ECLI:CZ:US:2016:2.US.2818.16.1
sp. zn. II. ÚS 2818/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jana Trunečka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem Pleskotova 1698, 236 01 Dobříš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 22 Cdo 3765/2015-362 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015 č. j. 31 Co 24/2015-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se u Okresního soudu v Kladně domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost odstranit plot nacházející se na pozemku v jeho vlastnictví. Předmětný plot odděluje pozemky žalované a stěžovatele, které byly dříve ve vlastnictví jednoho vlastníka - otce žalované a dědečka stěžovatele - a tvořily jednu zemědělskou usedlost. Po rozdělení usedlosti mezi více vlastníků byly pozemky žalované a stěžovatele odděleny drátěným plotem, který odpovídal tehdy vyhotovenému geometrickému plánu. V roce 2000 došlo se souhlasem obou vlastníků k narovnání vlastnické hranice v terénu a k vyznačení zaměřovacích značek.
Současný plot nechala bez finančního přispění stěžovatele postavit v roce 2002 žalovaná a to na popud svého otce, který v té době sice již pozemky nevlastnil, byl nicméně stále hlavní autoritou v otázkách souvisejících s pozemky a jeho názor respektoval i stěžovatel. Stavba byla realizována přibližně v místě původního drátěného oplocení podle zaměřovacích značek z předchozího mapování. Fakticky ale nebyla výstavba provedena zcela přesně tak, aby vlastnická hranice probíhala polovinou oplocení, a oplocení se tak nachází z větší části (9 m2) na pozemku stěžovatele. Stěžovatel o výstavbě plotu věděl, ale respektoval rozhodnutí původního majitele usedlosti a proti výstavbě nic nenamítal. To se změnilo po smrti původního vlastníka, kdy došlo k vyhrocení vztahů mezi stěžovatelem a žalovanou a kdy stěžovatel v roce 2009 objektivně zaměřením zjistil, že se oplocení nachází takřka celé na jeho pozemku. Odstranění stavby se od té doby domáhá veřejnoprávní i soukromoprávní cestou, Správní řízení o odstranění stavby nebylo v době rozhodování nalézacího soudu u konce, ve věci nicméně již rozhodoval krajský soud, který zrušil původní správní rozhodnutí, přičemž konstatoval, že ohlášení předmětné stavby sice neobsahovalo všechny náležitosti, stavební úřad ale v zákonné lhůtě nezakročil, a proto žalované vzniklo právo stavbu provést.
Okresní soud neshledal odstranění stavby účelným a za vhodný nepovažoval ani postup podle podle §135c odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, tedy že by stavba byla za náhradu přikázána do stěžovatelova vlastnictví. Tak tomu bylo proto, neboť stěžovatel tento postup po celou dobu nalézacího řízení odmítal a svůj postoj změnil až na posledním jednání před soudem prvního stupně. Na jasně deklarovaném záměru stěžovatele stavbu odstranit, v důsledku čehož by patrně došlo k následné výstavbě dvou plotů (žalovanou a stěžovatelem) a vzniku jakéhosi nárazníkového pásma, tato náhlá změna postoje nic nezměnila, a proto soud přikročil ke zřízení věcného břemene ve prospěch žalované podle §135c odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, a to za náhradu ve výši 3 600 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně následně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze, stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní uvádí, že soudy neměly po 1. 1. 2014 zákonné zmocnění pro zřízení věcného břemene, neboť nyní účinný občanský zákoník oprávnění soudu zřídit věcná břemena neobsahuje, přičemž se nejedná o posouzení stávajících vztahů podle §3028 občanského zákoníku, ale o zřízení vztahu nového. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/95 ze dne 28. 3. 1996 a analogicky pak argumentuje i trestním právem, které také nepřipouští uložení trestu, který účinná právní úprava neobsahuje.
Další pochybení soudů stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nepřihlédly k jeho souhlasu s postupem podle §135c odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Tento postup by podle stěžovatele odpovídal ustálené rozhodovací praxi i zásadě superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě), z níž nový občanský zákoník vychází. Závěr soudů, že by v budoucnu stavbu stěžovatel odstranil, je údajně spekulativní. Pro stěžovatele bylo od počátku prioritou zachování vlastnické hranice, neoprávněná stavba byla pouze prostředkem, jímž bylo do jeho práv zasaženo, a výhrady k jejímu provedení byly v tomto ohledu marginální. Bezprostředně poté, co byl stěžovatel seznámen s právním názorem okresního soudu, z procesního hlediska tedy včas, navrhl řešení, které považoval za přece jen přijatelnější než zřízení věcného břemene.
Tím, že soudy stanovily dodatečné požadavky na souhlas s přikázáním do jeho vlastnictví, mu údajně odepřely možnost jednat před soudem a disponovat s řízením, na což měl jako žalobce právo.
K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv mělo dojít také v důsledku nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že není pravda, že by pod vlivem svého dědečka se stavbou souhlasil. Stěžovatel neznal podstatnou skutečnost, že stavba je umístěna na jeho pozemku, neboť to údajně bylo sporné i v průběhu řízení, z něhož vzešla projednávaná ústavní stížnost. Stavba podle stěžovatele zakryla krajní sloupky, nehledě na to, že v době zahájení stavby nebyl v místě provedení přítomen. O skutečném umístění plotu pak údajně nevěděl ani jeho dědeček, jelikož nebyl účastníkem zaměření provedeného pro digitalizaci. Jeho vliv se tak mohl projevit pouze v tom, že stěžovatel s ohledem na rodinné vztahy aktivně nebrojil proti provedení plotu ani proti skutečnosti, že byla zkrácena jeho práva jako účastníka stavebního řízení.
Další část námitek míří proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tomu je předně vyčítáno, že si sám zhodnotil skutkový stav odlišně od zjištění okresního a krajského soudu, neboť došel k závěru, že stavba stojí částečně i na území žalované, kvůli čemuž se pak řádně nevypořádal se všemi námitkami. Stěžovatel navíc nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Z úpravy dovolacího řízení podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že odmítnutí dovolání připadá do úvahy u dovolání zjevně nepřípustných, které právě z tohoto důvodu dovolací soud meritorně neprojednával. V daném případě tomu tak ale nebylo, neboť Nejvyšší soud činil skutková zjištění, vyzval žalovanou k vyjádření a přiznal jí i náhradu nákladů dovolacího řízení. Vodítkem má být i doba, po kterou Nejvyšší soud rozhodoval.
Za určitou zvláštnost stěžovatel považuje závěr Nejvyššího soudu o souladu rozhodnutí nižších stupňů s vlastní judikaturou, která ale byla bez výjimky vydána až po jejich rozhodnutí ve věci. Klíčové rozhodnutí, z něhož Nejvyšší soud cituje, pak bylo vydáno bezprostředně před nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nabízí se údajně otázka, zda dovolání bylo zjevně nepřípustné od počátku (a zákonný požadavek na předběžnou rešerši judikatury dovolacího soudu, který má sloužit k prevenci nadbytečných dovolání, Nejvyšší soud rozšiřuje i na předvídání judikatury budoucí), nebo zda se původně přípustné dovolání stalo zjevně nepřípustným až v důsledku dalšího vývoje této judikatury a jaké jsou pak procesní důsledky této situace, když dovolatel již obvykle nemá procesní prostředek ani lhůtu na takový vývoj reagovat. Součástí práva na spravedlivý proces je i srozumitelné a přezkoumatelné rozhodnutí a v dané věci není zřejmé, jak a zda vůbec se podaným dovoláním Nejvyšší soud zabýval. Rozlišení mezi oběma procesními instituty by podle stěžovatele přispělo ke spravedlivějšímu průběhu dovolacího řízení, a to nejen v této věci.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že posouzení jím vznášených námitek může mít širší význam z hlediska určení mezí vlastnictví a možností jeho nuceného omezení. Závažnost zásahu podle stěžovatele nezmenšuje ani spíše menší rozsah neoprávněné stavby, neboť nelze rozlišovat mezi vlastnictvím "velkým" a "malým".
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud považuje za vhodné se prvně vyjádřit k námitkám stran rozhodnutí dovolacího soudu, neboť stěžovatel v podstatě tvrdí, že jeho dovolání nebylo řádně projednáno. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Stěžovatelova argumentace vychází z nesprávného předpokladu, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolatelům odpírá meritorní přezkum vznesených právních otázek. V takovém případě se ovšem nejedná o odmítnutí z ryze procesních důvodů (jak je tomu např. u nepřípustnosti ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem), nýbrž o rozhodnutí meritorní, a to již proto, že dovolání může být v souladu s §237 občanského soudního řádu přípustné i tehdy, pokud vznesená právní otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, měla by však být řešena odlišně. Ačkoli tedy existence prejudikatury Nejvyššího soudu může do určité míry "napovídat" výsledek dovolacího přezkumu (ke změně judikatury Nejvyššího soudu by mělo z povahy věci docházet spíše výjimečně), neznamená to, že by cestou velkého senátu nemohlo dojít ke změně judikatury, a tedy i k úspěchu stěžovatele ve věci. Zda se tříčlenný senát, který o předmětném dovolání rozhoduje, s názorem dříve v judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřeným ztotožní, či nikoli, je již na jeho právním posouzení.
Lze dodat, že obdobný přístup volí i Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, neboť důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné může být i skutečnost, že vznášené námitky již Ústavní soud v minulosti řešil.
Není pravda, že by z úpravy dovolacího řízení vyplývalo, že odmítnutí dovolání připadá do úvahy jen u dovolání zjevně nepřípustných, která právě z tohoto důvodu dovolací soud meritorně neprojednával. Dle §237 je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit. Z uvedeného vyplývá, že zákonná úprava dovolacího řízení naopak vychází z toho, že v ideálním případě (pokud by nedocházelo k nejednotnému rozhodování Nejvyššího soudu, případně k nerespektování judikatury Nejvyššího soudu nižšími soudy) by jedna právní otázka měla být rozsudkem Nejvyššího soudu řešena pouze jednou. V návaznosti na tento rozsudek by pak Nejvyšší soud řešení stejných právních otázek již odmítal usnesením jako nepřípustné, pokud by ovšem neměl za to, že je potřeba právní závěry v daném rozsudku vyřčené korigovat - to vše samozřejmě za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá.
Přiléhavé nejsou ani stěžovatelovy úvahy stran toho, že judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal, vznikla vesměs až po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury a kontrola, zda rozhodnutí soudů nižších stupňů jeho judikatuře odpovídají. Není přitom v zásadě důvod stanovit jiný režim přezkumu dovolání za situace, kdy se judikatura Nejvyššího soudu k dané právní otázce vyvíjela až po vydání dovoláním napadených rozhodnutí. Je sice možné si představit, že by zákonodárce zakotvil povinnost Nejvyššího soudu v obdobných případech rozhodovat rozsudkem, v konečném důsledku by se tím ovšem na postavení dovolatelů vůbec nic nezměnilo, neboť odůvodnění takového rozsudku by bylo shodné s odůvodněním usnesení, které nyní stěžovatel napadá. Lze opět doplnit, že podobný přístup i v tomto směru volí Ústavní soud, který u většího množství ústavních stížností vznášejících totožnou námitku vyřeší jednu z nich nálezem, přičemž ostatní jsou již odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to dokonce i ty, které Ústavnímu soudu napadly ještě dříve než ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pojal jako "pilotní".
Je nevyhnutelné, že první řešení nově vzniklých právních otázek Nejvyšším soudem může do určité míry ovlivnit výsledek mnoha soudních řízení, a to zdaleka ne jen řízení dovolacích. Tato skutečnost je inherentně spjata s existencí nejvyšší soudní instance, jejíž právní názory sice nejsou precedenčně závazné, je k nim nicméně nutno přihlížet. Táže-li se stěžovatel, jaké jsou důsledky nastalé procesní situace, Ústavní soud odpovídá, že důsledky jsou pro jeho věc zanedbatelné - jediný rozdíl spočívá ve formě rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda Nejvyšší soud rozhodne zamítavě rozsudkem, nebo odmítavě (ale přesto meritorně) usnesením. Je zjevné, že tato otázka nemá z ústavněprávního hlediska žádný význam.
Pokud jde o požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, tak samozřejmě dovolatelé mohou reagovat pouze na judikaturu již existující. To ale na významu této povinnosti nic nemění, jelikož situace, která nastala ve stěžovatelově věci, je spíše výjimečná, nehledě na to, že stěžovatelova argumentace (v rámci dovolacího důvodu) může být natolik přesvědčivá, že se např. rozhodující senát Nejvyššího soudu s novým rozhodnutím jiného senátu neztotožní a navrhne jeho překonání. Důležité pak v této souvislosti je, že dovolatelé jsou sice povinni vymezit, v čem spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání, nejde jim ovšem k tíži, pokud se Nejvyšší soud s tímto vymezením neztotožní (bude mít např. za to, že rozsudek, na který dovolatel odkáže, na věc nedopadá, případně nastane právě situace, kdy se judikatura vyvíjela až po podání dovolání). I v tomto případě dovolatel totiž splnil zákonné podmínky kladené na dovolání a nejedná se tak např. o vadu podání, v důsledku které by dovolání projednáno meritorně nebylo.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítal také to, že Nejvyšší soud učinil vlastní skutková zjištění, na jejichž základě se pak vypořádal se stěžovatelovou argumentací. Tato námitka ovšem není úplně přesná. V prvé řadě to, že plot nestojí pouze na pozemku stěžovatele, je konstatováno opakovaně v rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Tak na straně 7 svého rozsudku okresní soud uvádí, že stavba se nachází "z větší části" na pozemku stěžovatele (byť ten je v dané větě nepřesně označen za žalovaného), na str. 10 pak uvádí, že "[stavba] na pozemku žalované stojí pouze malou částí, dokonce pod hranicí přípustné odchylky měření v katastrální mapě". Z toho vychází i odvolací soud (str. 4 rozsudku). Stěžovatel v tomto směru uvedl, že i ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že plot je celý na jeho pozemku. To je jednak námitka stran zjištění skutkového stavu, jehož přezkoumávání Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, zejména je ale nutno uvést, že i kdyby tato námitka byla opodstatněná, nic by to na dané věci nezměnilo, neboť i Nejvyšší soud svou úvahu o nemožnosti přikázání stavby za situace, kdy se nachází na obou pozemcích, použil pouze podpůrně, neboť se primárně ztotožnil s úvahami nalézacího a odvolacího soudu o nevhodnosti tohoto postupu z jiných důvodů.
Pokud se týče námitek proti rozhodnutí okresního a krajského soudu, stran aplikace občanského zákoníku z roku 1964 Ústavní soud podotýká, že soudy se touto otázkou velmi podrobně zabývaly a jejich závěry lze považovat za logické a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu i odborné literatuře. Stěžovatel sice poznamenává, že tuto literaturu tvořil soudce Nejvyššího soudu, to je ovšem běžný jev, přičemž stěžovatel ani necituje např. jinou odbornou literaturu, která by na danou problematiku zastávala názor odlišný.
Pokud jde o jádro sporu mezi stěžovatelem a žalovanou, tak jak již bylo řečeno výše, není na Ústavním soudu, aby znovu zjišťoval skutkový stav, to je úloha primárně nalézacího soudu, který provádí důkazy a je v opakovaném přímém kontaktu s účastníky řízení, díky čemuž je k řádnému zjištění skutkového stavu bezpochyby nejlépe předurčen. Ústavní soud je oprávněn korigovat jen případné excesy, zejména jestliže závěry soudů nemají žádnou oporu v provedeném dokazování (jedná se o tzv. extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem). Tak tomu ale u námitky, dle níž stěžovatel stavbu údajně toleroval nikoli s ohledem na svého dědečka, ale především protože nevěděl, že stavba je na jeho pozemku, není. Stěžovatel si sice v době stavby pravděpodobně nebyl vědom úplného rozsahu, v jakém plot do jeho pozemku zasahuje, nicméně o tom, že na jeho pozemku ve značné části stojí, si vědom být musel, jak soudy dostatečně objasnily. Znalost míry zásahu do stěžovatelova pozemku přitom platí pro obě strany stejně - tedy pokud stěžovatel před obecnými soudy namítal, že žalovaná dobře věděla, kam až plot sahá, a jejím úmyslem bylo stěžovatelův pozemek svévolně zabrat, pak by platilo, že stejné informace měl k dispozici i sám stěžovatel, přesto stavbu plotu akceptoval. Pokud se naopak přijme závěr, že stěžovatel měl za to, že plot je stavěn na středu hranice obou pozemků (a přesahuje tak kvůli své šířce), pak tuto představu nutně měla i žalovaná a její snaha o jakousi "anexi" stěžovatelova území je vyloučena, nehledě na to, že snaze uzurpovat stěžovatelův pozemek neodpovídají ani další obecnými soudy provedené důkazy.
Samotný postup podle §135c odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 bezpochyby představuje zásah do stěžovatelových ústavě zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak nicméně Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 ze dne 25. 1. 2005, aplikace citovaného ustanovení je zásahem Listinou předvídaným, jelikož je odrazem nutnosti řešení střetu vlastnických práv dotčených subjektů, která může představovat veřejný zájem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Veřejný zájem totiž nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti (spravedlivě) vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi.
Způsob vypořádání mezi vlastníky stavby a pozemku se musí vždy odvíjet od konkrétních okolností každého případu. V obecné rovině pak platí, že zřízení věcného břemene by mělo být výjimkou, což bylo jen potvrzeno přijetím nového občanského zákoníku, který jasně vyjadřuje vůli zákonodárce, aby vlastník pozemku byl pokud možno zároveň i vlastníkem staveb na něm stojících. Přesto mohou nastat situace, kdy bude právě zřízení věcného břemene nejvhodnějším vypořádáním vlastnických vztahů, a obecné soudy po velmi pečlivé úvaze došly k závěru, že právě tato situace v projednávané věci nastala. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nemůže tomuto závěru nic vytknout. I podle Ústavního soudu byly okolnosti výstavby předmětné stavby vpravdě specifické a opravňující výjimečný postup podle §135c odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964.
V dané věci skutečně nelze přehlížet, že pozemky stěžovatele a žalované tvořily dříve jednu usedlost ve vlastnictví otce, resp. dědečka současných vlastníků. Byl to právě bývalý vlastník jakožto v rodině hlavní autorita ve věcech usedlosti, který se o výstavbu nejdříve drátěného a pak i současného plotu zasadil a jehož názor byl i stěžovatelem v době výstavby respektován (k tomu viz výše).
Ačkoli žalovaná podle soudů musela tušit, že plot nejspíše bude stát přinejmenším částečně na pozemku stěžovatele, poukázaly soudy jednak na výše uvedené, tedy že plot byl postaven na popud bývalého vlastníka, jednak na to, že se žalovaná snažila plot postavit přesně na místě bývalého drátěného ohraničení. Rozhodně tedy nelze hovořit o jakémkoli zlém úmyslu žalované, a to zvláště pak když do výstavby plotu vložila nemalé peníze, a to bez finančního přispění stěžovatele (ač je existence plotu v té či oné podobě dá se říci nezbytná pro oba vlastníky).
Plot tedy rozděluje dva pozemky, které dříve tvořily jednu usedlost, byl postaven za peníze žalované na základě "pokynu" bývalého vlastníka usedlosti - otce žalované a dědečka stěžovatele - a v době výstavby proti němu stěžovatel neprotestoval a přání svého dědečka respektoval (v tomto směru možno poukázat i na zásadu pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají dodržovat). Existence ohraničení obou pozemků je podle soudů nezbytná, plot svým vzezřením lidské oko neuráží a do stěžovatelova pozemku zasahuje minimálně (9 m2 z celkových 594 m2). Stěžovatel má pravdu v tom, že se vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny nerozlišuje na velké a malé, nicméně míra omezení vlastnického práva je relevantním hlediskem při vyvažování, zda může veřejný zájem nad zájmem vlastníka převážit. V daném případě všechny popsané okolnosti vedly obecné soudy k ústavně konformnímu závěru, že odstranění stavby by navzdory návrhu vlastníka pozemku nebylo účelné.
Stěžovatel namítá, že pokud se soudy rozhodly stavbu neodstranit, měla být přikázána do jeho vlastnictví. Touto námitkou ovšem popírá svůj původně negativní postoj k přikázání stavby v průběhu takřka celého nalézacího řízení (přičemž mu nic nebránilo, aby přikázání připouštěl jako alternativu pro případ, že odstranění stavby soud nenařídí). Stěžovatel sice není limitován lhůtou, během níž musí s přikázáním stavby souhlasit, na druhou stranu ale jeho postup naznačuje případný vývoj celého problému po přikázání, a soudům proto nelze vyčítat, že jej zohlednily při úvaze, zda by bylo přikázání plotu vhodné či nikoli. Vysvětlení soudů, že by tím vznikla absurdní situace v podobě jakési nárazníkové zóny, je přitom logické a přesvědčivé.
Lze shrnout, že obecné soudy se dokázaly vypořádat se všemi popsanými specifickými okolnostmi projednávané věci a dojít k řešení sporu, které se jeví jako rozumné a spravedlivé.
Ústavní soud dodává, že v případech, jako je i ten nyní projednávaný, v nichž lze nalézt řadu argumentů pro různá řešení sporu, hraje klíčovou roli poměřování těchto argumentů za přihlédnutí ke všem jedinečnostem dané situace. Ačkoli se tedy může jednat o otázku s ústavněprávním přesahem, je přesto na místě, aby Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů postupoval zdrženlivě. Už bylo řečeno, že právě obecné soudy (zejména soud nalézací) jsou v nejužším kontaktu s účastníky a celou kauzou, a jsou tudíž v nejlepším postavení veškerá její specifika řádně zhodnotit a přiřadit jim odpovídající význam. Na Ústavním soudu především je, aby přezkoumal, zda se soudy věcí skutečně řádně zabývaly, zda žádný z argumentů neopomenuly a zda jejich závěry nepůsobí zjevně nespravedlivě. Napadená rozhodnutí v tomto ohledu obstála.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu