ECLI:CZ:US:2010:2.US.2755.08.1
sp. zn. II. ÚS 2755/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2755/08 ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2008 č. j. 69 Co 379/2008-18 o nákladech exekuce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2008 č. j. 69 Co 379/2008-18 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. listopadu 2008 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze týkajícího se náhrady nákladů soudního exekutora, a to pro porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala na skutečnost, že obecné soudy v její věci retroaktivně aplikovaly novelizované ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád"), aniž by pro retroaktivní aplikaci tohoto ustanovení byl jakýkoli důvod. Namítala, že nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce je nárokem hmotněprávním a soukromoprávním, a je tudíž potřeba tento nárok při absenci příslušného přechodného ustanovení v zákoně, které by umožňovalo retroaktivní změnu obsahu právního vztahu mezi exekutorem a stěžovatelkou, posuzovat podle té právní úpravy, podle které tento nárok vznikl, tedy původního znění §89 exekučního řádu před účinností zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (tj. před dnem 1. ledna 2008). V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno v roce 2005 za platnosti právní úpravy, dle které oprávněný byl povinen hradit případné náklady exekuce pouze tehdy, pokud by zastavení zavinil. V projednávané věci však bylo stěžovatelce jako oprávněné uloženo uhradit náklady exekuce, aniž by její zavinění na zastavení exekuce bylo zkoumáno, neboť takové posouzení již nová právní úprava nevyžaduje a ukládá oprávněnému hradit náklady exekuce vždy, končí-li exekuční řízení usnesením o jeho zastavení pro nedostatek majetku povinného.
Podle názoru stěžovatelky bylo postupem obecných soudů dotčeno její legitimní očekávání týkající se výsledku exekučního řízení ve vztahu k jeho nákladům. Stěžovatelka zahajovala exekuční řízení za situace, kdy si mohla být jista, že náklady exekuce (s ohledem na výklad podaný nejen Nejvyšším soudem, ale i následně Ústavním soudem) ponese jen ve velmi výjimečné situaci. Mohla se tedy spolehnout na to, že jejich úhrada bude uložena povinnému, a to i v případě, že by byl nemajetný. Stěžovatelka zdůraznila, že retroaktivně vyvozeným důsledkům se nemohla jakkoli vyhnout. Pokud by vzala svůj návrh v současné době zpět, byla by tím spíš uznána povinnou hradit exekutorovi jeho náklady. Její legitimní očekávání přitom nekonkuruje zájmu exekutora, aby mu byly uhrazeny vynaložené výdaje, neboť ten nemohl mít legitimní očekávání ohledně toho, že mu výdaje nahradí oprávněný. Závěrem stěžovatelka podotkla, že popisovaný důsledek retroaktivní aplikace zákona č. 347/2007 Sb. je závislý na zcela nahodilé skutečnosti spočívající v okamžiku zastavení exekuce pro nedostatek majetku, resp. na celkové délce exekučního řízení. Je to přitom exekutor, který jediný je schopen ovlivnit délku exekučního řízení.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 33 Nc 8502/2005, z něhož zjistil následující:
Na základě návrhu stěžovatelky ze dne 1. prosince 2005 Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. ledna 2006 č. j. 33 Nc 8502/2005-6 nařídil exekuci proti povinnému S. J. a provedením exekuce a vymožením nákladů exekuce pověřil JUDr. Zdeňka Zítka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, Lindauerova 6. Z podnětu soudního exekutora ze dne 28. dubna 2008 byla usnesením téhož soudu ze dne 11. června 2008 č. j. 33 Nc 8502/2005-11 exekuce zastavena s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (výrok I). Soud prvního stupně současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a stěžovatelce jako oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 165 Kč.
Proti výroku III o nákladech exekuce podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadený výrok o nákladech exekuce potvrdil (výrok I) a současně změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky, když povinnému uložil zaplatit oprávněnému na nákladech řízení částku 4 165 Kč (výrok II). K nákladům řízení před odvolacím soudem pak žádnému z účastníku právo nepřiznal (výrok III). Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel v daném případě ze zásady, že pokud zákon nestanoví něco jiného, musí soud při rozhodování postupovat podle procesněprávního předpisu účinného v době rozhodování. Ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na nutnost aplikace novely exekučního řádu provedené zákonem č. 347/2007 Sb. je třeba při rozhodování o nákladech exekuce přihlížet k ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2008 a uložit povinnost k jejich úhradě oprávněnému, bez ohledu na jeho zavinění. Otázku zavinění naopak odvolací soud zohlednil v případě rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky. Dospěl k závěru, že to byl v projednávané věci povinný, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce, neboť kvůli poměrům na jeho straně nebylo možné exekuci provést. V důsledku toho stěžovatelce přiznal náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s uložením povinnosti hradit hotové výdaje exekutorovi.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Ve svém vyjádření stručně shrnul důvody svého rozhodnutí, pro které dospěl k závěru, že o náhradě nákladů exekutora bylo nezbytné rozhodnout podle procesních předpisů účinných v době rozhodování. Podle městského soudu se tak nejedná o retroaktivitu. Stěžovatelka nemohla před 1. lednem 2008 legitimně očekávat, že při zastavení exekuce nebude v žádném případě povinna hradit náklady exekutora, když tu taková možnost podle §89 exekučního řádu i tehdy byla. Závěrem uvedl, že jako soud odvolací nerozhodoval svévolně a jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek ani právo na spravedlivý proces.
V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelka poukázala na skutečnost, že skutkově zcela shodným ústavním stížnostem bylo v mezidobí Ústavním soudem opakovaně vyhověno. Městský soud v Praze formuloval svoje vyjádření v době, kdy o otázce, která je předmětem ústavní stížnosti, ještě Ústavní soud nejudikoval, přesto však nelze nevidět nesprávnost argumentů dotčeného soudu. Skutečnost, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je zásahem do ústavně zaručených práv, dle stěžovatelky dostatečně plyne z již publikovaných rozhodnutí Ústavního soudu, a proto vyjádřila přesvědčení na své ústavní stížnosti setrvat.
IV.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu včetně řádného zastoupení stěžovatelky doloženého speciální plnou mocí a je i důvodná.
Ústavní soud předesílá, že se obsahově i právně shodnou problematiku již zabýval, a to ve svém nálezu ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), v nálezu ze dne 29. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181) nebo v nálezu ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 1303/09 (N 204/54 SbNU 531), kdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů poté, co konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry učiněné v uvedených nálezech lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje včetně obiter dicti nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 a shodně jako v tomto nálezu uvádí následující:
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad [nálezy sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)], který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny", je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis.
Dle §129 exekučního řádu se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného tomu, jenž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (viz výše), a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v ustanovení §129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
Ustanovení §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.".
Ústavněprávní interpretací uvedené dikce §89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".
V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomenul, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí. Ačkoliv se stěžovatelka domáhala zrušení pouze toho výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, Ústavní soud rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, neboť kromě potvrzujícího výroku obsahuje rozhodnutí odvolacího soudu též výroky týkající se náhrady nákladů řízení, jež jsou výroky akcesorickými.