infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec64, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-155-000,
ECLI:CZ:US:1999:2.US.301.96
sp. zn. II. ÚS 301/96
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 27. dubna 1999 sp. zn.
II. ÚS 301/96 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Č. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě z 15.8.1996 sp. zn. 22 Ca 230/96, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
v Praze, pracoviště Ostrava, o snížení vyměřovacího základu
pojistného na sociální zabezpečení.
I. Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 230/96 - 14 ze
dne 15.8.1996 se zrušuje.
II.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatel proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.8.1996 č. j. 22 Ca
230/96 - 14. Naříkaným rozsudkem byla dle navrhovatele porušena
jeho základní práva stanovená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel se domáhal u Krajského soudu v Ostravě žalobou
vedenou pod sp. zn. 22 Ca 230/96 zrušení rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení v Praze, detašovaného pracoviště Ostrava,
ze dne 23.2.1996 sp. zn. 2760/95-Kr ve spojení s předcházejícím
rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku
ze dne 20.11.1995 sp. zn. OSSZ/9001/MŠ/Ř-807.
Okresní správa sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku svým
rozhodnutím ze dne 20.11.1995M nevyhověla žádosti navrhovatele
ze dne 1.7.1993, kterým navrhovatel žádal o snížení vyměřovacího
základu a zálohy na pojistné v roce 1993, a nesnížila mu tento
vyměřovací základ s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky
stanovené v §14 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na
sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, pracoviště
Ostrava, svým rozhodnutím ze dne 23.2.1996 č. j. 2760/95-Kr
změnila k odvolání navrhovatele výrok rozhodnutí Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku tak, že podle §14 odst. 4
zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížila
vyměřovací základ pro placení zálohy na pojistné za měsíce srpen,
září a říjen 1993.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opravný prostředek
ke Krajskému soudu v Ostravě, v němž žádal zrušení rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 23.2.1996 č. j.
2760/95-Kr a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozhodl ústavní stížností napadeným
rozsudkem tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
v Praze, pracoviště Ostrava, o snížení vyměřovacího základu se
potvrzuje.
Podstata odůvodnění napadeného rozsudku se opírá o závěr, že
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze vycházelo
ze správně zjištěného skutkového stavu, z něhož vycházel Krajský
soud v Ostravě. Protože šlo dle právního názoru soudu jen o
posouzení právní otázky, bylo ve věci rozhodnuto podle §250f
občanského soudního řádu bez jednání rozsudkem. Česká správa
sociálního zabezpečení jako odpůrce v řízení před krajským soudem
postupovala dle soudu v souladu s §14 odst. 4 zákona č. 589/1992
Sb., ve znění zákona č. 160/1993 Sb.
Navrhovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že ve svém
odůvodnění Krajský soud v Ostravě vychází ze znění zákona č.
589/1992 Sb., ve znění novely č. 160/1993 Sb., platné od 1.7.1993.
Podle názoru navrhovatel však měl vycházet ze znění před novelou,
která plátci záloh žádné omezení nestanovila.
Dále se navrhovatel domnívá, že rozsudek Krajského soudu v
Ostravě je v zjevném rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož
se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle
něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Dle navrhovatele Krajský soud v Ostravě neučinil zevrubné
skutkové a právní posouzení věci, nezabýval se podklady a
rozhodnutími, z nichž napadené rozhodnutí vycházelo, především
žádostí navrhovatele na snížení zálohy, nečinností Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku v roce 1993, daňovým
přiznáním navrhovatele za rok 1993, provedenými kontrolami
účetnictví navrhovatele, a to i okresní správou sociálního
zabezpečení v roce 1994 (zpětně za rok 1993) - protokol č.
1551/94. V neposlední řadě se pak navrhovatel domnívá, že soud
nepostupoval spravedlivě podle Ústavy České republiky, protože
naplněním jeho rozhodnutí by byl navrhovatel postižen pokutou
(penále) za něco, co nemusel konat.
Možnost zevrubného skutkového a právního posouzení věci
navrhovatel žalobou u soudu sledoval. Tím, že věc nebyla
projednána veřejně, soud navrhovateli odňal možnost být přítomen u
jednání, a tudíž se vyjádřit ke všem projednávaným důkazům tak,
jak to Listina v čl. 38 odst. 2 předpokládá.
K ústavní stížnosti navrhovatele se vyjádřil účastník řízení
Krajský soud v Ostravě v tom smyslu, že tvrzení stěžovatele, že
výše citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla
porušena jeho základní práva stanovená v čl. 36 odst. 1 ve spojení
s čl. 38 odst. 2 Listiny, není důvodné.
Podstatné je, dle vyjádření Krajského soudu v Ostravě, že
shledal po přezkoumání správního rozhodnutí, že správní orgán,
který v projednávané věci vydal rozhodnutí, správně a úplně
zjistil skutkový stav. Soud je pak vždy vázán skutkovým stavem
tak, jak jej zjistil správní orgán. Stěžovatel v opravném
prostředku ani doplnění dokazování nenavrhoval. Stěžovatel ani
nebyl schopen předložit účetní doklady o dosažených příjmech,
neboť podle obsahu správního spisu tvrdil, že shořely při požáru
dne 13.4.1995.
Stěžovatel v opravném prostředku požadoval, aby v přezkumném
řízení byla řešena otázka penále za neplacení pojistného. V tomto
směru krajský soud odkázal na tu část rozsudku, napadeného ústavní
stížností, kde se v odůvodnění uvádí, že předmět přezkumného
řízení je vymezen předmětem rozhodnutí správního orgánu, které
je soudem přezkoumáváno.
Vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze,
pracoviště Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení rekapituluje
skutkový stav i právní posouzení věci a dokládá své vyjádření
řadou příloh. K odůvodněnosti ústavní stížnosti se nevyjadřuje.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 230/96, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Při posuzování ústavní stížnosti navázal na
zásady, z nichž vycházela jeho předchozí rozhodnutí, dotýkající se
spravedlivého procesu ve správním soudnictví (viz např. nálezy
Ústavního soudu uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 3,
ročník 1995, č. 6, 12, 23 a 24; tyto nálezy Ústavního soudu
předcházely rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v dané věci).
Společným základem těchto rozhodnutí bylo zjištění, že soudy
ve správním soudnictví aplikují §250f občanského soudního řádu i
v případech, které evidentně svou podstatou nebyly jednoduché a
kdy nenařízením jednání bylo dotčeno právo účastníka, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům
tak, jak to má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny. Dochází tak k
prolomení zásady přímosti a ústnosti veřejného jednání jako jedné
ze základních zásad spravedlivého soudního procesu, a to tím
spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů
soudy se jedná o řízení jednostupňové. Tato zjištění spolu s
dalšími důvody vedly plénum Ústavního soudu ke zrušení §250f
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dnem 1. května 1997 (nález Ústavního soudu č.
269/1996 Sb.).
Před zrušením uvedeného ustanovení bylo možné je použít jen
tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm
stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový
stav byl dle soudu spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení
právní otázky. Především musel být splněn základní předpoklad, a
to že šlo o případ jednoduchý. O tom, že se jedná o případ
jednoduchý, v soudním rozhodnutí ani ve vyjádření soudu k ústavní
stížnosti nepadla ani zmínka. Za jednoduchý případ ale nelze
považovat věci pojistného osoby samostatně výdělečně činné, které
již svou podstatou i vzhledem k měnící se právní úpravě jsou
složité a náročné.
O složitosti případu svědčí již to, že správní orgány různého
stupně se ve svém posouzení dané věci liší.
Pokud tedy Krajský soud v Ostravě ve věci stěžovatele rozhodl
bez nařízení jednání a odňal tak stěžovateli možnost uvést před
soudem svoji právní argumentaci a vysvětlit námitky, týkající se
přesnosti a souvislostí zjištění skutkového stavu správními
orgány, došlo tímto jeho postupem k porušení čl. 38 odst. 2
Listiny, a proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil [§82 odst.
1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 4. 1999
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu