ECLI:CZ:US:2009:2.US.2540.09.1
sp. zn. II. ÚS 2540/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Beck International, s. r. o., se sídlem v Mělníku, Blatecká 3344, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze, Poupětova 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009 č. j. 14 Co 680/2008-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2009,
která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se
stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v
Brně. Tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené
právo podle čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti uvedla, že
porušení citovaných základních práv spatřuje v zásahu do práva na ochranu majetku se
zřetelem na legitimní očekávání toho, že její majetkový nárok nebude opomenut.
Namítala, že vedlejším účastníkem byl porušen princip „pacta sunt servanda“, který
v materiální rovině tvoří neopominutelný atribut materiálního právního státu. Obecné
soudy se dle jejího mínění náležitě nevypořádaly s její argumentací, svůj výsledný
právní názor řádně nezdůvodnily a po stěžovatelce požadovaly větší míru povinností,
než jí byla uložena obecně závaznými předpisy.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stížností
napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil po
doplněném dokazování (kupní smlouvou č. 25 061683) rozsudek Okresního soudu
v Břeclavi ze dne 8. 4. 2008 č. j. 10 C 223/2006-77, kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky, jíž se po žalovaném domáhala zaplacení částky 11.428,-Kč. Uvedenou
částku dovozovala z kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovaným dne
18. 10. 2005, jejímž předmětem měly být dvě přikrývky z včesaného úpletu, elektrická
pečící pánev, sada nožů a vozík, které žalovaný převzal při podpisu zboží. Žalovaný se
proti žalobě bránil tvrzením, že předmětné zboží mu nebylo nikdy předáno, nikdo s ním
o ceně zboží ani o prodeji nejednal, přičemž cena byla bez jeho vědomí a souhlasu
napsána na podvodnou kupní smlouvu bez jeho přítomnosti a jako záloha byla použita
z ruky mu vytržená dvoustovka a občanský průkaz.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému
všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a
právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke
konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je
oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by
vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení
ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Ústavní soud sice ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že při posuzování
ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho
odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek,
než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000,
I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01,
IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení
o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn.
Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Brojí-li totiž
stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů
veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí
(postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v
nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je
namítaná protiústavnost založena (srov. IV. ÚS 563/06).
Stěžovatelka za své odůvodnění ústavní stížnosti přednesla výčet ustanovení
Listiny a Úmluvy, která měla být podle jejího mínění porušena ve vztahu k napadeným
rozhodnutím, což však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci (srov.
II. ÚS 632/06, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, usn. č. 12). Rovněž pouhý
formální odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva bez dalšího postrádá
v tomto ohledu relevanci.
Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovatelce,
aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž
by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a
obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily, případně v čem spatřuje výklad
sporné kupní smlouvy provedený obecnými soudy za vadný. Stěžovatelka tak dle
názoru Ústavního soudu neučinila, neboť z argumentace formou proklamace ustálených
frází jako „ochrana legitimního očekávání a pacta sunt servanda“ bez dalšího nelze
dovodit, v jakém směru se závěry obecných soudů nesouhlasí.
Nicméně ani po podrobném seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu mu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud
dospěl k závěru, že v projednávaném případě odvolací soud postupoval v rámci daném
příslušnými procesními předpisy. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li
výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní
praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané
věci však výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá
racionální základnu a právní závěry, k nimž dospěl přesvědčivě a řádně odůvodnil
v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Rovněž s námitkami stěžovatelky se řádně
vypořádaly.
Ústavní soud na tomto místě podotýká, že právo na spravedlivý proces (dle čl.
36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním
právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst.
2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou
odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu