ECLI:CZ:US:2007:2.US.1750.07.1
sp. zn. II. ÚS 1750/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Valdštejnská 41, 514 01 Jilemnice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 8 To 71/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 7. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením vrchního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 19. 4. 2007, č. j. 18 Nt 170/2006 - 57, kterým byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení. Jednalo se o obnovu řízení, které skončilo rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 3. 2005, č.j. 18 T 8/2004 - 1005 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č.j. 8 To 72/2005 - 1074, kdy byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 a půl roku. Obnovy řízení se stěžovatel domáhal tím, že dle jeho názoru se jedná o odsouzení zcela irelevantní, neboť se na trestném činu vůbec nepodílel a o celé události se dozvěděl až v den svého zadržení. Dále označil veškeré své výpovědi před policejními orgány za neplatné a žádal soud o provedení výslechů celé řady osob, které měly potvrdit, že se v době spáchání trestného činu nacházel úplně někde jinde a že tím, kdo u hlavního líčení lhal, byl spoluobžalovaný J. K.
Stížnostní soud se se závěry krajského soudu zcela ztotožnil a v odůvodnění napadeného usnesení mimojiné uvedl, že "soud prvního stupně naprosto vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, z jakých důvodů nepokládá změnu výpovědi (stěžovatele) za věrohodnou i z jakých důvodů nemá za potřebné identifikovat a vyslýchat odsouzeným navrhované svědky." Proto stížnostní soud shodně s krajským soudem uzavřel, že stěžovatel v žádném ze svých podáních ani ve svém vystoupení před krajským soudem neuvedl žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení.
Na podporu v ústavní stížnosti namítaného porušení svých základních práv, které dle stěžovatele spočívalo zejména v neochotě obecných soudů zkoumat okolnosti svědčící v jeho prospěch, stěžovatel předkládá v podstatě shodné argumenty a tvrzení, které předkládal obecným soudům již v průběhu řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zcela nepřesvědčivým způsobem dospěly k závěru o jeho vině a provedeným zhodnocením stěžovatelem předložených důkazů nerespektovaly zásady spravedlivého procesu. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí i výše citovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jehož kopii si od tohoto soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti týkajících se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v původním trestním řízení proti němu vedeném a dále týkajících se způsobu zhodnocení jím předkládaných "nových" důkazů v řízení o povolení obnovy řízení, se vrchní soud a zejména krajský soud, s jehož závěry se vrchní soud ztotožnil, podrobně vypořádaly, přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů. Samu okolnost, že těmto námitkám stěžovatele nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí vrchního soudu vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu vrchního soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Pokud pak stěžovatel namítá porušení základního práva garantovaného čl. 6 odst. 3 Úmluvy, nelze tomuto tvrzení, že bylo ze strany obecných soudů porušeno, přisvědčit, neboť oba obecné soudy ve věci rozhodující přesvědčivě zdůvodnily, proč považují za nadbytečné vyslechnutí stěžovatelem navržených svědků a Ústavní soud nemá k jejich hodnocení co dodat.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu