ECLI:CZ:US:1999:2.US.242.97
sp. zn. II. ÚS 242/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. D. T., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-35, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Policejního prezidia České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j.
38 Ca 66/96-35, se zrušuje.
2. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, a rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-35,
se zamítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-35.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí Policejního prezídia ČR,
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 1.
1996, č.j. PPR-101/RCP-c-227-96, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti správnímu rozhodnutí Policie ČR, oddělení
cizinecké policie a pasové služby v Benešově ze dne 22. 12. 1995,
č.j. PSC-902/CP-c-BN-95, jímž byl stěžovateli podle ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt na území
ČR do 22. 12. 1998, a podle ustanovení §15 odst. 2 citovaného
zákona mu byla uložena povinnost opustit území ČR do 21. 1. 1996.
Rozhodnutí orgánu cizinecké policie ČR bylo odůvodněno tím, že
navrhovateli byla dvakrát (ze spisu Policie ČR Praha, č.j. PPR
101/RCP-c-227/96, však Ústavní soud zjistil, že se tak stalo
třikrát, navíc ještě byl navrhovatel odsouzen pro tr. čin podle
§223 tr.z a dále se dopustil přestupku proti pravidlům silničního
provozu - č.l. 16 uvedeného spisu) uložena Českou obchodní
inspekcí pokuta pro přestupek při prodeji zboží, kterou ihned
zaplatil a tím bylo přestupkové řízení skončeno. Zároveň
s rozhodnutím ve věci samé byl usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, zamítnut i návrh
stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR.
V ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku navrhovatel v prvé
řadě uvedl, že napadeným rozsudkem byla porušena zásada ne bis in
idem, neboť prý byl opakovaně sankcionován za porušení svých
povinností, ačkoliv za ně byl již postižen v rámci přestupkového
řízení. Tím podle jeho názoru došlo k porušení čl. 4 odst. 1
Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva").
Odejmutím odkladného účinku jeho odvolání a uložením
povinnosti opustit ČR ještě před vyčerpáním a projednáním jeho
opravných prostředků jsou dále údajně porušována jeho práva,
zakotvená v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.
Neurčitá formulace ustanovení §14 odst 1 písm. f) zákona o pobytu
cizinců umožňuje dále zákazem pobytu libovolně postihovat
protiprávní jednání mimo rámec přestupkového nebo trestního
řízení, umožňuje na takovou osobu hledět jako by byla vinna. Tím
je též porušen čl. 1 Ústavy ČR, neboť tak zákon uzákoňuje právní
nejistotu.
Podle názoru navrhovatele jsou dále ustanovení §14 odst. 4,
§15 odst. 2, §16 odst. 3 a §32 odst. 2 citovaného zákona
v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě,
podle něhož může být cizinec vyhoštěn pouze na základě výkonu
rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost a)
uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b) dát přezkoumat svůj
případ a c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným
úřadem nebo před soudem nebo osobami tímto úřadem určenými.
K vyhoštění před výkonem těchto práv může dojít pouze tehdy,
je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je
odůvodněno zájmy národní bezpečnosti (odst. 2 citovaného
ustanovení Evropské úmluvy). Podle §14 odst. 4 citovaného zákona
je však odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu
vyloučen bez zřetele na výše uvedené kautely Evropské úmluvy.
Ustanovení §15 odst. 2 pak bez rozlišení stanoví povinnost
opustit území ČR do 30 dnů. Podle §16 téhož zákona je možné
vyhoštění vykonat bez ohledu na podání opravných prostředků,
přičemž ustanovení §16 odst. 3 dokonce vylučuje rozhodování
o vyhoštění z režimu správního řízení a ustanovení §32 odst. 2
zcela vylučuje přezkoumání rozhodnutí o vyhoštění z možnosti
soudního přezkumu. Přitom zdůraznil, že vlastní vyhoštění je již
pouhým výkonem rozhodnutí o zákazu pobytu, takže nelze souhlasit
s názorem Městského soudu v Praze, podle kterého úprava zákazu
pobytu nemá nic společného s řízením o vyhoštění.
Dále došlo k porušení základních práv navrhovatele podle čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, když mu bylo znemožněno v osobním přístupu k odvolacímu
orgánu Policie ČR a k soudu, v jeho právu na veřejné projednání
věci v jeho přítomnosti a v jeho právu vyjadřovat se k prováděnému
dokazování.
Podle navrhovatele bylo též porušeno jeho právo na ochranu
soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy
a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), neboť
se tak stalo bez přiměřeného důvodu.
Výkonem uvedených rozhodnutí před vyčerpáním opravných
prostředků je prý konečně porušováno právo na veřejné projednání
věci v její přítomnosti, včetně práva vyjadřovat se k provedeným
důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Kromě toho rozhodnutí obsahovalo jméno vedoucí oddělení
cizinecké policie , která však podle tvrzení navrhovatele nebyla
toho dne na pracovišti a rozhodnutí ani nevydala, ani k jeho
vydání nedala pokyn. Je proto sporné, zda se vůbec jedná o platný
správní akt.
Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel i návrh na
zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. f), §14 odst. 4, §15 odst.
2 a §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území
ČSFR, v tehdy platném znění, a to z výše uvedených důvodů. V této
části byl návrh odmítnut soudcem zpravodajem usnesením ze dne 20.
7. 1999, č. j. II. ÚS 242/97-30.
Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatel byl zastoupen
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejasnosti podpisu
plné moci byly vyřešeny podáními právního zástupce navrhovatele ze
dne 5. 5. 1998 a 13. 5. 1998 a podle předloženého správního spisu
vedeného Policejním prezídiem ČR Praha. V této souvislosti podal
stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ústavní
stížností napadených rozhodnutí, o kterém Ústavní soud rozhodl
tak, že jej zamítá, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele, aby
objasnil nejasnosti podpisu plné moci navrhovatelem, neboť
v ověření podpisu plné moci bylo uvedeno zejména jiné číslo
cestovního pasu navrhovatele a byly zde další okolnosti, které
vzbuzovaly pochybnost. Právní zástupce nejdříve podáním ze dne 5.
5. 1998 požádal o odložení výkonu rozhodnutí, která byla ústavní
stížností napadena. V dalším podání ze dne 13. 5. 1998 však
vyjasnil sporné okolnosti a předložil fotokopii nového cestovního
pasu, který byl navrhovateli vydán dne 23. 5. 1996. Výslovně však
návrh na odložení výkonu rozhodnutí nevzal zpět, takže bylo nutno
o něm rozhodnout.
Vyloučení odkladného účinku připadá v úvahu za striktně
stanovených podmínek §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V daném
případě měl odklad výkonu rozhodnutí pouze zajistit, aby se mohl
navrhovatel beztrestně dostavit na území ČR a zde podepsat plnou
moc. Tento důvod však není dostatečný a kromě toho Ústavní soud
nemá možnost odložit vykonatelnost rozhodnutí jen na určitou dobu
nebo pro takový účel. Navíc by bylo možno dosáhnout podpisu plné
moci i mimo území ČR. Předložená plná moc je v souladu s předpisy
o ověřování (§4 zákona ČNR č. 41/1993 Sb., o ověřování shody
opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu
okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí
a okresními úřady) a po objasnění změny čísla cestovního pasu již
ve věci nebylo možno mít pochybnosti.
Protože v tomto případě důvod odložení výkonu rozhodnutí
nesplňoval podmínky ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu, jak je ve výroku
uvedeno.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího
účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda
senátu, který odkázal na důvody rozhodnutí obsažené v rozsudku
a usnesení. Dále uvedl, že nelze směšovat uložení blokové pokuty
za přestupkové jednání s řízením o uložení zákazu pobytu na území
ČR. Pokud jde o námitky proti právní úpravě vyhoštění cizince,
nemohl se jimi soud zabývat, neboť vyhoštění následuje teprve
poté, co cizinec odmítl dobrovolně opustit území ČR, což nebyl
tento případ. Odnětí odkladného účinku odvolání nepovažuje za
porušení výše uvedených ústavních předpisů a mezinárodních úmluv,
neboť stěžovateli byla stanovena 30-denní lhůta k opuštění ČR, ve
které mohl podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
a opatřit si právní zastoupení, což se také stalo. Pokud jde
o nepřipuštění účasti stěžovatele na soudním jednání, odkázal na
§49 odst. 1 o.s.ř. a připomněl, že stěžovatele, který opustil
území ČR nelze na adresu v ČR vůbec obesílat. Navíc má svého
právního zástupce, takže jeho osobní neúčast nemohla mít vliv na
újmu jeho práv, neboť věc byla projednána za účasti jeho právního
zástupce. Výslech žalobce jako účastníka řízení se přitom
neprovádí, neboť ve správním soudnictví je pro soud jeho
rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného
rozhodnutí (§250i odst. 1 o.s.ř.). Stejně tak je soud vázán
žalobními důvody, které je žalobce povinen uvést ve stanovené
lhůtě (§250b odst. 1) a mimo ni je již nemůže rozšiřovat (§250h
odst. 1 o.s.ř.). Důvody, pro které dle názoru stěžovatele došlo
k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte právní
zástupce stěžovatele uvedl až po uplynutí dvouměsíční lhůty
a proto se jimi soud nezabýval, když z úřední povinnosti přihlíží
pouze k nicotnosti rozhodnutí. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Policejní prezídium ČR se ve svém vyjádření ztotožnilo
s oběma rozhodnutími i jejich zdůvodněním. V následném vyjádření
k výzvě soudce zpravodaje dále k námitce nicotnosti správního
rozhodnutí ze dne 22. 12. 1995, č.j. PSC-902/CP-c-BN-95, uvedlo,
že na odděleních cizinecké policie neexistuje funkce zástupců
vedoucích těchto celků. Pokud proto není vedoucí přítomen,
pověřuje některého pracovníka svým zastupováním, což byla místo
npor. B. v daném případě právě nstrm. S., která uvedené rozhodnutí
také podepsala.
Na základě výše uvedených skutečností a po seznámení se se
spisovým, soudním a správním materiálem dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nejdříve je třeba uvést, že pokud jde o námitku nicotnosti
původního správního rozhodnutí, Ústavní soud se s ní nemohl
ztotožnit a odkazuje v tom na zdůvodnění Policejního prezidia ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvádí, že došel k závěru, že účast stěžovatele při ústním jednání
není nutná (§49 odst. 1 o.s.ř.), neboť je zastoupen právním
zástupcem a dokazování včetně jeho výslechu se ve správním
soudnictví neprovádí. Ústavní soud však již dříve vyslovil právní
názor, že výraz "jeho věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je
nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má
být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení
účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům" (viz nález sp.
zn. Pl. ÚS 30/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 5, s. 17). Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení
nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho
věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (obdobně
srov. nález I. ÚS 152/97 ze 14. října 1998).
Postup Městského soudu v Praze, který vyústil v napadený
rozsudek, se opírá - mimo jiné - o ustanovení §14 odst. 4 zákona
č. 123/1992 Sb., které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu č.
159/1998 Sb. dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dnem 13.
7. 1998. Městský soud v Praze tedy své rozhodnutí vydal za zcela
jiného právního stavu. Nicméně s ohledem na podanou ústavní
stížnost Ústavní soud tuto právní změnu (tedy zrušení uvedeného
zákonného ustanovení) pominout nemůže, jak již plyne z jeho
ustálené judikatury. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je v tomto směru důvodná.
Za těchto okolností se Ústavní soud nezabýval dalšími
námitkami stěžovatele, neboť ke zrušení napadeného rozsudku
postačuje v souzené věci porušení toliko jediného základního práva
nebo svobody stěžovatele.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-32,
zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]
Z tohoto důvodu již nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca
66/96-33, neboť v důsledku zrušení rozsudku, ke kterému se
vztahovalo, by to již bylo bezpředmětné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. 10. 1999