ECLI:CZ:US:1996:2.US.15.95
sp. zn. II. ÚS 15/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve věci návrhu stěžovatele J. J. zastoupeného advokátem JUDr. Z. H. na zrušení usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 21 C 69/94-8, ze dne 29. 11. 1994, za účasti města Říčany, zastoupeného advokátem JUDr. J. N. a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a R. H. zastoupeného JUDr. A. P., J. K. a J. M. zastoupeného JUDr. A. P. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12.
1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, a usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8, se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Dne 19. 1. 1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost
stěžovatele J. J., která byla dále doplněna po obsahové stránce
podáním ze dne 24. 2. 1995, které Ústavní soud obdržel dne 3. 3.
1995. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského
zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č.
11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, ze dne
29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8. V doplnění podání byl petit
návrhu rozšířen o návrh na zrušení výše uvedeného usnesení
Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem
na zrušení ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř.
Stěžovatel se jako kandidát na kandidátce LSNS a nezávislých
kandidátů účastnil voleb do Městského zastupitelstva Říčany
konaných ve dnech 18. a 19. listopadu 1994. Na této kandidátce byl
zvolen členem zastupitelstva a 30. listopadu 1994 zastupitelstvo
jeho volbu ověřilo. V mezidobí dne 25. listopadu 1994 však byla
vedlejšími účastníky podána stížnost proti vydání osvědčení
o zvolení stěžovatele u Krajského soudu v Praze. Krajský soud
v Praze této stížnosti svým usnesením ze dne 29. 11. 1994, č.j.
21 C 69/94-8, vyhověl a vyslovil ve výroku, že osvědčení vydané J.
J. je neplatné. Na základě tohoto rozhodnutí přijalo Městské
zastupitelstvo Říčany dne 22. 12. 1994, usnesení č. 11/94-VI/4,
kterým "revokuje usnesení o volbách č. 10/94-IV/4 a bere na vědomí
usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti
vydaného osvědčení o zvolení p. J. J. členem Městského
zastupitelstva Říčany" a dále usnesení č. 11/94-VI/5, kterým
"ověřuje platnost volby D. H.", který byl takto prohlášen zvoleným
kandidátem namísto stěžovatele. Obě usnesení byla přijata za
dodržení procedurálních podmínek zákona č. 367/1990 Sb., o obcích,
v platném znění.
Ve svém včas podaném návrhu, podaném k poštovní přepravě dne
18. 1. 1995, napadl stěžovatel výše uvedená usnesení Městského
zastupitelstva Říčany jako opatření orgánu veřejné moci, kterými
bylo porušeno jeho právo na přístup k volené funkci člena
zastupitelstva a právo podílet se jako člen zastupitelstva na
správě veřejných věcí, která mu náležejí podle čl. 21 odst.
1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Jejich porušení bylo podle
jeho názoru spjato s uplatněním ustanovení §200l odst.
2 o.s.ř. v řízení před krajským soudem, kdy stěžovatel nebyl
účastníkem tohoto řízení a usnesení Krajského soudu v Praze mu
také nebylo doručeno, a proto v petitu svého návrhu mimo zrušení
těchto dvou usnesení navrhl zrušit i toto ustanovení o.s.ř., když
podle jeho názoru si krajský soud jeho nesprávnou aplikací
rozšířil své zákonné oprávnění a postupoval v rozporu s čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Ve
výslovné návaznosti na toto usnesení krajského soudu poté Městské
zastupitelstvo Říčany svým usnesením č. 11/94-VI/4 revokovalo své
usnesení č. 10/94-IV/4 a vzalo na vědomí usnesení Krajského soudu
v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti vydaného osvědčení
a současně svým usnesením č. 11/94-VI/5 ověřilo platnost volby
náhradníka stěžovatele na kandidátní listině LSNS a nezávislých.
Protože podání nevyhovovalo všem požadavkům ustanovení §31
odst. 1 a §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj
vyzval stěžovatele k odstranění vad. Stěžovatel na to reagoval
předložením nové plné moci právního zástupce a dále tím, že
v petitu ústavní stížnosti výslovně uvedl, že navrhuje zrušení
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č.j. 21
C 69/94-8. V původní stížnosti tento návrh výslovně obsažen nebyl
a celé podání nebylo v této věci formulováno jednoznačně. Tuto
část návrhu zdůvodnil stěžovatel tím, že předmětné usnesení
krajského soudu svými účinky porušilo jeho základní práva:
- podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čímž
bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k volené funkci a právo
podílet se jako zvolený člen městského zastupitelstva na správě
veřejných věcí,
- podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle
kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích
a způsobem stanovených zákonem,
- podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterých má každý právo domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, přičemž z pravomoci soudu nesmí
být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních
práv a svobod a kdy každý má právo, aby jeho věc byla projednávána
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům,
- podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, kdy omezení těchto
práv zákonem nesmí porušovat podstatu a smysl citovaných práv.
Podle názoru stěžovatele byla tato jeho práva dotčena
zřetelně v důsledku uplatnění §200l odst. 2 o.s.ř., kterým je
vyloučeno účastenství občana, o jehož zvolení členem
zastupitelstva se řízení vede, je mu znemožněno vyjádřit se
k prováděným důkazům, je mu znemožněno dovědět se vůbec o tom, že
a s jakým výsledkem je vedeno soudní řízení a je mu znemožněno
podat proti rozhodnutí ústavní stížnost, neboť není účastníkem
řízení. Tento poslední závěr v upřesnění svého návrhu změnil a již
jej nenamítá.
Po odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele
došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že navrhovatel splňuje
podmínky ustanovení §74 a §64 odst. 1 písm. d) ve spojení
s ustanovením §75 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a usnesením ze 4.10.1995, č.j. II. ÚS 15/95-37,
řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení
postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.
1 písm. a) Ústavy ČR.
Ústavní soud ČR svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze dne
10. ledna 1996 návrhu stěžovatele vyhověl a ustanovení §200l
odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb.
zrušil jako neústavní. Na základě toho mohl II. senát Ústavního
soudu pokračovat v řízení.
K návrhu se vyjádřily orgány, proti jejichž rozhodnutí
ústavní stížnost směřuje. Za město Říčany zaslal stanovisko
Městského zastupitelstva Říčany starosta F. V. Městské
zastupitelstvo ve svém podání ze dne 17. října 1995 pouze
konstatuje, že dne 4. října 1995 přijalo usnesení č. 6/95-VII/30
v tomto znění: "Městské zastupitelstvo Říčany konstatuje, že
zůstávají v platnosti usnesení Městského zastupitelstva Říčany č.
11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, přijatá na základě usnesení Krajského
soudu v Praze číslo 21 C 69/94-8." V dalším podání, které bylo
Ústavnímu soudu doručeno dne 11. března 1996 prostřednictvím
právního zástupce města Říčany JUDr. J. N. je konstatováno, že
napadenými rozhodnutími bylo pouze respektováno rozhodnutí soudu,
k čemuž městské zastupitelstvo zavazuje Ústava a právní řád
republiky. Dále je v tomto podání ústavní stížnosti vytčeno, že se
obrací proti usnesení městského zastupitelstva, ačkoli podle
účastníka řízení se otázkou platnosti volby zabýval Krajský soud
v Praze. Rovněž tak bylo podle účastníka řízení správné rozhodnutí
Krajského soudu v Praze, které konstatovalo neplatnost osvědčení
o zvolení, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že soudu
nepřísluší zkoumat platnost či neplatnost volby. Konečně tento
účastník řízení v podání ze dne 2. dubna 1996 namítl, že petit
ústavní stížnosti stěžovatel doplnil o návrh na zrušení usnesení
Krajského soudu v Praze až po lhůtě 60 dnů stanovené v §72 odst.
2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž již nelze o takové ústavní
stížnosti rozhodnout. Ústavní stížnost tak měla směřovat proti
rozhodnutí krajského soudu, což se v původním návrhu nestalo.
Naopak v něm stěžovatel vyjádřil názor, že je napadnout nemůže,
neboť mu ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. znemožňuje být
účastníkem řízení. Doplnění ústavní stížnosti je tak podle
účastníka řízení novou ústavní stížností, pro kterou nelze
zachovat lhůtu, která platí pro stížnost napadající usnesení
městského zastupitelstva. Navrhl proto, aby ústavní stížnost proti
usnesení Městského zastupitelstva Říčany byla zamítnuta a ústavní
stížnost proti usnesení krajského soudu odmítnuta.
Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr.
M. B. Podle jejího názoru musí každý soud rozhodovat na základě
platného práva a nemůže v aplikační činnosti měnit obecně závazný
předpis. Soud musí o návrhu podle ustanovení §200l odst. 1
o.s.ř. rozhodnout ve lhůtě 7 dnů v řízení bez jednání, přičemž se
"musí spokojit s důkazy, které mu navrhovatel předloží." Ze zákona
též neplyne, kdy lze návrhu vyhovět. Krajský soud v Praze se
v daném případě zaměřil na zjištění, zda došlo k tvrzenému
porušení volebních předpisů, zda bylo porušení podstatné a zda
mohlo ovlivnit výsledky hlasování. Protože došel ke kladnému
závěru, stížnosti vyhověl. Předsedkyně senátu Krajského soudu
v Praze nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele J. J., podle kterého
předmětem rozhodování soudu může být jen otázka, zda mu mělo být
osvědčení vydáno či nikoli. Přezkum by se tak soustředil jen na
formální otázky, což nebyl podle jejího názoru úmysl zákonodárce.
K právní úpravě soudního přezkumu platnosti zvolení kandidáta lze
mít podle jejího názoru výhrady, soud však musí postupovat podle
platné úpravy. Ve vyjádření ze dne 1. dubna 1996 tento účastník
řízení k doplnění ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nebyl ve
smyslu ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. účastníkem řízení a není
proto podle jejího názoru oprávněn podat ústavní stížnost. Navíc
nedodržel lhůtu k jejímu podání.
Dále soudce zpravodaj vyzval k vyjádření vedlejší účastníky
řízení, tj. navrhovatele v řízení před Krajským soudem v Praze E.
N., R. H., J. K. a JUDr. J. M. Během řízení zemřel vedlejší
účastník E. N. K návrhu se vyjádřili vedlejší účastníci R. H.
a JUDr. J. M., oba zastoupení JUDr. A. P. Podle jejich názoru při
volbách došlo k zásadnímu porušení ustanovení §30 odst. 3 a §32
odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. Krajský soud proto procesně
nepochybil a rozhodl v souladu s platným právem. Ústavní stížnost
proti předmětnému usnesení krajského soudu byla podána po lhůtě,
a proto navrhují, aby ji Ústavní soud zamítnul.
Konečně je třeba uvést, že Ústavní soud obdržel další
materiály v této věci od předsedy Místního sdružení ODS
v Říčanech, ač o ně výslovně nepožádal. Jejich obsahem je bližší
dokumentace případu z hlediska Místního sdružení ODS v Říčanech.
II.
Ústavní soud se při svém rozhodování musel nejdříve vypořádat
s námitkami účastníků řízení města Říčany a Krajského soudu
v Praze a rovněž výše uvedených vedlejších účastníků v tom směru,
že má být rozhodováno pouze o usneseních Městského zastupitelstva
Říčany, a nikoli o usnesení Krajského soudu v Praze. V této
souvislosti Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §43 odst. 1
písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne,
je-li podán po lhůtě stanovené tímto zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 2 téhož zákona je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě
60 dnů od právní moci posledního prostředku, který zákon k ochraně
práva ve smyslu §75 odst. 1 poskytuje.
Stěžovatel ústavní stížnost formuloval nejasně. Napadl v ní
neústavnost postupu Krajského soudu v Praze a přiložil stejnopis
napadeného usnesení. Na tomto základě navrhl zrušení ustanovení
§200l odst. 2 o.s.ř., kterým se krajský soud při vydání tohoto
rozhodnutí řídil, neboť mu neumožňuje být účastníkem řízení
a podat ústavní stížnost a právě v tom stěžovatel spatřuje
neústavnost právní úpravy a žádá její zrušení, aby se občan mohl
svých nezadatelných práv domáhat.
V petitu návrhu ze dne 18. ledna 1995 však výslovně návrh na
zrušení tohoto usnesení neuvádí. Je pravdou, že nebyl účastníkem
řízení a že napadnout rozhodnutí umožňuje §72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu jen tomu, kdo "byl" účastníkem řízení,
nikoli tomu, kdo jím "býti měl". V doplnění svého návrhu ovšem již
stěžovatel výslovně napadl i usnesení Krajského soudu v Praze
s tím, že se jedná o "jiný zásah orgánu veřejné moci." Tento návrh
byl ovšem učiněn více než 60 dnů po právní moci usnesení krajského
soudu. Je datován 24. 2. 1995 a Ústavní soud jej obdržel 3. 3.
1995, avšak předmětné usnesení krajského soudu nabylo právní moci
již dne 6. prosince 1994.
Lze tedy konstatovat, že obsah původního podání je nejasný
a není z něj zcela patrné, zda stěžovatel pouze konstatuje, že
nemůže podat ústavní stížnost proti předmětnému usnesení, ač celý
obsah podání směřuje právě proti jeho neústavnosti, nebo naopak se
právě kritikou neústavnosti postupu krajského soudu, předložením
stejnopisů jeho usnesení ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu a návrhem na zrušení §200l odst. 2 domáhá
odstranění této závady. Protože zákon o Ústavním soudu vychází ze
zásady obligatorního kvalifikovaného zastoupení při podání ústavní
stížnosti, musí být z podání ústavní stížnosti patrné, čeho se
stěžovatel domáhá i po právní stránce. Proto Ústavní soud došel
k závěru, že je třeba toto podání v tomto bodě posoudit, jako by
bylo opožděné ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
a přezkoumat, zda i přesto obstojí jako ústavní stížnost, tzn. zda
v případě, kdy je dán důvod k odmítnutí stížnosti, nenastala
situace předvídaná zákonem o Ústavním soudu, která výjimečně
projednání ústavní stížnosti odůvodňuje. Posouzení takové situace
není závislé na návrhu stěžovatele, nýbrž je povinností Ústavního
soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR.
Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke
skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a to i když
nejsou vyčerpány opravné prostředky. Takovou skutečností je
v daném případě nabytí právní moci předmětného usnesení Krajského
soudu v Praze dne 6. prosince 1994. Toto pravidlo nelze vykládat
tak, že z této možnosti vylučuje stěžovatele, kteří nebyli
účastníky žádného řízení, a v jejichž případě tak došlo k "jinému
zásahu" do jejich základních práv z toho důvodu, že je zákon
neústavně připravil o možnost být účastníkem řízení a tudíž
i o možnost podat opravný prostředek (nález č. 31/1996 Sb.). Vždy
je třeba usilovat o výklad konformní s ústavními předpisy
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ostatně, i kdyby
měl Ústavní soud za to, že v dané věci jde o rozhodnutí orgánu
veřejné moci, a nikoli o jeho "jiný zásah", jsou splněny podmínky
ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj.
i nevyčerpání všech procesních prostředků stěžovatelem (a to
i přes existenci rozhodnutí krajského soudu), neboť vzhledem
k zákonné úpravě, navíc shledané protiústavní, stěžovatel skutečně
nevyčerpal všechny procesní prostředky, jak to pro aplikaci
ustanovení §75 odst. 2 předpokládá jeho první část.
Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezná dvě odlišné kategorie
stěžovatelů, rozlišuje pouze zvláštnosti situace, kdy je důvodem
stížnosti rozhodnutí a situace, kdy je důvodem jiný zásah než
rozhodnutí. Jiným postupem by se nutně dospělo k závěru, že
všechna případně neústavní ustanovení, která někomu odnímají právo
podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo
na projednání jeho věci, za jeho přítomnosti a s jeho vyjádřením
ke všem prováděným důkazům, nejsou takto postiženou osobou
napadnutelná, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona
o Ústavním soudu "nebyla účastníkem řízení". Ve svém nálezu, sp.
zn. Pl. ÚS 30/95, (č. 31/1996 Sb.) proto Ústavní soud vyslovil
právní názor, že v takovém případě toto rozhodnutí představuje
jiný zásah a k napadení rozhodnutí (ovšem v podobě jiného zásahu)
proto opravňuje. Tímto právním názorem se II. senát Ústavního
soudu ve svém rozhodování řídil a neshledal důvod pro postup ve
smyslu ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu.
Uplatnění pravidla §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu je však možné jen v případě, že Ústavní soud při posouzení
takové situace dojde k závěru, že ústavní stížnost svým významem
"podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud
přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla,
což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím
způsobem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94).
Na základě této úvahy musel proto Ústavní soud posoudit, zda
jde v této konkrétní věci skutečně o případ, kdy ústavní stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ústavní soud došel k závěru, že taková situace nastala. Důvody,
které jej k tomu vedly, možno shrnout následujícím způsobem.
V daném případě bylo vůči stěžovateli zasaženo na základě
ustanovení zákona, o kterém nejenže je tvrzeno, že je neústavní,
nýbrž které bylo za neústavní výslovně prohlášeno (nález č.
31/1996 Sb.). Takováto úprava přitom nedopadá pouze na
stěžovatele, nýbrž na všechny zvolené kandidáty při volbách do
zastupitelstev, u kterých bylo napadeno vydání osvědčení
o zvolení. Řešení takové závažné poruchy proto není pouze
v osobním zájmu stěžovatele, nýbrž se dotýká základních složek
pojmu demokracie a právního státu. V této souvislosti Ústavní soud
považuje za potřebné zdůraznit obecně sdílený poznatek, že řádné
provádění a následná soudní kontrola voleb jsou jednou ze
základních složek mezinárodního i vnitrostátního ústavního
standardu svobodných a demokratických voleb. Zjednání ústavního
stavu podle čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv
a svobod a vyhovění požadavkům čl. 25 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) proto
podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele a odůvodňuje postup
Ústavního soudu, při kterém tato část ústavní stížnosti obsažená
v podání ze dne 24. února 1995 nebyla odmítnuta.
Na základě těchto úvah mohl Ústavní soud teprve přistoupit
k hodnocení opodstatněnosti vlastního návrhu. Pokud jde o meritum
věci samé, došel k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Krajský soud v Praze se při svém rozhodování o stížnosti proti
vydání osvědčení o zvolení stěžovatele členem Městského
zastupitelstva Říčany opřel o ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř., ve
znění zákona č. 152/1994 Sb. Toto ustanovení je neústavní, jak
konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze
dne 10. ledna 1996 (č. 31/1996 Sb.). Jeho aplikací zasáhl Krajský
soud v Praze do základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.
209/1992 Sb.), jak je v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 30/95 blíže
rozvedeno. V této souvislosti na věci nic nemění poukaz účastníka
města Říčany na obiter dictum uvedené v odůvodnění nálezu, sp. zn.
III. ÚS 65/94.
Protože postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo
zasaženo do základního práva stěžovatele zaručeného v ustanoveních
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č.
120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Ústavnímu soudu nezbylo než
zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11.
1994, č. j. 21 C 69/94-8.
Stejně tak Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení
Městského zastupitelstva Říčany, která jen respektovala usnesení
Krajského soudu v Praze. (Bez jejich zrušení by nebylo možno
okamžikem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu obnovit právo
stěžovatele na nerušený výkon funkce člena Městského
zastupitelstva Říčany, do které byl ve volbách 18. a 19. listopadu
1994 zvolen). Pro upřesnění je však třeba uvést, že v usnesení
Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č.
11/94-VI/4, se rozhodnutí Krajské soudu v Praze bere pouze na
vědomí, takže toto usnesení v této části nelze považovat za právní
akt, který by měl nějaké právní účinky vůči stěžovateli. Přímým
důsledkem realizace usnesení Krajského soudu v Praze je až
usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č.
11/94-VI/5, které deklaruje skutečnost, že místo stěžovatele byl
zvolen další kandidát v pořadí na kandidátní listině.
Zastupitelstvu v tomto případě nelze vytknout nesprávný postup.
Naopak správně vyšlo z toho, že v důsledku usnesení krajského
soudu se na stěžovatele hledí tak, jako by mandát vůbec nenabyl,
a proto povolalo na jeho místo dalšího kandidáta v pořadí jako
zvoleného kandidáta, a nikoli jako náhradníka. To však nic nemění
na tom, že ve spojení s předchozím neústavním postupem tak bylo
pokračováno v zásahu do základních práv stěžovatele. Po zrušení
usnesení Krajského soudu v Praze již ani tato usnesení Městského
zastupitelstva Říčany nemohou obstát.
Ústavní soud zde považuje za potřebné zdůraznit, že není
součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je v souladu s ustanovením
čl. 83 Ústavy ČR orgánem ochrany ústavnosti. Proto se též
nevyjadřuje k právní argumentaci stěžovatele, účastníků
a vedlejších účastníků řízení, která se týká pouze zákonné úpravy
nebo dokonce jen výkladu stanov ODS, a nikoli ústavní úpravy
předmětu ústavní stížnosti.
Je proto nyní na Krajském soudu v Praze, aby při novém
projednání věci postupoval tak, aby bylo základní právo
stěžovatele uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
zaručeno, a aby tak byla stěžovateli zajištěna možnost chránit
jeho základní právo zakotvené v čl. 21 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod. Je též věcí Krajského soudu v Praze, aby posoudil,
zda skutková zjištění získaná ústavně konformním postupem budou
tak závažného charakteru, že by měla mít podstatný vliv na
výsledek voleb. V této souvislosti je plně v jeho kompetenci, aby
posoudil význam ustanovení §26 odst. 1 písm. d) a h), §29 odst.
4 a zejména §30 odst. 3 a §32 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb.
Ústavní soud se zaměřil pouze na odstranění neústavního stavu
a nikterak nehodlá předjímat další postup Krajského soudu v Praze
a výsledek řízení před ním.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 23. dubna 1996