ECLI:CZ:US:2016:2.US.2875.16.1
sp. zn. II. ÚS 2875/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky SANEP, s. r. o., adresa Cimburkova 258/21, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 33, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 228/2015-497, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 15 Cm 122/2011-463, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na ochranu jména, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 228/2015-497, potvrdil ve výrocích I. - III. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 15 Cm 122/2011-463, jímž byla žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala ochrany dobrého jména právnického osoby a ochrany před nekalou soutěží, zamítnuta. Odvolací soud změnil toliko výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, v nichž spatřuje porušení jejího práva na ochranu jména, osobní čest a dobrou pověst, jakož i zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit soudy tím, že neprovedly a nezhodnotily navrhované důkazy a toto svoje rozhodnutí řádně neodůvodnily.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V projednávané věci stěžovatelka, jak Ústavní soud ověřil z databáze dostupné na http://infosoud.justice.cz/, jakož i dotazem u Nejvyššího soudu, napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním (věc projednávaná u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4921/2016). Dovolání v dané věci přitom představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelčinou povinností podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tento procesní prostředek ochrany práv "vyčerpat" před podáním ústavní stížnosti. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne tedy stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti bylo předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
9. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku [srov. nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405); nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469); nález ze dne 10. května 2007 sp. zn. III. ÚS 715/06 (N 78/45 SbNU 203); nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355); aj.].
10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 8. listopadu 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj