ECLI:CZ:US:2016:2.US.289.15.1
sp. zn. II. ÚS 289/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 7. března 2016 sp. zn. II. ÚS 289/15 ve věci ústavní stížnosti Olgy Hryzlíkové, zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, se sídlem Husitská 832, 543 71 Hostinné, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívajícímu v odmítnutí projednání stěžovatelčiny žaloby, která byla podána prostřednictvím datové schránky stěžovatelčina právního zástupce, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení.
I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 178/2014 spočívajícím v tom, že odmítl projednat elektronicky (prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky) podanou žalobu ze dne 30. září 2014, bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se zakazuje, aby nadále pokračoval v porušování práva na spravedlivý proces, a nařizuje se mu, aby o žalobě stěžovatelky ze dne 30. září 2014 podané prostřednictvím datové schránky právního zástupce na vyloučení věcí z exekuce prodejem movitých věcí vedené oprávněným Pavlem Šmídem proti povinné Dřevope, s. r. o., se sídlem Primátorská 296/38, Praha 8, IČ: 24815411, jednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení práva na spravedlivý proces spočívá v tom, že Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 178/2014 odmítl jednat a rozhodnout o její elektronicky (prostřednictvím datové schránky) podané žalobě.
2. Stěžovatelka uvádí, že dne 30. září 2014 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 prostřednictvím datové schránky svého právního zástupce (Mgr. Marka Diana) žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce vedené oprávněným Pavlem Šmídem proti povinné Dřevope, s. r. o., u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 1886/2014. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka po 4 měsících od podání žaloby neobdržela žádnou reakci soudu na podanou žalobu, navštívil právní zástupce stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 8 a při nahlížení do spisu zjistil z úředního záznamu, že k žalobě stěžovatelky nebylo s odkazem na §42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") přihlédnuto, neboť žaloba zaslaná prostřednictvím datové schránky nebyla elektronicky podepsána a ve lhůtě 3 dnů nebyl soudu doručen originál žaloby podepsaný stěžovatelkou (jakožto žalobkyní) nebo jejím právním zástupcem s procesní plnou mocí. Tento postup Obvodního soudu pro Prahu 8 považuje stěžovatelka za přepjatě formalistický, postrádající oporu v zákoně, a tedy porušující její právo na spravedlivý proces. Podotýká, že zasílání elektronických podání prostřednictví datové schránky je standardní praxí, která je běžně soudy akceptována, a pouze v tomto jediném případě nebylo s ohledem na §42 odst. 2 o. s. ř. k tomuto podání přihlédnuto. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431), podle něhož má úkon učiněný oprávněnou osobou prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Ustanovení §18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o datových schránkách") zakládá jednak fikci písemnosti, jednak fikci podpisu dokumentu podaného orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky.
II. Rekapitulace obsahu spisu a vyjádření účastníka řízení
3. Ústavní soud si od Obvodního soudu pro Prahu 8 vyžádal vyjádření a příslušný spis.
4. Z vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou, tedy zejména, že žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce byla podána dne 30. září 2014 prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky (viz č. l. 1 vyžádaného spisu). Součástí podání byla i oskenovaná plná moc udělená stěžovatelkou advokátu Mgr. Marku Dianovi pro zastupování v řízení ve věci vyloučení věcí z exekuce (č. l. 3 vyžádaného spisu), jakož i další přílohy (např. kopie dokladů majících prokázat vlastnictví stěžovatelky k movitým věcem). Na č. l. 14 vyžádaného spisu se pak nachází úřední záznam ze dne 11. října 2014, v němž se konstatuje, že s ohledem na to, že žaloba nebyla elektronicky podepsána a ve lhůtě 3 dnů nebyl doručen originál žaloby podepsaný žalobkyní nebo jejím zástupcem s procesní plnou mocí, nebude se k tomuto podání přihlížet (§42 odst. 2 o. s. ř.).
5. Obvodní soud pro Prahu 8 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nikterak nezpochybňuje podání stěžovatelčiny žaloby, avšak setrvává na svém názoru, že pokud nebyla ani žaloba, ani plná moc elektronicky podepsána, musel postupovat dle §42 odst. 2 o. s. ř. Zaslání podání prostřednictvím datové schránky připodobňuje situaci, jako kdyby poštou doporučeně byla soudu doručena žaloba v listinné podobě a procesní plná moc, která však nebyla podepsána ani advokátem, ani klientem. Vzhledem k tomu, že ve lhůtě 3 dnů nebylo toto podání doplněno originálem, byl nucen konstatovat, že se k podání nepřihlíží (k tomu referát na č. l. 14). Dále podotýká, že není pravda, že by stěžovatelka, resp. její právní zástupce, neobdrželi žádnou reakci po dobu 4 měsíců, když dne 17. prosince 2014 byla uvedená informace doručena právnímu zástupci stěžovatelky do datové schránky. Soud k tomu dodává, že stěžovatelka mohla danou procesní situaci vyřešit doplněním podání a zasláním písemných originálů. Závěrem navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
6. Ústavní soud zaslal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 stěžovatelce k případné replice, avšak ta ve stanovené lhůtě nereagovala.
III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti a její přípustností. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka namítala vadný postup soudu spočívající v tom, že nepřijal a neprojednal její podání doručené soudu prostřednictvím datové schránky jejího právního zástupce. Z pohledu znění relevantního ustanovení a judikatury Ústavního soudu nelze v daném případě hovořit o rozhodnutí (Obvodní soud pro Prahu 8 nerozhodl ve smyslu procesních předpisů), nýbrž se jedná o jiný zásah orgánu veřejné moci, který není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucího z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka však není splněna tam, kde je stěžovateli k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243). Vzhledem k tomu, že stěžovatelce nesvědčí žádný právní prostředek, kterým by se mohla takové nečinnosti soudu úspěšně bránit [postup dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může účastník řízení, pokud má za to, že v řízení dochází k průtahům, podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, není v daném případě dle názoru Ústavního soudu použitelný, neboť soudní řízení fakticky nebylo vůbec zahájeno, protože soud podání stěžovatelky ignoroval, resp. se jím odmítl zabývat], je třeba ústavní stížnost považovat za jediný přípustný prostředek k nápravě pochybení.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy dovozuje, že se řídí principem materiální spravedlnosti, v daném případě reprezentovaným čl. 1 Ústavy.
9. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda postup soudu byl či nebyl v souladu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podání (žaloba na vyloučení věci z exekuce), které učinil právní zástupce stěžovatelky, bylo učiněno elektronicky, prostřednictvím informačního systému datových schránek, jako příloha datové zprávy, která však neobsahovala žádný elektronický podpis, což bylo důvodem s ohledem na skutečnost, že toto podání nebylo doplněno jeho originálem, proč Obvodní soud pro Prahu 8 k uvedenému podání s odkazem na §42 odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel.
10. Z hlediska civilního soudního řízení je tedy pro problematiku elektronické komunikace určující právě §42 o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb., účinné od 1. ledna 2014. Toto novelizované ustanovení staví na roveň podání listinná a elektronická (§42 odst. 1 o. s. ř. stanovuje, že písemné podání je možné učinit oběma výše uvedenými způsoby). Zároveň je sice stanovena v následujícím odstavci povinnost doplnit podání učiněná elektronicky do 3 dnů předložením originálu, nebo podáním stejného znění, avšak §42 odst. 3 o. s. ř. stanovuje výjimku, podle níž doplnění není třeba v případech podání učiněných prostřednictvím datové schránky a též u elektronických podání opatřených uznávaným elektronickým podpisem. Podle §18 odst. 1 zákona o datových schránkách může fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Podle odstavce 2 téhož ustanovení má úkon učiněný prostřednictvím datové schránky (u osob vyjmenovaných v §8 odst. 1 a 4 zákona o datových schránkách) stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Datová schránka je tedy chápána jako elektronické úložiště zřizované Ministerstvem vnitra určené k doručování orgány veřejné moci, provádění úkonů vůči nim a dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob.
11. Podle dosavadní právní teorie i praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2012 č. j. 8 As 89/2011-31 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011 č. j. 3 VSPH 605/2011-P10-10) platilo i za účinnosti §42 o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, že zprávy doručené z datové schránky účastníka do datové schránky soudu a podání učiněná e-mailem s uznávaným elektronickým podpisem není bez dalšího nutné doplňovat. Podání vůči soudu v podobě datové zprávy z datové schránky bylo považováno za řádně podepsané, jestliže je učinila buď osoba s originálním oprávněním uvedená v §8 odst. 1 až 4 zákona o datových schránkách, anebo osoba pověřená. Podpis na listině u podání písemného nebo ústního do protokolu, resp. zaručený elektronický podpis u elektronického podání, je u datové zprávy odeslané z datové schránky nahrazen náležitou identifikací příslušné osoby, která vůči soudu učinila podání prostřednictvím datové schránky. Právní úprava (i soudní praxe) vychází z toho, že pouze v případech, kdy soud nemůže bezpečně ověřit autenticitu odesílatele, což je v případě běžné elektronické pošty (tj. nezaručená e-mailová zpráva), je následný kvalifikovaný autorizační postup namístě (ve formě doplnění významnějších podání do tří dnů). Naopak v případě datové schránky by byl požadavek další autorizace bezúčelný, na což novelou občanského soudního řádu účinnou od 1. ledna 2014 reagoval i zákonodárce, neboť datová schránka není anonymním úložištěm dat, naopak je striktně individuálně přidělena. Má-li tedy uznávaný elektronický podpis plnit účel verifikačního nástroje k určení osoby odesílatele, nenajde v případě doručování prostřednictvím datové schránky své využití a není ani namístě v takovém případě vyžadovat doplnění podání originální písemností. Rozhodl-li se stát pro povinné zřízení datových schránek určitým subjektům (např. advokátům), bylo by již nad únosnou míru, aby je dále zatěžoval dalšími povinnými administrativně-technickými požadavky. Bezpečnostní argument zastánců nutného připojení uznávaného elektronického podpisu ke každé jednotlivé příloze neobstojí v testu proporcionality, stojí-li na straně jedné rizika, která však musí být eliminována státem jako provozovatelem datových schránek, a na straně druhé vyšší stupeň administrativně-technického zatížení soukromých subjektů, jež by takovou změnu pocítily i finančně. Jedním ze základních principů právního státu je, že je povinen maximálně šetřit práva soukromých osob, bezdůvodně do nich nezasahovat a neukládat soukromým osobám povinnosti, není-li to nezbytně nutné. Lze tedy uzavřít, že je-li obsahem zprávy odeslané z datové schránky podatele do datové schránky soudu dokument (podání v příloze), který další uznávaný elektronický podpis neobsahuje, je na něj přesto nutno pohlížet, jako by byl řádně podepsán, a není třeba vyžadovat doplnění podání originálem v písemné formě doručeným prostřednictvím pošty.
12. V dané věci byla žaloba řádně podána dne 30. září 2014 prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky a její přílohou byla i oskenovaná plná moc. Tomuto podání byl automaticky přiřazen unikátní identifikátor, který slouží jako náhrada podacího razítka. Z podání bylo možno jednoznačně identifikovat jak osobu právního zástupce, tak i osobu účastníka řízení. Nic tedy nebránilo Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby podání vyhodnotil v souladu s §42 odst. 3 o. s. ř. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 8 nepřihlédl - s odůvodněním přepjatě formalistickým, postrádajícím navíc oporu v zákoně - k podání stěžovatelky s tím, že vyžadoval doplnění podání doručeného prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky o písemný originál, odňal tímto postupem stěžovatelce právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obvodní soud pro Prahu 8 rovněž nedostál své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Postup Obvodního soudu pro Prahu 8 tak byl z pohledu práva na spravedlivý proces příliš formalistický.
13. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl, přičemž Obvodnímu soudu pro Prahu 8 současně zakázal pokračovat v porušování práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stěžovatelce [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].