ECLI:CZ:US:2005:2.US.288.05
sp. zn. II. ÚS 288/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne srpna 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 288/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2004 sp. zn. 3 To 968/2004 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. září 2004 sp. zn. 72 T 107/2004, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově návrhu na odměnu a náhradu hotových výdajů coby ustanoveného obhájce.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 3 To 968/2004 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 72 T 107/2004 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 16. 5. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 72 T 107/2004, kterým bylo rozhodnuto o jeho návrhu na odměnu a náhradu hotových výdajů coby ustanoveného obhájce, a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 3 To 968/2004, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 5 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 107/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl opatřením ze dne 12. 3. 2004 ustanoven obhájcem obviněnému O. B., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Opatřením ze dne 4. 5. 2004, které bylo stěžovateli doručeno 12. 8. 2004, bylo jeho ustanovení obhájcem zrušeno. Návrhem ze dne 26. 7. 2004 stěžovatel požadoval přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, a to včetně daně z přidané hodnoty. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2004 bylo o jeho návrhu rozhodnuto tak, že požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů mu byla přiznána, avšak bez daně z přidané hodnoty s odůvodněním, že povinnost odvést daň z přidané hodnoty vzniká ustanovenému advokátovi dnem uskutečnění zdanitelného plnění, jímž je den poskytnutí právní služby, resp. den ukončení poskytování služby ve věci. Protože poslední úkon právní služby byl uskutečněn dne 31. 3. 2004, tedy před 1. 5. 2004, jímž nabyl účinnosti zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"), i zákon č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření a mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., a zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o změně některých dalších zákonů"), nárok na přiznání daně z přidané hodnoty stěžovateli nevznikl. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2004, který se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně.
Stěžovatel namítá, že se soud druhého stupně s jeho argumentací nevypořádal, a jeho rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Považuje za nesmyslné tvrzení soudů obou stupňů o tom, že posledním dnem uskutečnění zdanitelného plnění je den 31. 3. 2004, kdy došlo k poslednímu účtovanému úkonu, neboť úkonem právní pomoci mohou být a jsou i jiné úkony, než na které pamatuje §11 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Pokud by dnem uskutečnění zdanitelného plnění byl den poskytnutí posledního úkonu právní služby, který je ustanovený advokát oprávněn účtovat, vznikla by mu povinnost tuto daň vyúčtovat ke dni, o kterém objektivně neví, že je dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Za nepřípustné přitom považuje, že Vrchní soud v Olomouci posuzoval skutkově shodnou situaci v usnesení ze dne 10. 6. 2004 sp. zn. 3 To 99/2004 a v usnesení ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 5 To 167/2004 tak, že za den uskutečnění zdanitelného plnění považuje den podání návrhu na odměnu a náhradu hotových výdajů. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že sice nereagoval na všechny uplatněné námitky stěžovatele, avšak podstata rozhodnutí z odůvodnění usnesení vyplývá. Dále uvedl, že podle úpravy platné od 1. 5. 2004 se u obhájce, který je plátcem daně z přidané hodnoty, nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů zvyšuje o částku odpovídající této dani. V zákoně je přitom přímý odkaz na zákon o DPH. Podle jeho §21 odst. 4 se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejich poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to tím dnem, který nastane dříve. Pro výklad pojmu poskytování služeb advokáty bylo vycházeno z pokynu ministerstva financí D-247 ze dne 17. 4. 2003 č. j. 181/100 874/2002 (dále jen pokyn D-247), který za den poskytnutí služby považuje den posledního úkonu advokáta v dané věci. Proto je rozhodující, zda byl poslední úkon právní služby proveden před 1. 5. 2004 nebo až poté. S ohledem na čl. XXXIII. zákona o změně některých dalších zákonů nelze ustanovení zakotvující nárok ustanoveného obhájce na částku odpovídající dani z přidané hodnoty aplikovat zpětně. Proto navrhl odmítnout ústavní stížnost a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Okresní soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění svého usnesení a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
O. B. nepřevzal zásilku s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti. Tato zásilka přitom obsahovala i žádost o udělení souhlasu s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud na tuto žádost nebude reagováno, bude to Ústavní soud považovat za souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem [viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17)]. V řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud ingeruje do rozhodovací pravomoci obecných soudů jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a svévolné aplikace jednoduchého práva [viz nález sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10)].
V posuzovaném případě jde evidentně o konkurenci interpretačních alternativ, interpretace §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH v souvislosti s aplikací §151 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř."), účinného od 1. 5. 2004. V důsledku této konkurence mohlo dojít a také došlo k porušení základních práv stěžovatele, jak bude uvedeno dále. Je zřejmé, že pro vymezení toho, zda má ustanovený obhájce nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty, je rozhodné vymezení dne, kdy došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Podle obecných soudů je tím dnem den poskytnutí posledního úkonu právní služby účtovaného podle advokátního tarifu. Stěžovatel naopak za takový den považuje den podání návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.
Podle §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH se pak poskytnutí služby považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře, a to tím dnem, který nastane dříve. U plátců, jejichž obrat za předcházející kalendářní rok nedosáhl 10 000 000 Kč (což je podle názoru Ústavního soudu drtivá většina ustanovených obhájců), je podle §99 odst. 1 zákona o DPH základním zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí. Plátce daně je pak podle §101 odst. 1 téhož zákona povinen do 25 dnů od skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání a v téže lhůtě je daň splatná. V případě, že by výklad dané problematiky provedený obecnými soudy byl správný, tak by v posuzovaném případě byl stěžovatel povinen přiznat a zaplatit příslušnou daň z přidané hodnoty do 25. 4. 2005, ačkoliv o tom, že mu tato daňová povinnost vznikla, se dozvěděl v důsledku doručení opatření o zrušení ustanovení až poté. Zejména ve věcech podle §17 tr. ř., kdy v prvním stupni konají řízení o trestných činech krajské soudy, může být rozdíl mezi dnem posledního účtovaného úkonu právní služby a dnem, kdy se advokát dozvěděl o tom, že povinnost obhajovat skončila, i v řádu několika měsíců. Jak je Ústavnímu soudu z úřední činnosti známo, může v těchto věcech mezi prostudováním spisu při skončení vyšetřování [§11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu a §166 odst. 1 tr. ř.] a nařízením prvního hlavního líčení po podání obžaloby [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a §198 odst. 3 tr. ř.] uběhnout i několik měsíců, v jejichž průběhu může dojít i ke změně v osobě obhájce obviněného. Tímto způsobem může dojít k tomu, že se advokát o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila, dozví i s odstupem několika základních zdaňovacích období od posledního úkonu právní služby, který je oprávněn účtovat. V důsledku takového výkladu použitého obecnými soudy by tak byli advokáti v takových případech vystaveni možnosti uložení pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (včasné podání daňového přiznání) podle §37 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), jakož i možnosti uložení penále za dobu prodlení se zaplacením daně podle §63 odst. 2 ZSDP. Obě sankce přitom v takovém případě mohou nastoupit přesto, že dispozici nemohl advokát splnit, protože se o nástupu hypotézy dozvěděl až zpětně. Takovýto výklad dané problematiky je v rozporu s povinností státu ctít práva a svobody, tak jak ji definuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i s ústavní zásadou předvídatelnosti právních norem a rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Pokud se Krajský soud v Ostravě odvolává na pokyn D-247 je třeba uvést, že tento pokyn není obecně závazným právním předpisem. Kromě toho Krajský soud v Ostravě tento pokyn cituje nepřesně, neboť je v něm doslova uvedeno: "U právních služeb se za den poskytnutí služby považuje den poskytnutí posledního právního úkonu advokáta v dané věci". To je však evidentně nesprávné, neboť ne každý úkon právní služby je také právním úkonem, přičemž každý právní úkon konaný advokátem jako úkon právní služby je právním úkonem klienta a nikoliv advokáta. Právní úkony advokáta při poskytování právních služeb jsou tak zpravidla pouze uzavření smlouvy o poskytování právních služeb a úkon směřující k zániku této smlouvy. Přitom je nutno uvést, že ne každé poskytování právních služeb je ukončeno v důsledku právního úkonu směřujícího k zániku smlouvy o poskytování právních služeb. Naopak drtivá většina smluv o poskytování právních služeb je ukončena úplným poskytnutím sjednaných právních služeb, tedy v souladu s §559 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle názoru Ústavního soudu však není správný ani názor stěžovatele, že dnem uskutečnění zdanitelného plnění je den podání návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Uplatnění nároku na odměnu za poskytnuté právní služby a náhradu hotových výdajů s tím souvisejících totiž rozhodně není úkonem právní služby. Pokud advokát není ustanoveným obhájcem, tak takový nárok může uplatnit kdykoliv během poskytování právních služeb v jedné věci, pokud se na tom s klientem dohodne. Posléze uvedenou situaci přitom výslovně řeší §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH tak, že pokud je takový nárok (samozřejmě ve formě daňového dokladu) uplatněn dříve, než dojde k poskytnutí služby, pak se za den uskutečnění zdanitelného plnění považuje den vystavení tohoto dokladu. Ze slovně logického výkladu tedy vyplývá, že den poskytnutí právních služeb se zásadně nemusí krýt se dnem, kdy je advokátem uplatněn nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů; může mu předcházet, nebo za ním následovat.
Pokud zákon o DPH spojuje den uskutečnění zdanitelného plnění se dnem poskytnutí právní služby, je třeba se opět vrátit k úvahám, kdy je služba poskytnuta v případě poskytování právních služeb v jedné věci. Jak bylo stěžovatelem správně uvedeno, nejsou všechny úkony právní služby definovány v §11 advokátního tarifu. To je dáno jednak povahou věci a jednak tím, že povinnosti advokáta jsou uloženy generálně a obecně v §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a na něj navazujících čl. 6 a 9 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a na druhé straně tím, že v §11 advokátního tarifu jsou úkony právní služby stanoveny naprosto konkrétně a kasuisticky. Ostatně účelem advokátního tarifu ani není stanovení všech úkonů právní služby, nýbrž stanovení způsobu určení odměny a náhrad advokáta a jejich výše (§22 odst. 2 zákona o advokacii), tedy jen těch úkonů, za něž lze požadovat odměnu. Za den poskytnutí služby ve smyslu §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH je proto nutné považovat zásadně den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila. To může být dnem uskutečnění posledního úkonu právní služby, pokud to bylo sjednáno, nebo to vyplývá ze zákona nebo z povahy věci (§599 odst. 1 občanského zákoníku). Jak bylo uvedeno výše, nemusí být tento úkon úkonem definovaným v §11 advokátního tarifu (např. pokud s klientem po obdržení rozhodnutí projedná možný další postup, a tato porada nepřesáhne jednu hodinu). Může to být ale i dnem, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost zastupovat klienta skončila (doručením opatření o zrušení ustanovení obhájcem, doručením výpovědi plné moci, sjednáním dohody o ukončení smlouvy o poskytování právních služeb, uplynutím 15 dnů ode dne odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb advokátem podle §20 zákona o advokacii). Ve všech shora uvedených momentech už není advokát oprávněn ani povinen právní služby poskytovat, a proto je možno považovat službu (právní služby v dané věci) za poskytnutou. Po tomto dni může advokát bez dalšího uplatnit svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.
Proto lze uzavřít, že dnem uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty je den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost tyto služby poskytovat skončila. Ve světle zákona o změně některých dalších zákonů z toho také vyplývá, že ustanovení obhájci, kteří jsou povinni platit daň z přidané hodnoty, tak mají povinnost činit po 1. 5. 2004 vždy v režimu zákona o DPH, a nikoli podle předchozích právních předpisů. Je také třeba zdůraznit, že současnou právní úpravu je nutno chápat jako narovnání postavení advokátů (a dalších osob poskytujících své služby podle zvláštních zákonů) se soudními exekutory, kterým předchozí právní úprava nárok na zaplacení částky odpovídající této dani již přiznávala [viz §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)]. Povinnost platit daň z přidané hodnoty existovala i před nabytím účinnosti v současnosti platného zákona o DPH.
Protože se stěžovatel v posuzovaném případě dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila po účinnosti zákona o DPH i zákona o změně některých dalších zákonů, a zároveň prokázal, že v té době byl plátcem daně z přidané hodnoty, měl nárok, aby mu byla vedle odměny a náhrady hotových výdajů vyplacena i částka odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Pokud mu tato částka nebyla obecnými soudy přiznána, bylo tím porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah do základního práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny nebyl shledán, protože v posuzovaném případě nešlo o přímou povinnost k platbě daně z přidané hodnoty, ale pouze k nároku na náhradu za ni. Stejně tak nebylo shledáno porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť stěžovatel sám nijak nekonkretizoval, čím mělo dojít k porušení zásady rovnosti práv účastníků řízení, a toto ani nijak v průběhu řízení nevyplynulo.
Proto bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona byla napadená usnesení zrušena. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili, resp. u O. B. se má zato, že s tímto postupem souhlasil.