo uhradit náklady vedlejšího účastníka řízení ve výši 9.720 Kč. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k dotčení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Konkrétně v ústavní stížnosti s odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449) namítá, že vedlejšímu účastníkovi řízení neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, byť byl procesně úspěšný. Vedlejší účastník řízení hospodaří s finančními prostředky náležejícími do státního rozpočtu, spravuje majetek náležející státu a disponuje k hájení svých práv a zájmů právním odborem čítajícím 13 zaměstnanců s právním vzděláním. Proto by se na něj ve smyslu citovaných nálezů mělo pohlížet jako na stát. Ten byl schopen se v daném řízení efektivně bránit za pomoci svých právníků, neboť spor nebyl obtížný či dlouhotrvající. Proto náklady na zmocněného advokáta nelze považovat za účelně vynaložené.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O to ale v posuzovaném případě nejde.
5. Skutečnost, zda má či nemá Pozemkový fond České republiky právní odbor a kolik je v něm zaměstnáno osob s právním vzděláním, jež vůbec nebyla předmětem dokazování před obecnými soudy, považuje Ústavní soud v posuzované věci za irelevantní. To je dáno tím, že Pozemkový fond České republiky je podle §1 odst. 2 a §2 odst. 1 zákona ČNR č. 596/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 1 odst. 2 Statutu Pozemkového fondu České republiky, kompetentní ke správě nemovitosti ve vlastnictví státu. Právě za tím účelem je tedy materiálně a personálně vybaven. Jakkoliv pracovněprávní vztahy (o něž v posuzovaném případě šlo) k činnosti jakéhokoliv zaměstnavatele nepochybně patří, tak žádnému z nich rozhodně nelze vnucovat, aby měl za tím účelem zřízeno specializované právní oddělení. Nic takového ostatně stěžovat ani netvrdí. Proto je rozhodovací činnost Ústavního soudu, na kterou stěžovatel poukazuje, v posuzované věci nepřípadná.
6. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu