ECLI:CZ:US:2012:2.US.2283.11.1
sp. zn. II. ÚS 2283/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky H. K., právně zastoupené JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 5 Azs 8/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 31. 8. 2010 č.j. OAM- 465/LE-BE03-K01-R2-2008 bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany podle ust. §12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu. Správní žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení citovaného rozhodnutí, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 2 Az 16/2010-30 ze dne 26. 1. 2011 zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta pro nepřijatelnost.
Stěžovatelka trvá na tom, že při posuzování její věci byla pominuta fakta, podle nichž by při svém návratu na Ukrajinu byla nucena rodinou vstoupit do kláštera. Stala by se tak terčem pronásledování ze strany soukromých osob spočívajícím v náboženském útisku a omezení osobní svobody. Stěžovatelka důvodně vykládala funkci azylu tak, že azyl se poskytuje jako mezinárodněprávní ochrana tehdy, kdy vlastní stát není schopen odpovídající ochranu poskytnout nebo takové útoky osob trpí.
Při výkladu jakéhokoliv právního pojmu, zejména pak právního pojmu, jakým je azyl, který je pojmem v zásadě obecným a subsumuje v podstatě infinitivní rejstřík skutkových situací, které lze pokládat za azylově relevantní, je třeba pokládat zvýšený zájem a důraz na co možná nejbedlivější podřazení a zkoumání skutkového stavu pod dotčený právní pojem, který je vlastně jakožto právní kvalifikace jakousi skutkovou podstatou. Pojem azylu tak, jak je definován v zákoně o azylu, je souborem objektivních a subjektivních znaků, které je třeba vždy vyplnit konkrétními skutkovými okolnostmi tak, aby bylo možno uzavřít, zda k azylově relevantní situaci u žadatele došlo či nikoliv. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě tato právní analýza nebyla provedena dostatečně.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který se odmítl zabývat kasační stížností meritorně, čímž prý došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.
Kasační stížnost stěžovatelky byla odmítnuta podle ust. §104a s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů.
Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ust. §104a odst. 3 s. ř. s. i odůvodnil. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout.
Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takového však Ústavní soud nezjistil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku.
Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i Evropský soud pro lidská práva, který ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle článku 36 odst. 2 Listiny.
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud uvádí, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 553/06, viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02). Ústavní soud obecně nevylučuje možnost přezkumu a případné kasace rozhodnutí o neudělení azylu z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména tehdy, pokud by orgány veřejné moci interpretovaly a aplikovaly příslušné podústavní normy ústavně nekonformním způsobem, resp. pokud by jejich postup představoval vybočení z kautel hlavy páté Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že k tomuto kroku Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu