ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1837.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1837/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce a) Ing. V. M. a b) J. M. , obou zastoupených JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Brno, Erbenova 3, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Brna, a.s., IČO 25508881, se sídlem Brno, Hlinky 151, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy, pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 50/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, č. j. 44 Co 176/2009-227, doplněnému usnesením ze dne 19. 1. 2011, č. j. 44 Co 176/2009-231, takto:
I. Dovolání žalobce a) proti měnící části výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011 č. j. 44 Co 176/2009-227, doplněného usnesením ze dne 19. 1. 2011, č. j. 44 Co 176/2009-231, ohledně částky 79.349,- Kč s příslušenstvím se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali na žalovaném náhrady věcné škody a nákladů, které jim vznikly v důsledku úrazu, jejž utrpěl jejich otec při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č.j. 55 C 50/2006-176, ve spojení s usnesením ze dne 24. 2. 2009, č.j. 55 C 50/2006-181, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 81.607,25 Kč s příslušenstvím a žalobci b) 4.002,25 s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 2. 2004 byl otec žalobců při přecházení vozovky zachycen a sražen na přechodu pro chodce tramvajovou soupravou řízenou zaměstnancem žalovaného, čímž mu byla způsobena tříštivá zlomenina krčku kosti stehenní vpravo a zlomenina krčku kosti pažní vpravo, což si vyžádalo ústavní léčení od 16. 2. 2004 do 28. 6. 2004 s následným domácím léčením, neboť úraz zanechal trvalé následky v podobě omezení hybnosti dolní končetiny. Jelikož škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu (protiprávní jednání řidiče tramvaje, za něž byl odsouzen v trestním řízení), dovodil soud objektivní odpovědnost žalovaného podle §427 obč. zák. Dále se zabýval otázkou, zda škoda nebyla způsobena také zaviněním poškozeného (§441 obč. zák.) a konstatoval, že poškozený chodec se na přechodu pro chodce nacházel již ve chvíli, kdy tramvaj vyjížděla ze zastávky vzdálené od místa střetu cca 154 m, a pokud by řidič tramvaje věnoval patřičnou pozornost dané dopravní situaci, jistě by zjistil, že se jedná o osobu, která není schopna rychlejší chůze, proto soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za způsobenou škodu zcela. Žalobci a) přiznal náhradu cestovních výloh vynaložených v souvislosti s nezbytnou péčí o poškozeného v částce 3.037,- Kč, náhradu nákladů ověření plných mocí a pořízení jejich fotokopií ve výši 223,- Kč a náhradu za výkon osobní péče o poškozeného ve výši 76.725,- Kč. Žalobci b) přiznal náhradu poměrné části nákladů vynaložených v souvislosti s úpravou sociálního zařízení bytu obývaného poškozeným ve výši 2.380,- Kč. Z dále uplatněných nároků na náhradu škody z titulu dědění po zemřelém otci soud přiznal každému ze žalobců polovinu doplatku za Ibalgin ve výši 6,50 Kč, nákladů na dovoz stravy pečovatelskou službou v době od 13. 7. 2004 do 17. 6. 2005 ve výši 2.400,- Kč a nákladů nákupu obuvi a jídlonosičů pro poškozeného ve výši 580,- Kč a 258,- Kč.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 č. j. 44 Co 176/2009-227, doplněný usnesením ze dne 19. 1. 2011, č.j. 44 Co 176/2009-231, odmítl odvolání žalobce a) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu za ztrátu času v částce 1.666,- Kč s příslušenstvím (I.a), o úhradě poplatku za zpracování znaleckého posudku v částce 314,- Kč (I.b), dále odmítl odvolání obou žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů vynaložených na léky v částce 651,50 Kč s příslušenstvím (II.a) a náhradu poměrné části nevyužitého kuponu MHD v částce 298,- Kč s příslušenstvím (II.b), odmítl též odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce a) na náhradu nákladů na ověření plné moci v částce 223,- Kč s příslušenstvím a o nárocích obou žalobců na náhradu nákladů léčení v částce 6,50 Kč s příslušenstvím (III.a) a věcné škody v částce 838,- Kč s příslušenstvím (III.b), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh žalobce a) co do zbývající částky 79.349,- Kč s příslušenstvím zamítl (IV.a) a potvrdil co do částky 1.513,- Kč s příslušenstvím (III.b), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby žalobce a) v částce 5.541,50 Kč (V.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že zamítl žalobu žalobce b) na zaplacení zbývající částky 2.440,- K č (VI.), a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV. ohledně částky 16.545,25 Kč s příslušenstvím (VII.); odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i ve vztahu ke státu (VIII., IX.). Odvolací soud posoudil odlišně spoluzavinění poškozeného a dovodil, že příčinou škodné události byla též jeho neopatrnost, neboť ač při vstupu do vozovky věděl o přijíždějící tramvajové soupravě, při přecházení vozovky a při vstupu do jízdního koridoru (kolejiště) tramvajové soupravy, tedy v době ukončení práva přednosti chodce na přechodu, žádným způsobem nevěnoval pozornost blížící se tramvajové soupravě, nereagoval na výstražné zvonění a dále postupoval stejnou rychlostí, přičemž se po přechodu pohyboval šikmo směrem k přijíždějící tramvajové soupravě. Odvolací soud s ohledem na závažnost neopatrného chování poškozeného dospěl k závěru, že podíl jeho spoluzavinění ve smyslu §441 obč. zák. činí 50 %. Z přímých nároků žalobců shledal oprávněnými pouze cestovní náklady spojené s návštěvami poškozeného v nemocnici, které s ohledem na spoluzavinění krátil o polovinu. Ostatní uplatňované nároky, zejména náhradu nákladů „osobní péče“, nelze dle názoru soudu podřadit nákladům léčení ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák., které jako jediné nároky jiných osob než poškozeného zákon upravuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výrokům I.a, I.b, II.a, II.b, IV.a, V., VIII. a XI. (správně patrně IX.), podal žalovaný a) dovolání. Namítá, že věc byla nesprávně právně posouzena, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Brojí proti postupu odvolacího soudu, který (údajně v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 396/10) rozštěpil jednotlivé nároky žalobce a), čímž omezil možnost uplatnit mimořádný opravný prostředek. Nesouhlasí s posouzením míry spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák. a namítá, že poškozený neporušil žádné ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, do vozovky vstoupil a pohyboval se po ní na přechodu pro chodce způsobem a rychlostí odpovídající jeho věku a snažil se kolejiště co nejrychleji opustit. Porušení povinnosti spatřuje v jednání řidiče tramvajové soupravy, který na dopravní situaci reagoval opožděně. Vytýká odvolacímu soudu, že svá skutková zjištění opíral o znalecký posudek č. 518/2008 – doplněk znaleckého posudku 549/2008 ze dne 26. 3. 2008, který vytvářel „varianty pohybu“ poškozeného, který je v daném řízení – jak konstatoval odvolací soud v usnesení ze dne 28. 6. 20008 – nepoužitelný. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, který nepodřadil osobní péči dovolatele o poškozeného pod ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s doplňujícím usnesením zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které směřuje do měnící části výroku IV., je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné; dovolání směřující do ostatních výroků není přípustné.
Při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením (§449 odst. 1 obč. zák.) a podle odst. 3 tohoto ustanovení se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil.
Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008). Náklady na úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného. Výdaje poškozeného, který pro trvalé poškození zdraví není plně schopen sebeobsluhy, za pomoc dalších osob při jeho životních úkonech a obstarávání jeho domácnosti nelze zahrnout pod náklady léčení podle §449 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, č.j. 25 Cdo 2365/2008).
Nárok žalobce a) na náhradu nákladů „osobní péče“, kterou vykonával pro svého otce v době po ukončení léčení (jednalo se o úkony, které poškozený nemohl vykonávat, jako holení, umývání, nakupování apod.), podle shora uvedeného právního názoru, od nějž dovolací soud nemá důvod se odchylovat, není opodstatněný, protože žalobce žádné náklady na péči o otce nevynaložil a jeho osobní péče ani nebyla spojena s léčením ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 obč. zák.
Za situace, že nárok žalobce a) nemá nárok na zaplacení 79.349,- Kč s příslušenstvím (IV.a), je nadbytečné zabývat se spoluzaviněním poškozeného.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání (v rozsahu jeho přípustnosti) správné, dovolací soud podle §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. dovolání žalobce a) proti výroku IV.a rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním rovněž napadeným výrokem V. rozsudku odvolacího soudu bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobce a) co do částky 5.541,50 Kč, která nedosahuje zákonného limitu, není dovolání v této části přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce a) požadoval celkovou částku 89.642,50 Kč z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku poškození zdraví jeho otce, přičemž tato částka je součtem částek, které s výjimkou náhrady za osobní péči o poškozeného ve výši
76.725,- Kč, ani ve svém souhrnu, natož jednotlivě nedosahují zákonného limitu 50.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu (okruh skutečností relevantních pro posouzení jejich důvodnosti není shodný), a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení. Nejde zde o situaci, že by v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků soudním rozhodnutím měl každý z nich jiný procesní režim, pokud jde o možnost uplatnit mimořádný opravný prostředek (dovolání), kterou v nálezu sp. zn. III. ÚS 396/10 Ústavní soud označil za rozpornou s právem na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. postupoval v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení sp. zn. 2 Cdon 376/96, 26 Cdo 955/2003, 29 Odo 1373/2004, 33 Odo 807/2005, 25 Cdo 721/2007, 28 Cdo 565/2008, 21 Cdo 1834/2010, nebo 30 Cdo 1191/2011), jejíž ústavní konformita byla opakovaně potvrzena Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. III.ÚS 537/03, IV.ÚS 642/03, III.ÚS 307/05, III.ÚS 390/06, IV.ÚS 1232/08, I.ÚS 1854/08, II. ÚS 1611/09 a nález I.ÚS 2884/08).
Výroky I.a, I.b, II.a, II.b o odmítnutí odvolání a nákladové výroky VIII. a IX. mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolání proti výrokům I.a, I.b, II.a, II.b, VIII. a IX. není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť usnesení o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není a ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. se nevztahuje na případy, kdy usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2005, pod č. 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud tak dovolání do výroků I.a, I.b, II.a, II.b, V., VII. a IX. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, neboť žalobce a) podle jeho výsledku nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému a vedlejšímu účastníku v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu