ECLI:CZ:US:2011:2.US.2090.10.1
sp. zn. II. ÚS 2090/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010 č. j. 24 Co 151/2009-161, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 326/2006-109 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 8. 2006 sp. zn. PÚ 319/00/4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá odložení vykonatelnosti a zrušení shora citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
Soud prvního stupně ve výroku I. shora uvedeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v k. ú. Křeslice, že ostatní účastníci nejsou vlastníky těchto pozemků, že není vlastnicí dalších specifikovaných pozemků v témže katastrálním území, že jí za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), a že ostatním účastníkům nepřísluší náhrada za nevydané pozemky, s tím, že v tomto smyslu má rozsudek nahradit ústavní stížností napadené správní rozhodnutí. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka sděluje, že v minulosti podala k Ústavnímu soudu několik ústavních stížností (např. věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1615/09, III. ÚS 1695/10, III. ÚS 1696/10), jejichž předmětem je posouzení stejné právní otázky jako v tomto řízení, včetně vytýkaných porušení jednotlivých ústavních práv, shodného skutkového stavu i stanovisek jednotlivých účastníků.
Porušení svých shora citovaných ústavních práv stěžovatelka spatřuje v chybné interpretaci ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě správním orgánem, jakož i obecnými soudy, na jejímž podkladě byla neoprávněně vyloučena z řízení před správním orgánem, neboť postavení oprávněné osoby bylo přiznáno vedlejší účastnici A. I. Zastává názor, že k přiznání postavení oprávněné osoby dle uvedeného ustanovení zákona o půdě je nutné, aby byly zákonné podmínky splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993. Nicméně v případě vedlejší účastnice se tak nestalo, jelikož předložila závěť do dodatečného dědického řízení opožděně, tedy po uplynutí zmíněné lhůty. Stěžovatelka má za to, že orgány veřejné moci se tak v projednávané věci dopustily nepřípustného extrémního formalismu a svévolné aplikace obecného práva, kdy rozhodnutím správního orgánu a soudů chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění a jsou nepřezkoumatelná. Dovolává se odlišného právního názoru na stejnou otázku posuzovanou v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 75/93. Namítá, že argumentace soudů pouhým konstatováním, že citovanou judikaturu nelze v daném sporu použít, protože se jedná o dva odlišné zákony, je nejasná, svévolná a postrádající logické zdůvodnění. Dotčené orgány dále pochybily tím, že se odvolávaly na neexistující právně závazný názor Ústavního soudu údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01. V nich Ústavní soud především deklaroval, že není možné vykládat porušení celistvosti dědictví při hodnocení podmínek ke splnění postavení oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě v neprospěch závětního dědice. Názor na vztah data předložení závěti v dědickém řízení k datu uplynutí prekluzívní lhůty však v těchto nálezech prezentován nebyl a ani ho z nich nelze dovodit. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze v průběhu řízení při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstaty změnil při absenci jakéhokoli smysluplného odůvodnění na danou otázku svévolně názor, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepředvídatelným. To představuje závažný zásah do právní jistoty. Dokazování před obecnými soudy bylo dle jejího mínění zcela nedostatečné. Soudy opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře D 1222/93 prokazující zcela zásadní skutková tvrzení, přičemž tento návrh byl bez jakéhokoli odůvodnění setrvale zamítán.
Stěžovatelka posléze ústavní stížnost sama, bez prostřednictví advokáta, doplnila podáním ze dne 31. 8. 2010, v němž reaguje na argumentaci obsaženou v usneseních Ústavního soudu vydaných v obsahově shodných věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 1615/09, III. ÚS 1695/10, III. ÚS 1696/10 a III. ÚS 2091/10.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li stížnost proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Dle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí za protiústavní považovat nelze. Ústavní soud připomíná, že v téměř totožných věcech rozhodl již usneseními sp. zn. II. ÚS 1615/09, III. ÚS 1695/10, III. ÚS 1696/10, III. ÚS 1980/10, IV. ÚS 1983/10, III. ÚS 2091/10 a III. ÚS 2089/10, jimiž byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost a od nichž Ústavní soud nemá důvod se odchylovat. Postačí pouze připomenout, že Ústavní soud v těchto věcech žádná pochybení ze strany pozemkového úřadu, jakož i obecných soudů, neshledal a jejich postup a rozhodnutí vyhodnotil jako ústavně konformní. Ústavní soud proto na obsah zmíněných usnesení zcela odkazuje.
Pokud jde o doplnění ústavní stížnosti, stěžovatelka v něm vede detailní polemiku zejména s jazykovými formulacemi usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1615/09, avšak nezpochybňuje jejich základní účel spočívající v připomenutí, že Ústavní soud již při rozhodování o návrzích zapsaných pod sp. zn. II. ÚS 408/01 a II. ÚS 431/01 věděl, že stěžovatelka A. I. (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice) předložila závěť až po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě (srov. sp. zn. II. ÚS 408/01, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 309/2000, s. 3 a násl., resp. sp. zn. II. ÚS 431/01, č.l. 27 a násl., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 310/2000, s. 7 a násl.), a pakliže přesto kasačně zasáhl, dal implicite najevo, že předmětná časová souslednost efektivní uplatnění restitučních nároků nevylučuje.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu