ECLI:CZ:US:2013:2.US.3086.13.2
sp. zn. II. ÚS 3086/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Květy Roubové, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, 339 01 Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 358/2013-96 ze dne 17. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 38/2013 zažádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků za odvolací řízení poté, co byla soudem prvního stupně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení. O žádosti stěžovatelky rozhodl Okresní soud v Klatovech usnesením č. j. 5 C 38/2013-90 ze dne 7. 6. 2013 tak, že stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v dotazníku na osobní, majetkové a výdělkové poměry neuvedla, že kromě přiznaných nemovitostí je též společně s manželem vlastnicí parcely parc. č. X o výměře 21 m2, na ní stojící budovy bez č. p./č. e. a parcely parc. č. XX o výměře 512 m2 (zahrada), vše v katastrálním území a obci Klatovy, jak soud zjistil výpisem z katastru nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž následně rozhodl krajský soud shora označeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka v ní obsáhle líčí okolnosti své právní věci a poukazuje především na to, že v prvním stupni měla rozhodovat podjatá soudkyně, jejíž podjatost stěžovatelka spatřuje v tom, že manžel této soudkyně jako praktikující advokát se měl vůči právní zástupkyni stěžovatelky dopustit "závadného jednání", které dle jejího přesvědčení "v podstatě trvá již delší dobu", a proto zde byla obava z nepodjatého jednání uvedené soudkyně, která pak rozhodla svým rozsudkem ve věci samé. Pokud jde o rozhodnutí soudů, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka uvedla, že odvolací soud měl posoudit všechny skutečnosti, proč vlastně je požadováno od stěžovatelky dalších 20 000 Kč za odvolání, když rozhodnutí ve věci vydala jmenovaná soudkyně, která neměla ve věci rozhodovat bez předchozího rozhodnutí odvolacího soudu o tom, zda je či není ve věci podjata. "A již vůbec neměla vydávat usnesení ze dne 22. 4. 2013, č. j. 5C 38/2012, kterým bylo požadováno od stěžovatelky zaplacení soudního poplatku za odvolání, když stěžovatelka chtěla pouze, aby byla napravena chyba, kterou právě tato soudkyně způsobila". Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatelky; její nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Na prvním místě pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že ústavní stížnost směřuje výslovně a pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému ve věci osvobození od soudních poplatků, když stěžovatelka, jak v ústavní stížnosti sama podotýká, popisuje celou kauzu, včetně jí tvrzeného rozhodování podjaté soudkyně, proto, aby "bylo možné co nejvíce objasnit všechny skutečnosti v této věci", s tím, že "Tato ústavní stížnost se však podává do rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2013, č. j. 61Co 358/2013-96" (str. 6 ústavní stížnosti), což zcela jednoznačně vyplývá i z petitu. Poukazuje-li stěžovatelka na okolnosti, za kterých měla rozhodovat podjatá soudkyně, resp. na další souvislosti její právní věci, jde o výhrady, které nyní nemohou být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť stěžovatelka příslušná rozhodnutí, o nichž se ve svém popisu kauzy zmiňuje, v nyní podané ústavní stížnosti nenapadá, přičemž se současně jedná o skutkové okolnosti, které zcela bezprostředně nesouvisejí s rozhodováním o osvobození od soudních poplatků, kdy v prvním stupni ani nerozhodovala soudkyně, vůči které měla stěžovatelka vznést námitku podjatosti. Ústavní soud proto může toliko přezkoumat jen ústavní konformitu rozhodnutí vydaných ve věci žádosti stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, kterou podala v souvislosti s odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. 4. 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že není oprávněn přezkoumat správnost závěrů, k nimž dospěly obecné soudy na základě skutkových zjištění vyplývajících z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech předložené okresnímu soudu stěžovatelkou, jakož i z dalších důkazů. Může toliko prověřit, zda obecné soudy nepostupovaly zjevně neadekvátním způsobem, v rozporu s ustanoveními a principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Existenci takových důvodů, pro které by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, však v projednávané věci neshledal.
Pakliže obecné soudy shledaly, že stěžovatelka své majetkové poměry nedoložila úplným způsobem, když neuvedla, že je též vlastnicí - vedle formulářově přiznaných nemovitostí - též dalších nemovitostí, které soud zjistil výpisem z katastru nemovitostí, přičemž současně nijak nedoložila, z jakého důvodu nemůže tyto nemovitosti použít pro zaplacení soudního poplatku, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Nalézací soud rozhodující o osvobození stěžovatelky od soudního poplatku za odvolací řízení tedy oprávněně očekával, že stěžovatelka ve vzpomínaném prohlášení pravdivě uvedla všechny údaje potřebné k rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků. Bylo zcela namístě vlastnictví těchto nemovitostí uvést v příslušných pasážích tohoto prohlášení, a to včetně okolností, které by případně dle názoru stěžovatelky bránily v možnosti použít část tohoto příjmu na zaplacení soudního poplatku.
Ostatně stěžovatelka obecným soudům co do tohoto konkrétního důvodu ničeho nevytýká, pouze konstatuje, že odvolací soud měl posoudit všechny skutečnosti, proč je požadováno od stěžovatelky dalších 20 000 Kč za odvolání, když rozhodnutí ve věci vydala jmenovaná soudkyně, která neměla ve věci rozhodovat bez předchozího rozhodnutí odvolacího soudu o tom, zda je či není ve věci podjata. Tu je třeba poznamenat, že jednak v prvním stupni nerozhodovala soudkyně, vůči které stěžovatelka vznesla námitku podjatosti, a proto se jí odvolací soud ani nemohl v daném odvolacím řízení zabývat, jednak předmětem posouzení odvolacího soudu byla věcná správnost prvoinstančního rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků, tedy zda soud prvé stolice nepochybil ve svém hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky, jak je vylíčila ve vzpomínaném prohlášení, a nikoli též další, stěžovatelkou tvrzená procesní pochybení soudu prvního stupně nesouvisející s vlastní žádostí o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud proto výhradám formulovaným stěžovatelkou ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí nemohl přisvědčit, aniž se přitom mohl, jak plyne ze shora nastíněných důvodů, zabývat dalšími stěžovatelkou tvrzenými vadami soudního řízení.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu