ECLI:CZ:US:1999:2.US.24.96
sp. zn. II. ÚS 24/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele F. K., právně zastoupeného JUDr. Z. F., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8 C 1156/93-60, ze 7. 12. 1994, za vedlejší účasti Zemědělského družstva S. se sídlem v Ch., takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10.
1995, čj. 13 Co 208/95-77, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí ze dne 7. 12. 1994, čj. 8 C 1156/93-60, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 1996 ústavní stížnost V. K.
proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů. Ústavní
stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje podmínky
návrhu podání k Ústavnímu soudu dle čl. 34 zákona č. 182/1993 Sb.
Dne 1. 11. 1996 obdržel Ústavní soud zprávu advokátky
navrhovatele o tom, že 17. 9. 1996 navrhovatel V. K. zemřel.
Usnesením ze dne 10. 12. 1997, čj. II. ÚS 24/96-28, Ústavní soud
řízení přerušil s tím, že v řízení bude pokračovat s dědici
účastníka, jakmile skončí řízení o dědictví.
Rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách, čj. D 1027/96-10,
pravomocným dne 21. 2. 1997, pominuly důvody pro přerušení řízení
o ústavní stížnosti dle §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, spolu s ust. §107 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto usnesení byl
schválen Okresním soudem ve Svitavách uplatněný nárok na vydání
restitučního a transformačního podílu od ZD S., okres Ústí nad
Orlicí, který byl zařazen do dědictví bez ocenění vzhledem k tomu,
že jeho cenu nelze určit. Uplatněný nárok nabyl do vlastnictví
pozůstalý syn F. K.
Ústavní soud pokračuje v řízení s dědicem, pozůstalým synem
F. K.
Původní stěžovatel, V. K., podal současně s ústavní stížností
dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky
usnesením, sp. zn. 2 Cdon 400/96, ze dne 30. 6. 1996 s tím, že
dovolání není přípustné. Z ust. §75 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak vyplývá, že
ústavní stížnost je přípustná, neboť před podáním ústavní
stížnosti navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které
mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995,
a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8
C 1156/93-60, ze dne 7. 12. 1994, jelikož má za to, že těmito
rozhodnutími, ve kterých byl účastníkem, byla porušena jeho
ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně čl. 1, čl. 3, čl.
11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a čl. 6 Úmluvy na ochranu
lidských práv a čl. 90 Ústavy.
Žalobou ze dne 25. 8. 1993 se stěžovatel V. K. domáhal jako
žalobce proti žalovanému Zemědělskému družstvu S. poskytnutí
náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby dle §20 zák. č.
229/1991 Sb.
Ačkoliv okresní soud neměl dle navrhovatele pochybnosti
o tom, že zemřelý otec stěžovatele vnesl do JZD B. (právní
předchůdce ZD S.) veškerý živý a mrtvý inventář a zásoby
z pronajaté usedlosti, zamítl žalobní návrh z důvodu, že otci
stěžovatele byla vyplacena náhrada za tento inventář.
Tímto postupem dle navrhovatele soud ignoroval ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutí takto odůvodněné je dle
navrhovatele nespravedlivé a nezákonné.
Dle navrhovatele nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci,
jak o tom svědčí formulace v odůvodnění rozsudku okresního soudu
"určitá náhrada", "část náhrady byla zřejmě proplacena";
i krajského soudu "zřejmě byl informován". Soudy současně podle
něj nezhodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti, když ve svém
odůvodnění poukazují pouze na jednotlivé důkazy.
Zcela pak dle navrhovatele soudy pominuly skutečnost, že
v dané věci v době řízení a v době rozhodování existovalo
pravomocné rozhodnutí o určení povinné osoby, a to rozhodnutí Mze
ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj. 514/93/R-18, pravomocné dne
20. 3. 1993, čímž porušily ust. §135 o. s. ř. odst. 2.
Ze spisu, sp. zn. 8 C 1156/93, Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí Ústavní soud zjistil, že 26. 8. 1993 byla podána
u citovaného okresního soudu žaloba původního stěžovatele V. K.
o určení povinnosti vydat mrtvý a živý inventář podle §20 zák. č.
229/1991 Sb., v rozsahu zde uvedeném (8 C 1156/93-1,2), proti
odpůrci, Zemědělskému družstvu S. Zemědělské družstvo S. bylo
určeno povinnou osobou pravomocným rozhodnutím Ministerstva
zemědělství ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj.
514-516/93/R-18, ze dne 24. 2. 1993, jež nabylo právní moci dne
21. 3. 1993.
ZD S. poskytlo navrhovateli částečnou náhradu inventáře ve
výši 205.000,- Kč. Zbývající část inventáře, vyčíslenou částkou
503.000,- Kč, odmítlo vydat s tím, že zajistilo nové dokumenty,
které v době rozhodování správního orgánu nebyly k dispozici,
prokazující dřívější skutečně uhrazené částky za mrtvý a živý
inventář otci žalobce.
Z tohoto důvodu podal odpůrce ZD S. návrh na obnovu řízení
dle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řádu, stran určení povinné
osoby. Správní orgán - Ministerstvo zemědělství ČR, územní odbor
v Ústí nad Orlicí tomuto návrhu vyhověl a nařídil dne 18. 10.
1993 obnovu správního řízení. Rozhodnutím, čj. 3078/93/5, ze dne
24. 11. 1993 bylo řízení uvedeného správního orgánu přerušeno
vzhledem ke složitosti skutkové i právní kvalifikace případu.
Původní žalobce V. K. upřesnil svůj petit návrhu při jednání
21. 9. 1994 u soudu, čj. 8 C 1156/93-42, tak, že odpůrce ZD S. je
povinno vydat navrhovateli (V. K.) náhradu živého a mrtvého
inventáře v hodnotě a čase, ve spisu na uvedené stránce spisu
vyčíslených.
Soud 1. stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 1994, čj. 8
C 1156/93-60, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit
žalovanému náklady řízení.
Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal
a v odvolání požádal, aby odvolací soud připustil změnu žalobního
návrhu tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen vydat mu
v navržené lhůtě náhradu živého a mrtvého inventáře, a to
v rozsahu, který upřesnil v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud změnu návrhu výrokem obsaženým v rozsudku ze dne
26. 10. 1995, čj. 13 Co 208/95-77, nepřipustil s tím, že soud
prvního stupně o tom to určovacím návrhu již rozhodl. Ve věci samé
zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil, a na základě právního
názoru, že již v prvním stupni se jednalo o určovací žalobě,
změnil výrok ohledně výše nákladů řízení před soudem 1. stupně
a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve věci bylo současně s podáním ústavní stížnosti podáno
dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7.
1996, čj. 2 Cdon 400/96, tak, že dovolání bylo podle ustanovení
§243 b) odst. 4 věta prvá a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
odmítnuto jako nepřípustné.
Účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Hradci
Králové, se k ústavní stížnosti vyjádřil následovně:
"Účastník plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného
rozsudku a dodává, že on a ostatně ani okresní soud neporušil
ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování.
Stěžovatel nebyl zkrácen ve svých právech na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1 Listiny), nebylo porušeno právo rovnosti účastníků (čl.
37 odst. 3 Listiny), ani právo na veřejné projednání věci
v přítomnosti účastníků ani právo vyjádřit se ke všem provedeným
důkazům (čl. 32 odst. 2 Listiny).
Protože napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do základních
práv a svobod stěžovatele (čl. 87 odst. 1a) Ústavy), navrhuje
účastník zamítnutí ústavní stížnosti".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele
a dospěl k závěru, že je důvodná. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen" Zákon o půdě"), je restitučním
zákonem, kterým prolíná snaha zmírnit následky některých
majetkových a jiných křivd, jež se udály v tzv. "rozhodném
období". Z postupu soudů obou stupňů a zde napadených rozsudků
okresního i krajského soudu vyplývá, že oba soudy se dopustily
dezinterpretace smyslu a významu ust. §20 odst. 3 zákona o půdě,
když na základě aplikace normy ve vztahu k výsledkům dokazování
dospěly k závěru (viz odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. 10. 1995, str., čj. 13 Co 208/95-79), podle
kterého ust. §20 odst. 3 zákona o půdě, navrhovatelem v odvolání
mylně uváděné jako §20 odst. 4 cit. zákona, lze použít pouze
v případě, že nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby
byl prokázán a před účinností tohoto zákona byla poskytnuta pouze
částečná náhrada.
Stěžovatel proti tomu v ústavní stížnosti namítal, že jeho
proces nebyl spravedlivý, když soudy I. a II. stupně zcela
pominuly skutečnost, že v dané věci v době řízení a v době
rozhodování existovalo pravomocné rozhodnutí o určení povinné
osoby, a to rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Územní odbor
Ústí nad Orlicí, čj. 514-516/93/R-18, které nabylo právní moci dne
20. 3. 1993.
Je pravdou, že Mze ČR, Územní odbor Ústí nad Orlicí, novým
rozhodnutím ze dne 18. 10. 1993, čj. 2758/93/OB1, nařídilo obnovu
řízení. Proti této však byl podán rozklad ze dne 4. 11. 1993
a tímto rozkladem zůstalo původní rozhodnutí o určení povinné
osoby ZD S. k plnění náhrad pravomocné. Ústavní soud se ztotožňuje
s názorem stěžovatele, dle něhož ve smyslu ust. §135 o. s. ř.
odst. 2 soud vychází z rozhodnutí jiného orgánu, pokud o otázce,
o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (zák. č. 243/1992 Sb.),
bylo vydáno příslušné rozhodnutí.
Na soudu I. stupně pak bylo postupovat dle ustanovení §20
odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
předposlední věta: "Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý
a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto
zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud".
Ačkoliv tedy obecné soudy měly rozhodovat o návrhu na plnění
jak vyplývá z petitu, v průběhu řízení před soudem I. stupně
i navrhovatelem upřesněného, celou dobu řízení u obecného soudu
bylo směrováno k řízení o určovací žalobě (viz i odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, kde v odůvodnění cit. rozsudku
krajského soudu na str., čj. 13 Co 208/95-78, poslední věta,
krajský soud dovodil, že okresní soud fakticky o určovací žalobě
rozhodl).
Lze namítnout, že sám žalobce ve svém odvolání proti
napadenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí navrhl změnu
petitu tak, že odvolací soud určí, že žalovaný je povinen vydat
žalobci náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby v rozsahu zde
uvedeném. Jak ale správně poukázal i Nejvyšší soud ČR ve svém
usnesení ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 400/96, "z obsahu
přednesů a procesních návrhů žalobce, jak je v průběhu řízení před
soudy obou stupňů tento účastník učinil a jak jsou formulovány
v jeho písemných podáních a v protokolaci přednesů u jednání
soudů, nelze podle názoru dovolacího soudu vyvodit závěr, že by
žalobce skutečně upustil od původní žaloby na plnění (§80 písm.
b) o. s. ř.) s tím, že by se namísto toho domáhal výroku, že tu je
či není určitý právní vztah nebo že tu je či není určité právo (§80 písm. c) o. s. ř.). S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní
soud ČR plně ztotožňuje; z tohoto důvodu jej zde cituje i přesto,
že Nejvyšší soud ČR není před Ústavním soudem ČR účastníkem
řízení.
K posouzení pak zbývá, zda takové pochybení obecných soudů
mohlo vést k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak se ho
navrhovatel v ústavní stížnosti dovolává. Jinak řečeno, dle
navrhovatele, obecným soudům nepříslušelo přezkoumávat v daném
případě, zda zde právo na plnění je či není, ale to, zda zde byla
poskytnuta náhrada za živý a mrtvý inventář před účinností zákona
č. 229/1991 Sb., v jaké výši; na soudu pak bylo rovněž rozhodnout
o jejím odečtení při kladné odpovědi na předchozí otázky.
Ústavní soud na tomto místě nikterak nehodlá přezkoumávat
provedené dokazování v dané věci, ani mu to nepřísluší. Ústavní
soud respektuje zásadu nezávislosti soudů ohledně provádění důkazů
i jejich hodnocení.
Zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud ČR neshledal
v provedeném dokazování, ale v právní interpretaci ust. §20 odst.
3 zákona o půdě a ustanovení souvisících.
Rozhodnutím podle §9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, určuje Ministerstvo zemědělství ČR
pouze osobu povinnou k náhradě. Nerozhoduje, ani rozhodovat
nemůže, o výši plnění, námitkách, které tuto výši snad ovlivňují,
např. to, že již před účinností zákona o půdě byla případně nějaká
náhrada vyplacena, nebo část věcí vrácena. Posouzení těchto věcí
náleží soudu v řízení nalézacím podle části třetí o. s. ř. při
rozhodování o povinnosti náhradu poskytnout na základě žaloby
podané oprávněnou osobou (§20 odst. 3 zák. o půdě).
Samotný pojem "vnos" užitý v zákoně neznamená, že za vnesenou
věci nebyla poskytnuta náhrada. Pojem "vnos inventáře" (stejně
jako další zde alternativně uvedené odnětí či jiný bezúplatný
převod) je pak třeba vykládat tak, že šlo o jednostranný právní
úkon, při němž byl vlastník v souvislosti s tehdejšími politickými
záměry v zemědělství, živý a mrtvý inventář a zásoby fakticky
donucen vnést bez ohledu na jeho vůli. Srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ČR 2 Cdon 766/96, uveřejněný pod č. R 11/98 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Jiný výklad by byl zjevně nesprávný, protože za živý a mrtvý
inventář a zásoby byly v naprosté většině případů později určité
náhrady podle tehdejších předpisů poskytnuty. Proto také ust. §20 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. v druhé větě uvádí, že od náhrady
stanovené podle odst. 3 se odečte náhrada za uvedené věci,
vyplacená před účinností tohoto zákona. Toto ustanovení se týká
všech forem přechodu tohoto inventáře a zásob podle ust. §20
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V praxi diskutovaným problémem je nepochybně záležitost
odpočtů náhrady za inventář a zásoby, vyplacené před účinností
zákona o půdě (§20 odst. 3 druhá věta), a to především z hlediska
odpočtů, konkrétně hodnot tzv. vnosů do zemědělských družstev. Při
vypořádání těchto vnosů se členy družstev docházelo přirozeně
v cenách tehdy platných.
V souvislosti s tím soudy narazily na problém formulace
poslední věty §20 odst. 3 zákona o půdě, pokud jde o ceny platné
dříve a nyní, tedy vzhledem k rozdílným cenovým relacím. Tímto
problémem se ale vůbec v daném případě soudy nezabývaly.
Pokud jde o náhradu za inventář a zásoby a její konkrétní
specifikování, má se podle §20 odst. 3 zákona o půdě poskytnout
ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství
přiměřeném převzaté části (nemovitosti) k zajištění provozu
zemědělské výroby. Teprve není-li to možné, má se náhrada
poskytnout v jiné formě.
V praxi je tedy třeba postupovat tak, že se zjistí výměra
půdy, převzaté k zajištění provozu zemědělské výroby, a podle
jejího rozsahu se provádí vypořádání inventáře a zásob za použití
dokladů o výši vnosů a o movitostech, které byly oprávněným osobám
odňaty. Pokud tyto doklady nejsou, nastupuje postup podle cit.
nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. a č. 57/1993 Sb., tedy podle
normativů stanovených za 1 hektar zemědělské půdy.
Nárok na náhradu inventáře a zásob a způsob zjištění a určení
její výše je takto stanoven zcela jednoznačně.
Zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, nestanoví, jaké listinné
důkazy mají oprávněné osoby předkládat k doložení svých nároků,
směřujících ke zmírnění následků majetkových křivd, jež má na
zřeteli zákon č. 229/1991 Sb. Na soudu je, aby spolehlivě zjistil
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné (§6 o. s. ř.), a to
využitím účetních a evidenčních materiálů právnické osoby, jež
tyto věci převzala.
Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že obecné soudy
nesprávně interpretovaly v daném případě význam a smysl ust. §20
odst. 3 zákona o půdě a veškeré své dokazování směřovaly
k nesprávnému právnímu posouzení toho, zda žalobce (u Ústavního
soudu navrhovatel) oprávněnou osobou dle §20 odst. 3 zákona
o půdě je či není. Tento postup podtrhuje i skutečnost, že okresní
soud zřejmě přikládal význam i tomu, že původní vlastník živého
a mrtvého inventáře J. K. vnesl do ZD prvního typu veškerý mrtvý
a živý inventář a zásoby, do ZD však vstoupil bez půdy, neboť tuto
nevlastnil (srovnej: rozsudek Okresního soudu v Ústí n. Orlicí,
čj. 8 C 1156/93-62). Z rozsudku okresního soudu není dostatečně
přezkoumatelné, jaký význam této právní skutečnosti přisuzuje
a proč je tato skutečnost v odůvodnění rozsudku uvedena, i když
z hlediska významu a smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě je tato
skutečnost právně irelevantní.
Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se zaručují základní práva
a svobody všem bez rozdílu. To pak znamená, že ani restituční
zákon o půdě nemůže privilegovat určitou skupinu oprávněných osob,
jež vlastní nemovitosti (pozemky), a to ve vztahu k nároku na
náhradu dle §20 zákona vůči jiným fyzickým osobám, jež příslušné
nemovitosti (majetek) nevlastní, ačkoliv v rozhodném období byl
jejich majetek vnesen do ZD. Postup, který by znevýhodňoval při
výkladu zákona o půdě tyto osoby, by byl contra constitutionem,
resp. v rozporu s příslušným ustanovením Listiny.
Ústavní soud ČR již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že
nespadá do jeho příslušnosti přezkoumávat právní výklad zákonů
obecnými soudy, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční
činnosti, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy
ČR). Neosobuje si proto právo přezkumného dohledu nad jejich
činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě
s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
V daném případě Ústavní soud ČR shledal, že výklad práva
obecnými soudy, pokud jde o postižení a aplikaci významu a smyslu
zákona o půdě jako celku, §20 cit. zákona pak zvláště, je natolik
extrémní, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodovací
činností obecných soudů došlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout tak, jak
uvedeno výše ve výroku tohoto nálezu (§82 odst. 1, odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb.)
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 1999