ECLI:CZ:US:2013:2.US.2963.12.1
sp. zn. II. ÚS 2963/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Musila, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, 2v4gu7q, advokátem se sídlem Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, č. j. 25 Cdo 1837/2011-249, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 44 Co 176/2009-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jím cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení principů a práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatňoval nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s úrazem jeho otce Jana Musila narozeného X.X.XXXX a zemřelého X.X.XXXX. Jednalo se o těžké zranění, které bylo otci stěžovatele způsobeno při dopravní nehodě. Otec po propuštění z nemocnice do domácího ošetřování již nebyl soběstačný, jak tomu bylo do uvedeného úrazu, a proto se o něho stěžovatel musel pravidelně každý den starat. Za tuto péči požadoval finanční ekvivalent. Kromě toho požadoval přímé výdaje, které mu v souvislosti s otcovým úrazem vznikly, jako například náklady za cesty do nemocnice nebo náklady za nákupy vitamínových doplňků. Soud prvního stupně mu nárok na finanční ekvivalent za péči o otce přiznal. Odvolací soud v ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým mu byla tato náhrada přiznána, změnil a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že osobní péči, která nesměřuje ke zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného, nelze podřadit pod nároky vyplývající z §449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), které upravuje nároky jiných než poškozených. Tento právní názor zaujal i Nejvyšší soud v řízení o dovolání s tím, že se jedná o ustálený názor vyjádřený v řadě jeho rozhodnutí, z nichž některá v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku ocitoval.
II.
Proti výše uvedeným rozsudkům stěžovatel brojí podanou ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně zrušil v těch částech, ve kterých byl zamítnut nárok stěžovatele na náhradu za osobní ošetřovatelskou péči. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze vyhovět jeho návrhu proto, že tomu brání dikce §449 obč. zák. a dalších navazujících ustanovení občanského zákoníku, navrhuje, aby příslušný senát, jemuž věc podle nápadu připadne, ji postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o neústavnosti §449 obč. zák. Dále navrhl, aby Ústavní soud tuto věc projednal přednostně. V ústavní stížnosti podrobně rozebral stávající judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice a poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11 a na nález ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ve kterých bylo rozhodováno ve skutkově shodných věcí, přičemž z posledně uvedeného nálezu dovozuje, že byl překonán názor vyjádřený v usnesení ze dne 23. února 2012.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 50/2006 a seznámil se s jeho obsahem.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 50/2006 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, dospěl k závěru, že "jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoliv." V usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, vyslovil názor, že "Ústavní soud musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na §449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona."
Tyto dva názory nejsou v kontradikci, jak by se mohlo podávat z obsahu stížnosti stěžovatele. Důvod, proč nebylo lze vyhovět návrhu stěžovatele v řízení před obecnými soudy, tkví v §449 odst. 3 obč. zák. Jinými slovy řečeno, problém není v tom, že by právní úprava neumožňovala odškodnit osobní péči o poškozeného, byť je vykonávána rodinnými příslušníky bezplatně, ale v tom, že věcně aktivně legitimována k uplatnění těchto nároků není osoba tyto osobní služby poskytující, ale poškozený. Jak si Ústavní soud ověřil ze spisu Městského soudu v Brně, nárok o který stěžovateli jde, vždy uplatňoval jako svůj přímý nárok, nikoli jako dědic po svém zemřelém otci Janu Musilovi. Čili platí to, co bylo uvedeno ve shora citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2012. Aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. Totiž jen tyto nároky může podle zákona uplatnit přímo ten, kdo náklady vynaložil. Jinak se vždy jedná o nárok poškozeného. Na tomto výkladu neshledává Ústavní soud nic neústavního, neboť jím se nevylučuje, že stěžovatelem uplatňovaný nárok by nemohl být s úspěchem uplatněn poškozeným. V řízení o ústavní stížnosti nelze ovšem napravovat pochybení vzniklá chybným uplatněním nároku, neboť se zde plně uplatňuje zásada, že každý střeží svá práva. Opačný přístup by vedl k narušení zásady rovnosti stran v řízení.
Pokud stěžovatel napadal tu část výroku rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, což však není z obsahu ústavní stížnosti zcela zjevné, nepředložil k tomu žádnou ústavně relevantní argumentaci a Ústavní soud ani neshledal, že by měl být dán důvod k jeho zásahu.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nebylo možno ani vyhovět návrhu na přerušení řízení a předložení věci plénu Ústavního soudu s návrhem na rušení §449 obč. zák., neboť odmítnutím ústavní stížnosti odpadá podmínka pro takový postup vyplývající z §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro přednostní projednání věci. Tato věc v porovnání s ostatními věcmi, které Ústavní soud právě projednává, není ničím výjimečná a v souvislosti s ní nehrozí vážná a neodvratitelná škoda. Kromě toho, tato věc byla Ústavním soudem i při zachování běžného pořadí ihned vyřizována a k určitému zdržení došlo jen proto, že přes opakované výzvy byl Ústavnímu soudu doručen spis Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 50/2006 až dne 1. března 2013.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu