ECLI:CZ:US:2017:2.US.2429.17.1
sp. zn. II. ÚS 2429/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s.r.o., sídlem Bezručova 338, Luhačovice, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5071/2016-182, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2016 č. j. 4 Co 11/2016-151 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2016 č. j. 23 EC 242/2012-110, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a sdružení INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. srpna 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka je poskytovatelem léčebně rehabilitační lázeňské péče. V rámci své činnosti provozuje také ubytovací zařízení, v jehož pokojích jsou umístěny televizory. Vedlejší účastník se jako kolektivní správce podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv v době od 1. září 2010 do 31. prosince 2011. V této době totiž měla být jejím hostům bez licenční smlouvy zpřístupňována chráněná autorská díla. Uvedený nárok uplatnil vedlejší účastník žalobou, kterou po stěžovatelce požadoval zaplacení částky 254 023 Kč s příslušenstvím.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. června 2016 č. j. 4 Co 11/2016-151 byl potvrzen mezitímní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2016 č. j. 23 EC 242/2012-110, kterým byl uznán právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Současně bylo rozhodnuto, že o výši tohoto nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
4. Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na právním názoru vysloveném v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2016). Podle tohoto rozhodnutí "výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání; proto kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití děl." V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vypořádal se svou předchozí rozhodovací činností, od níž se odklonil, jakož i s otázkou souladu tohoto výkladu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.
5. Dále obecné soudy uvedly, že vedlejší účastník je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání. Tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle §96 autorského zákona, ve znění účinném do 19. dubna 2017, a mají tak rovněž charakter práv povinně kolektivně spravovaných. Tento závěr podle vrchního soudu vyplývá nejen z citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, ale v jeho prospěch lze odkázat i na nález ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41). Závěr týkající se aktivní legitimace měl zákonnou oporu v §100 odst. 1 písm. a) a i) autorského zákona, ve znění účinném do 19. dubna 2017. Vrchní soud nakonec nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok nemůže být pojmově bezdůvodným obohacením.
6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5071/2016-182.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník není oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užitím uměleckých výkonů, zvukových a zvukově-uměleckých záznamů bez licence při provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Toto oprávnění mu neplyne ze žádného rozhodnutí nebo smlouvy, ani ze zákona. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. března 2001 č. j. 3209/2001 jej v případech, kdy jde o provozování rozhlasového a televizního vysílání, opravňuje pouze k výkonu práv dobrovolně kolektivně spravovaných podle autorského zákona, tedy spravovaných na základě kolektivních a hromadných smluv, o které však v dané věci nejde.
8. I kdyby stěžovatelka uznala, že vedlejší účastník má příslušné oprávnění, tato skutečnost by ho neopravňovala k zastupování nezastoupených nositelů práv v jiných případech, než při uzavření hromadné smlouvy. Na základě uzavřené hromadné smlouvy lze přitom vybírat jen odměny za poskytování licence, a nikoliv bezdůvodné obohacení. Tomu ostatně odpovídá i způsob přerozdělování vybraných odměn, v jehož rámci se přihlíží výlučně k těm smluvně nezastoupeným nositelům práv, kteří jsou přihlášeni v evidenci. Naopak neexistuje důvod, aby bylo kolektivnímu správci po určité době vydáno bezdůvodné obohacení, jestliže nebude vyplaceno těm nositelům práv, na jejichž úkor bylo získáno, a místo toho bude přerozděleno aktuálně zastupovaným umělcům.
9. Dovolací soud vyslovil závěr, že v dovolání nebyly vymezeny žádné otázky, které tímto soudem nebyly řešeny. S takovýmto hodnocením se ale stěžovatelka nemůže ztotožnit. Je přesvědčena, že doposud nebylo vydáno žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by se otázce oprávnění vedlejšího účastníka věnovalo zcela zřetelně a jednoznačně. Obecnými soudy zaujatý výklad, podle něhož vedlejší účastník vykonává rozšířená kolektivní práva, má narážet i na právní závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. listopadu 2016 ve věci C-301/15 Soulier a Doke. Tento rozsudek podle stěžovatelky vylučuje možnost použít rozšířenou kolektivní správu na situace, kdy se bez vědomí a nějakého, třeba i jen implicitního, souhlasu konstruuje zastoupení smluvně nezastoupených nositelů práv. Výkon autorských práv na rozmnožování a sdělování předmětů ochrany veřejnosti totiž náleží bez jakýchkoliv formalit jen autorům, a nikoliv kolektivním správcům.
10. Závěrem své argumentace vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s právním posouzením nároku vedlejšího účastníka. Nevidí důvod, aby se na její pacienty neuplatnila výjimka podle §23 autorského zákona.
IV.
Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Námitky stěžovatelky směřují výlučně proti obecnými soudy provedenému výkladu některých ustanovení autorského zákona, zejména jeho §96 a §101 odst. 1 písm. a) a i), ve znění účinném do 19. dubna 2017. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že vedlejší účastník byl jako kolektivní správce oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv. Zároveň je přesvědčena, že se v jejím případě měla uplatnit výjimka podle §23 autorského zákona.
15. Ústavní soud se mohl těmito námitkami zabývat jen v omezeném rozsahu. V rámci svého přezkumu posoudil, zda právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska požadavků, jež ve vztahu k jejich rozhodování vyplývají z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O "kvalifikovanou" vadu, která by zakládala porušení tohoto práva, by šlo zejména tehdy, jestliže by výklad nebo použití tzv. podústavního práva nezohlednil správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byl výsledkem neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. V dané věci se však obecné soudy žádného excesivního výkladu nedopustily. Napadená rozhodnutí, podle nichž je stěžovatelka povinna vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení, z uvedených požadavků nijak nevybočují. Obecné soudy své právní závěry náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž adekvátně zohlednily i relevantní právní názor Ústavního soudu, který vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14 či jiných jeho rozhodnutí. Rovněž dovolací soud se řádně vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.
17. Nelze tedy než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části jejich odůvodnění, jejichž obsah je částečně shrnutý i v tomto usnesení, jakož i na odůvodnění usnesení ze dne 10. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2430/17 (toto usnesení je dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky ve srovnatelné věci.
18. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu