ECLI:CZ:US:2011:2.US.1991.11.1
sp. zn. II. ÚS 1991/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2011 č. j. 5 C 703/2007-320 a usnesení téhož soudu ze dne 24. května 2011 č. j. 5 C 703/2007-357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2011 č. j. 5 C 703/2007-320 byl v řízení o náhradu škody a zadostiučinění vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zamítnut bez odůvodnění návrh žalobce (stěžovatele) na opravu protokolu o jednání ze dne 17. ledna 2011.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. května 2011 č. j. 5 C 703/2007-357 bylo rovněž bez bližšího odůvodnění rozhodnuto, že se změna žaloby a žalobního návrhu dle podání ze dne 2. května 2011 nepřipouští.
II.
4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 703/2007, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, domáhá náhrady škody a zadostiučinění ve výši 140.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku. Stěžovatel uvádí, že podáním ze dne 2. května 2011 rozšířil žalobu o úroky z prodlení v zákonné výši z požadovaného zadostiučinění, přičemž takovému postupu podle jeho názoru neodporuje žádný zákonný důvod uvedený v ustanovení §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v neexistenci odůvodnění napadeného usnesení a rovněž v tom, že k nepřipuštění změny žaloby a žalobního návrhu podle jeho návrhu ze dne 2. května 2011 nebyl dán důvod podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 (JUDr. Květoslava Hovorková) nejprve vydala usnesení ze dne 6. května 2011 č. j. 5 C 703/2011-328, jímž změnu žaloby podle podání z 2. května 2011 připustila, ale posléze vydala ústavní stížností napadené usnesení, jímž změnu žaloby nepřipustila, to vše za situace, kdy stěžovatel vznesl proti této soudkyni námitku podjatosti.
III.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud předesílá, že obsahově obdobnými ústavními stížnostmi, které se týkaly pouze jiných stěžovatelů, se zabýval v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 1976/11 a III. ÚS 1990/11. V obou těchto rozhodnutích, jež ovšem vycházejí z předchozích procesně obdobných rozhodnutí Ústavního soudu (např. III. ÚS 1328/11), dospěl k závěru o předčasnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by měl i v této věci zvolit jiný postup.
9. Stěžovatel s odvoláním na §95 odst. 2 o. s. ř. a jím citovanou judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. IV. ÚS 114/97 (N 16/13 SbNU 115), ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 289/95 (N 117/6 SbNU 339) a ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 (N 110/41 SbNU 365)] nesouhlasí s postupem Obvodního soudu pro Prahu 5, který nepřipustil stěžovatelem navrhovanou změnu žaloby a žalobního návrhu podle jeho podání ze dne 2. května 2011. Důvodem nesouhlasu je především absence odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud si je vědom názorů uvedených v judikatuře Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukazuje a které se vztahují k rozhodování soudu o změně žaloby. Ústavní soud však vždy v každém jednotlivém případě, tedy nikoli mechanicky a paušálně, zvažuje, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na takové závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku.
10. V usnesení ze dne 1. června 2011 sp. zn. III. ÚS 1328/11 Ústavní soud v souvislosti s obdobnou ústavní stížností poukázal (mimo jiné) rovněž na skutečnost, že i když soud měl nepřipuštění zdůvodnit, nelze v postupu označeného soudu shledat důvod pro zásah Ústavního soudu. Vzal přitom v úvahu, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak již bylo naznačeno výše, vůdčím principem řízení před Ústavním soudem je subsidiarita ústavní stížnosti, která především znamená, že před jejím podáním mají být vyčerpány všechny dostupné prostředky k nápravě údajného porušení základního práva.
11. Z výše uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti existují dvě výjimky: jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
12. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci, přičemž se v daném případě nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení ve věci sp. zn. 5 C 703/2007 končí.
13. Pro úplnost lze dodat, že nepřipuštění změny žaloby nebrání tomu, aby stěžovatel k uplatnění svého tvrzeného rozšířeného nároku zvolil jiný právní postup, sledující stejný cíl. Nevýhody, jež z toho vyplývají pro stěžovatele, jsou vyváženy zájmem na tom, aby řízení ohledně merita věci mohlo být ukončeno. Ústavní stížnost je prostředkem "ultima ratio" a za dané situace není její podání namístě.
14. Protože Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje názor, že spravedlnost řízení před obecnými soudy lze posuzovat jen s ohledem na pravomocně skončené řízení, tedy na řízení jako celek, nikoli jen na jeho jednotlivé části, jak se zjevně domnívá stěžovatel, je ústavní stížnost za dané procesní situace předčasná.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 9. 2011
Jiří Nykodým v. r.
soudce zpravodaj