ECLI:CZ:US:2004:2.US.21.03
sp. zn. II. ÚS 21/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. P. Z., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, oddělení obchodního rejstříku ze dne 15. října 2002, ve věci sp. zn. B 306, a sp. zn. B 2488, kterým došlo k zápisu převodu jmění společnosti B., a. s., na společnost H. P., a. s., a kterým došlo k rozhodnutí o výmazu společnosti B., a. s., z obchodního rejstříku, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 5 Cmo 478/2002-335, a o návrhu na zrušení ustanovení §131 odst. 3 písm. c) obch. zák., §220h odst. 4 obch. zák., §220p obch. zák. a §109 odst. 2 písm. c), věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a B. P., a. s., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své podrobně odůvodněné stížnosti uvádí, že je akcionářem společnosti B., a. s. Usnesením valné hromady společnosti B., a. s., ze dne 21. listopadu 2001, bylo mj. rozhodnuto o zrušení společnosti a o schválení převzetí jmění společnosti hlavním akcionářem společností H. P., a. s., podle ustanovení §220p a souvisejících obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Téhož dne podal stěžovatel žalobu na neplatnost těch usnesení valné hromady, kterými bylo rozhodnuto o zrušení společnosti a o schválení převzetí jmění společnosti, přičemž o tomto postupu informoval stejného dne rejstříkový soud - Krajský soud v Ostravě. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2002, č. j. F 44591/2001, F 47063/2001, F 48630/2002, F 48631/2001, F 2464/2002, B 2488/1-320, o výmazu společnosti B., a. s., z obchodního rejstříku podal stěžovatel odvolání, jež bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 5 Cmo 478/2002-335, odmítnuto.
Odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele, protože se jednalo o osobu neoprávněnou k podání odvolání. Argumentoval, že stěžovatel jako menšinový akcionář nemůže být účastníkem rejstříkového řízení ve smyslu §200c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť není osobou, která se v rámci zápisu společnosti zapisuje do obchodního rejstříku. Stěžovatel nemůže být účastníkem řízení přesto, že podal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti B., a. s., kterým byla společnost zrušena bez likvidace, jakož i návrh na prohlášení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem společnosti. Odvolací soud uzavřel, že závěry, připouštějící opačný výklad, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, a 29 Odo 124/2002, se vztahovaly k procesní úpravě platné před novelou o. s. ř., provedenou zák. č. 30/2000 Sb., a nelze je vztáhnout na úpravu stávající.
Stěžovatel ústavní stížností napadl výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Uvedl, že z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002 a 29 Odo 124/2002, vyplývají dva základní principy:
1. účastníkem řízení o výmaz společnosti se může stát jen ten akcionář, který předtím podal návrh na prohlášení neplatnosti valné hromady, jestliže k rozhodování v rejstříkové věci došlo před novelou ustanovení §200c o. s. ř., účinnou od 1. ledna 2001;
2. rejstříkový soud nesmí rozhodnout o výmazu z obchodního rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Opačným postupem by rejstříkový soud znemožnil uplatnit akcionáři právo, které mu zákon přiznává.
Pochybení Vrchního soudu v Olomouci spatřoval v tom, že na danou věc aplikoval pouze první princip, a vůbec se nezabýval druhým principem, vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 43/2002, tj. zákazem nerozhodovat o výmazu společnosti z obchodního rejstříku dokud není ukončeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Protože soud prvního stupně rozhodl předčasně, měl odvolací soud jeho rozhodnutí zrušit. Obecné soudy tak svým postupem brání uplatnění základního práva akcionáře (stěžovatele) brojit proti nesprávnému rozhodnutí valné hromady v případech, kdy právní předpisy nedávají stěžovateli v důsledku zániku společnosti žádné jiné možnosti k uplatnění jeho práva, než je podávání procesních návrhů v rámci řízení o zápis změn do obchodního rejstříku. Soud prvního stupně otázku platnosti usnesení valné hromady vůbec nezkoumal, ačkoliv měl k dispozici kopii žaloby na vyslovení neplatnosti valné hromady, z níž vyplývaly skutečnosti, které nasvědčují tomu, že rozhodnutím valné hromady společnosti B., a. s., byl porušen zákon. České právo neobsahuje jasné a stabilní principy pro postup soudu a účastníků řízení při realizaci institutu převodu jmění, a proto je nutné aplikovat ty principy, které jsou vyjádřeny v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i v ustanovení §3 o. s. ř. Nemožnost přezkumu rozhodnutí o převzetí jmění hlavním akcionářem a rozhodnutí o zrušení a výmazu společnosti v řádném soudním řízení a neústavnost procesních předpisů v otázkách žalob podaných více žalobci je jedním z rysů nevyváženosti právní úpravy.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na rakouskou úpravu dané problematiky, která podle něj představuje komplexní a srozumitelnou úpravu. Protože české právo nemá nástroje pro objektivní přezkum správnosti přiměřeného vypořádání a pro ochranu práv oprávněných akcionářů, má stěžovatel zato, že je třeba podrobit českou úpravu ústavněprávnímu přezkumu. Stěžovatel dále poukazuje na rozpornou úpravu o. s. ř., která zakládá překážku litispendence pro každou následující žalobu ve věcech rozhodování o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ve věcech přeměn společností. Na jedné straně dochází ke spojení všech řízení o neplatnost usnesení jedné valné hromady (§131 odst. 12 obch. zák.), na straně druhé je pro druhého a každého dalšího žalobce o neplatnost usnesení téže valné hromady vytvářena překážka litispendence (§220a odst. 11 obch. zák.). Jelikož ani tyto otázky nejsou právní úpravou jednoznačně vyřešeny, navrhuje stěžovatel podrobit i tuto oblast ústavněprávnímu přezkumu. Při posuzování neplatnosti usnesení valné hromady v rejstříkovém řízení dochází dle názoru stěžovatele ke stavu, který je v rozporu s principem rovnosti zbraní, neboť pouze společnost, která podává návrh na zápis či výmaz určité skutečnosti, založené rozhodnutím valné hromady, do nebo z obchodního rejstříku, je účastníkem rejstříkového řízení. Akcionář, který napadá neplatnost valné hromady není v rejstříkovém řízení slyšen, nemůže podávat návrhy, argumentovat ani podávat odvolání a může se domoci příslušného výroku o neplatnosti až po dlouhém nalézacím řízení. Za takové situace ale lze očekávat aplikaci ustanovení §131 odst. 3 písm. b) obch. zák. s tím, že neplatnost valné hromady nebude vyslovena, protože by došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob získaných v dobré víře.
Stěžovatel se domáhal ochrany svých ústavně zaručených práv, která byla dotčena odepřením spravedlnosti. Postupem rejstříkového soudu mu bylo odepřeno domáhat se efektivně svých práv v nalézacím řízení, neboť rejstříkový soud při řešení předběžné otázky zcela ignoroval procesní postavení stěžovatele a s ním spojená procesní práva. Díky postupu rejstříkového soudu se stěžovatel nemůže domáhat svých práv proti zaniklé společnosti a celý proces se tak stává objektivně nespravedlivý. Postup rejstříkového soudu je dle tvrzení stěžovatele rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, který se zabýval otázkou účasti na řízení toho, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno. Podle názoru vyjádřeného v tomto nálezu platí, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto soudního řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, což platí i pro řízení nesporné. Protože výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou zejména v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhl jejich zrušení.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále rozvedl svoji argumentaci obsaženou v předchozím podání. Konstatoval, že ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu, která se týkají zápisu či výmazu z obchodního rejstříku, jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v kontradiktorním řízení. Vzhledem k tomu, že rejstříkové řízení je v podstatě neveřejné, nekontradiktorní a soudce má jen velice krátkou dobu (15 dnů) na provedení úkonu ve věci (mj. i na posouzení neplatnosti usnesení valné hromady), nemůže být přerušeno, porušuje toto řízení princip rovnosti zbraní. Sporné řízení o neplatnost rozhodnutí valné hromady, probíhající po zápisu zrušení společnosti do obchodního rejstříku, pak nemůže vzhledem k ustanovení §220h odst. 4 obch. zák. efektivně vyústit v prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady, resp. toto prohlášení neplatnosti usnesení již nemůže mít žádoucí účinky. Závěrem navrhl, aby soud s ústavní stížností spojil návrh na zrušení právních předpisů a postupoval podle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a aby zrušil ustanovení §131 odst. 3 písm. c) obch. zák., §220h odst. 4 obch. zák., §220p obch. zák. a §109 odst. 2 písm. c), věta za středníkem o. s. ř.
Účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci - ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal především na odůvodnění svého usnesení ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 5 Cmo 478/2002-335. Zdůraznil, že okruh účastníků rejstříkového řízení přesně vymezuje ustanovení §200c odst. 1 o. s. ř. Protože stěžovatel byl v rámci zápisu podnikatele do obchodního rejstříku akcionářem, tedy osobou, která se do obchodního rejstříku nezapisuje, nebyl účastníkem řízení a tedy ani osobou oprávněnou k podání odvolání. Tato skutečnost mu ovšem nebrání v podání podnětu rejstříkovému soudu k přezkoumání, zda skutečný stav ve společnosti je v souladu se stavem právním. Takovým podnětem se soud zabývá a případně sám zahájí řízení o uvedení zápisu v rejstříku se skutečným stavem do souladu. Tvrzení stěžovatele, že krajský soud nevzal do úvahy to, že byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, není opodstatněné. Rejstříkový soud, ačkoliv vlastní rejstříkové řízení nepřerušuje, je povinen zkoumat, zda je k zápisu navrhovaná změna v souladu s předpisy hmotného práva. V řízení o neplatnost usnesení valné hromady společnosti, která zanikla, ale má právního nástupce, je možno pokračovat i s tímto právním nástupcem. V případě, že by byl soud vždy povinen přerušit rejstříkové řízení, pokud by byl podán návrh na neplatnost usnesení valné hromady, mohla by u společnosti nastat situace, která by znemožňovala její řádné fungování.
Vedlejší účastník - společnost Biocel Paskov, a. s. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Poukázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97, v němž je konstatováno, že stěžovatelem nemůže být ta osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou je, aby taková osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno. To vyplývá z ustanovení §72 odst. 1písm. a) zákona. Dále obsáhle polemizuje s názory stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti.
Při posuzování návrhu Ústavní soud vycházel ze skutečnosti, že ústavní stížností je napadeno usnesení rejstříkového soudu, kterým bylo na základě společného návrhu obchodních společností H. P., a. s., a B., a. s., tedy nikoliv stěžovatelů, rozhodnuto o výše uvedeném zápisu napadeném ústavní stížností, a dále že bylo napadeno rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, jímž bylo odvolání stěžovatele odmítnuto.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud při zvažování, zda ústavní stížnost byla ve smyslu uvedeného ustanovení podána účastníkem řízení, vycházel ze svých závěrů obsažených v jeho usnesení, sp. zn. I. ÚS 185/98, a potvrzeného např. usnesením, sp. zn. IV. ÚS 720/01, dle nichž se v rejstříkovém řízení nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu, zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku, a akcionáři společnosti tak nejsou účastníky rejstříkového řízení (obdobně lze odkázat např. na rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 361/99, sp. zn. III. ÚS 360/99, sp. zn. IV. ÚS 529/2000, atd.). Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit. Rozhodnutí rejstříkového soudu nelze považovat ani za jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilý zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Dle ustanovení §131 obch. zák. je rejstříkový soud oprávněn přezkoumat jako předběžnou otázku, zda je usnesení valné hromady, které je podkladem pro zápis do obchodního rejstříku, platné. Obecný soud nevybočil ze zásad spravedlivého procesu, jestliže si v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. učinil úsudek o předběžné otázce, přestože je samostatným předmětem jiného řízení. Pakliže pro účely jím vedeného řízení ve věcech obchodního rejstříku dospěl k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, lze stěží takovému úsudku, který byl učiněn na základě předložených listinných důkazů a je výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, cokoliv vytknout. Neúčast akcionářů jako společníků společnosti v tomto řízení není porušením jejich práva na spravedlivý proces. Obchodní zákoník obsahuje speciální úpravu ochrany (bývalých) společníků, co do jejich práv upínajících se především k vlastnictví akcií.
Vlastní podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s právní úpravou, týkající se převodu jmění na hlavního akcionáře, a zejména pak se způsobem, jakým je řešena ochrana práv minoritních akcionářů. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na závěry obsažené mj. v usnesení ze dne 25. března 2003, sp. zn. IV. ÚS 720/01. Ústavní soud není oprávněn se v rámci projednávané ústavní stížnosti zabývat námitkami vztahujícími se k této problematice, protože jejich projednání náleží do jiného soudního řízení, a nikoli do řízení u rejstříkového soudu, jehož rozhodnutí je završením procesu přeměny obchodní společnosti. Výmazem původní společnosti z obchodního rejstříku stěžovatel neztrácí jakoukoliv možnost na projednání své záležitosti. Je však přirozeně nucen podřídit se platné právní úpravě.
Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Okolnost, že akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, nelze považovat za porušení nebo omezení jejich práva na soudní ochranu. Právo na soudní a jinou právní ochranu jim je garantováno ustanovením §131 ve spojení s ustanoveními §220h, §220k, §220l a §220p obch. zák. Akcionáři akciové společnosti se tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního soudu).
Ústavní soud má tak za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů, své ústavně akceptovatelné odůvodnění (k této argumentaci při konkurenci vlastnických práv, jejichž dotčení v konečném důsledku stěžovatelé ve vztahu ke své neúčasti v rejstříkovém řízení namítají, srov. obdobně algoritmus poměřování uvedený v nálezech ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94; sp. zn. Pl. ÚS 15/96; sp. zn. Pl. ÚS 25/97; sp. zn. Pl. ÚS 16/98, sp. zn. Pl. ÚS 3/02).
Pokud se stěžovatel dovolával závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 43/2002, sp. zn. 29 Odo 44/2002, sp. zn. 29 Odo 124/2002, je třeba v tomto směru dodat, že se vztahují k legislativně, skutkově i procesně odlišnému stavu. Postavení stěžovatelů, resp. ochrana jejich práv, je totiž z hlediska výše zmíněného právního rámce co do možností nápravy případné újmy konstruována odlišným způsobem, než ohledně postavení bývalých akcionářů investičního fondu a budoucích podílníků otevřeného podílového fondu.
Návrhem na zrušení ustanovení §131 odst. 3 písm. c), 220h odst. 4 a §220p obch. zák. a §109 odst. 2 písm. c), věta za středníkem o. s. ř., se Ústavní soud nezabýval, neboť nebyla v řízení napadeném ústavní stížností, ve vztahu ke stěžovateli předestřené zásadní otázce stran účastenství v řízení ve věcech obchodního rejstříku, přímo aplikována [srov. ust. §64 odst. 1 písm. d) a §74 zákona] a stěžovatele tudíž není možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na jejich zrušení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonných ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu