ECLI:CZ:US:2000:2.US.292.2000
sp. zn. II. ÚS 292/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti V. P., právně zastoupeného JUDr. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2000, č. j. 6 To 1/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1999, č. j. 49 T 10/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2000, a byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 16. 6. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2000, č. j. 6 To 1/2000 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1999, č. j. 49 T 10/97, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2000, č. j. 6 To 1/2000, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1999, č. j. 49 T 10/97, v trestní věci vedené proti jeho osobě.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 a 1/2 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání jak stěžovatele, tak i státního zástupce, napadený rozsudek zrušil a na podkladě jinak správně zjištěného skutkového stavu věci rozhodl sám rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným podle přísnější právní kvalifikace odst. 4 ustanovení §250 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem.
Skutkově šlo o to, že stěžovatel spolu s dalším obžalovaným v úmyslu vylákat vrácení neoprávněně nárokovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podal na finanční úřad přiznání k dani, v němž nárokoval vrácení částky 89 850, 075 Kč, o niž by byl v případě vyplacení český stát poškozen. O uplatnění tohoto podvodného nároku opakovaně osobně jednal na finančním úřadě.
Stěžovatel vypovídal několikrát v přípravném řízení. U hlavního líčení využil svého práva nevypovídat a odkázal na své dřívější výpovědi. V ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno doplnit svoji výpověď o závažné skutečnosti a sice, že byl vydírán a ohrožen na životě, protože Vrchní soud v Praze rozhodoval v jeho nepřítomnosti. Dále vytýká, že soud nevyslechl všechny jím navrhované svědky. Z těchto důvodů má za to, že proces nebyl spravedlivý.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel měl v průběhu řízení před obecným soudem dostatek příležitosti uplatnit svoji obhajobu. Tvrzením, že byl vydírán, se oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly.
Ústavní soud již několikrát vyložil svůj názor, že obecný soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, ale pouze ty, které považuje za potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci (např. nález I. ÚS 362/96 uveřejněný pod č. 60 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů).
Ani námitka stížnosti, že bylo Vrchním soudem v Praze jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, není na místě. V případě řádného doručení předvolání k veřejnému zasedání, a obžalovaný není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, má odvolací soud možnost jednat v nepřítomnosti obžalovaného (§263 odst. 4 tr. ř.).
Řízení před obecnými soudy proběhlo za šetření příslušných ustanovení trestního řádu, která poskytují obhajobě obžalovaného dostatečný prostor.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 nebo čl. 40 odst. 3 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, považoval za nadbytečné zabývat se nedostatky plné moci stěžovatele udělené jeho právnímu zástupci dne 8. 6. 2000 ve smyslu ust. §31 odst. 1 a 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000