ECLI:CZ:US:2009:2.US.3098.08.1
sp. zn. II. ÚS 3098/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. O. M., právně zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha, proti 1) usnesení Policie ČR, OKFK SKPV, odboru závažné hospodářské činnosti, č. j. OKFK-369-63/TČ-2008-20 ze dne 7. 10. 2008, 2) usnesení Policie ČR, OKFK SKPV, odboru závažné hospodářské činnosti, č. j. OKFK-369-150/TČ-2008-20 ze dne 23. 10. 2008, 3) usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, č.j. 1 ZT 326/2008-77 ze dne 4. 11. 2008, 4) usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, č.j. 1 ZT 326/2008-74 ze dne 4. 11. 2008, 5) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 88/2008 ze dne 8. 10. 2008, 6) usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 628/2008 ze dne 13. 11. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti všem ve výroku uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, která navrhuje zrušit pro jejich rozpor čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Proti stěžovateli bylo dne 7. 10. 2008 usnesením policejního orgánu Policie ČR, SKPV, útvar odhalování korupce a finanční kriminality, odbor závažné hospodářské trestné činnosti, č.j.: OKFK-369-63/TČ-2008-20 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle ust. §252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), d), odst. 5 písm. b) tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zákona.
Usnesením ze dne 23. 10. 2008 č. j .OKFK-369-150/TČ-2008-20, bylo policejním orgánem rozhodnuto o rozšíření trestního stíhání stěžovatele dle ust. §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu. Předmětné usnesení se od usnesení o zahájení trestního stíhání liší pouze v údaji o době, po kterou se měli obvinění dopouštět trestné činnosti, v údaji o počtu jednotlivých plateb do zahraničí, o objemu finančních prostředků a dále v údajích o subjektech, pro které takto měly být prostředky převáděny.
Stížnosti stěžovatele proti oběma usnesením byly dne 4. 11. 2008 Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 usneseními č. j. 1 ZT 326/2008-77 a 1 ZT 326/2008-74, zamítnuty.
Na návrh Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 88/2008 ze dne 8. 10. 2008 stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. b) tr. řádu vzat do vazby. Dne 13. 11. 2008 byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ve stížnosti napadající usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dovolával zejména zásadní právní vady spočívající v chybné právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu. V rozporu s ustanovením §16 tr. zákona o časové působnosti trestního zákona došlo ke kvalifikací právního jednání stěžovatele podle v té době neúčinného ustanovení trestního zákona (trestné činnosti se stěžovatel a spoluobviněný měli dopouštět v období od 15. 7. 2005 nejméně do 13. 6. 2008; skutek, pro který bylo stěžovateli dne 7. 10. 2008 sděleno obvinění, měl být kvalifikován dle ust. §252a odst. 1. 3 písm. b) tr. zákona účinného v době do 1. 7. 2008, nikoliv dle ust. §252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), d), odst. 5 písm. b) tr. zákona účinného ode dne 1. 7. 2008). Zamítnutí stížnosti neobsahuje dle stěžovatele jediný konkrétní závěr dozorujícího státního zástupce, ze kterého by bylo možno vyvodit, jak dospěl ke svým závěrům.
Usnesením o rozšíření trestního stíhání stěžovatele došlo ze strany policejního orgánu k závažným porušením procesních ustanovení upravujících postup při rozšíření trestního stíhání a pro odůvodňování usnesení. Podle přesvědčení stěžovatele policejní orgán opakovaně zahájil jeho trestní stíhání pro zcela totožné skutky s doplněním několika dílčích útoků. Stížnost proti usnesení o rozšíření trestního stíhání byla dozorujícím státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zamítnuta usnesením ze dne 4. 11. 2008, přičemž odůvodnění je zcela totožné s odůvodněním zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, bez ohledu na to, že námitky se od sebe lišily. I odůvodnění tohoto usnesení je extrémně stručné a ignoruje veškeré námitky obhajoby, které směřovaly proti - dle jeho názoru - naprosto zásadním porušením ustanovení trestního řádu, trestního zákona i porušení ústavní konformity.
Stěžovatel se domnívá, že i druhé usnesení státního zástupce odporuje ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, neboť není řádným způsobem odůvodněno a státní zástupce tímto rozhodnutím bez dalšího v rozporu s ustanovením 174 tr. řádu akceptuje nezákonný postup policejního orgánu, který stěžovatel namítal.
K rozhodnutí o vzetí do vazby stěžovatel konstatuje, že soud prvého stupně své rozhodnutí opřel pouze o formální zákonné důvody vazby, nikoliv o důvody reálné, a proto je s ohledem na shora uvedené skutečnosti patrné, že důvody vazby ve smyslu ust. §67 písm. b) tr. řádu v dané věci neexistují a o vazbě stěžovatele bylo rozhodnuto v rozporu s ústavněprávními principy upravujícími právo na osobní svobodu každého jednotlivce. Tímto postupem bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vzetí do vazby byla Městským soudem v Praze zamítnuta dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná. Soud odvolací hodnotil obavy z možného ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků stěžovatelem jako reálné, neboť je třeba vyslechnout mnoho osob z podezřelých společností, které měly provádět nelegální převody peněz a zaměstnance společnosti, přičemž na všechny tyto svědky by mohl stěžovatel působit a ovlivňovat jejich výpověď tak, aby svědčila v jeho prospěch. Městský soud v Praze podle názoru stěžovatele stejně jako soud první instance řádným způsobem neodůvodnil své rozhodnutí konkrétními skutečnostmi, ale pouze konstatoval, že je třeba vyslechnout velké množství svědků.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále připomněl, že v něm jmenovitě uvedl osoby, které je nezbyté ve věci vyslechnout a uvedl i důvody, z nichž vyplývala obava, proč by mohl tyto svědky ovlivňovat. K důvodům trestního stíhání soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí taktéž uvedl, proč dospěl k závěru, že právní kvalifikace je v souladu se zákonem, byť část jednání stěžovatele měla být spáchána před účinností novely tr. zákona, neboť vdaném případě se jednalo o pokračování v trestném činu a i mírnější právní kvalifikace by zakládala důvody pro vzetí stěžovatele do vazby. Soud rovněž sdělil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 43 Nt 4001/2009 ze dne 23. 1. 2009 bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby. Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Dle Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v případě stěžovatele nedošlo k porušení ustanovení tr. řádu ani tr. zákona a nedošlo tedy k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Právní kvalifikace představuje s ohledem na fázi trestního řízení otázku okrajovou především ve vztahu k otázce důvodnosti trestního stíhání, bez reálného dopadu do ústavněprávních práv stěžovatele. Právní kvalifikace může být v přípravném řízení na základě prováděného dokazování poměrně flexibilně upravována, a to i vcelku neformálním způsobem, přičemž ustanovení §160 odst. 6 tr. řádu stanoví podmínky pro takový postup. Na otázku vzetí do vazby právní kvalifikace jednání stěžovatele rovněž neměla zásadní vliv, neboť i v případě, že by toto jednání bylo původním usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 10. 2008 kvalifikováno dle trestního zákona účinného do 30. 6. 2008, spadala by tato kvalifikace pod režim ustanovení §71 odst. 8 tr. řádu. Postup policejního komisaře, který následně dne 23. 10. 2008 vydal dle ustanovení §160 odst. 1, 5 tr. řádu usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jímž bylo trestní stíhání rozšířeno o další časové období, lze považovat za jediný možný a správný.
K nedostatečnému popisu subjektivní stránky jednání stěžovatele v napadených usneseních je konstatováno, že ani tato námitka nemá oporu ve skutečném znění výroku i odůvodnění těchto usnesení, kde je naopak subjektivní i objektivní stránka trestného činu popsána v rozsahu, překračujícím základní požadavky na tato rozhodnutí tak, jak jsou požadována ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, kupř. v nálezu sp.zn. II.ÚS 766/2008.
K otázce odůvodnění napadených usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dodává, že při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 10. 2008 nebyly státnímu zástupci ani po bezmála dvou týdnech od podání stížnosti do protokolu o výslechu obviněného doručeny konkrétní stížnostní důvody. I přesto z odůvodnění napadených usnesení jasně vyplývá stanovisko dozorového státního zástupce, které odpovídá zjištěnému skutkovému stavu v době rozhodování.
Konečně v otázce namítaného nedostatečného objasnění případné predikativní trestné činnosti nelze souhlasit s právním názorem stěžovatele, že trestní stíhání obviněného bylo možno zahájit pouze na základě již pravomocného rozhodnutí o spáchání zdrojové trestné činnosti. V této souvislosti je třeba odkázat na problematiku řešení předběžných otázek v trestním řízení dle §9 odst. 1 tr. řádu a zároveň na výše uvedený nález Ústavního soudu, týkající se podmínek vedení trestního stíhání.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud rovněž mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
První skupinu námitek stěžovatele tvoří námitky proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že i v dané věci toliko přezkoumal napadené usnesení policejního orgánu z hlediska obsahových náležitostí a konstatuje, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (§160 odst. 1 trestního řádu). Ve výroku usnesení je dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsán skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku zcela jednoznačně obsahuje obligatorní znaky objektivní stránky stíhaného trestného činu - jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je dostatečně patrno, o jaké skutečnosti policejní orgán opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují jeho závěr o důvodnosti trestního stíhání, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadených usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z nich vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
Napadené usnesení státního zástupce rovněž vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a ani je nelze považovat za projev libovůle. Je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Stěžovatelem namítaná skutečnost, že odůvodnění usnesení je poměrně stručné a státní zástupce se nevypořádal s jeho konkrétními námitkami má svůj původ v tom, že odůvodnění stížnosti mu bylo doručeno až poté, co ve věci rozhodl, přičemž mu byla poskytnuta nikoliv zanedbatelná lhůta pro její odůvodnění. V řízení o stížnostech dle tr. řádu se uplatňuje tzv. revizní princip (§147 odst. 1 tr. řádu), na jehož základě se přezkoumává správnost všech výroků napadeného usnesení a přihlíží se ke všem vadám, ať již byly ve stížnosti výslovně vytýkány či nikoli. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zástupce nic vytknout.
K námitce stěžovatele ohledně nesprávné právní kvalifikaci skutku s ohledem na datum účinnosti příslušné novely tr. řádu, je možno pouze uvést, že se nejedná o otázku natolik závažnou, která by měla být předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to s ohledem na stádium trestního řízení (počátek přípravného řízení) a s ohledem na skutečnost, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, by byl kvalifikován i dle zákona účinného před novelou tr. řádu (do 30. 6. 2008) jako zvlášť závažný trestný čin.
Další skupinu námitek stěžovatele tvoří námitky proti rozhodnutí soudu o jeho vzetí do vazby.
Vzhledem ke svému postavení (viz výše) se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V daném případě byla vazba na stěžovatele uvalena z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu, jedná se tedy o vazbu "koluzní". Jiné důvody vazby u stěžovatele soud neshledal, byť se jedná o trestnou činnost velkého rozsahu s hrozbou poměrně vysoké trestní sazby (škoda nejméně 297 284 383 USD a nejméně 22 256 521 EUR). Usnesení o vzetí do vazby je z hlediska důvodů koluzní vazby řádně odůvodněno zejména poukazem na dosud nevyslechnutého spoluobviněného a druhého jednatele společnosti, u něhož v době rozhodování nebylo ani známo místo pobytu a na potřebu vyslechnout i další zaměstnance společnosti (bývalé i současné), příp. zopakovat výslechy těch zaměstnanců, které jsou zachyceny pouze na úřední záznamy, a jež nelze u soudu použít jako důkazy. Soud dospěl po přezkoumání spisového materiálu k závěru, že je odůvodněna obava, že by stěžovatel na svobodě mohl ovlivňovat jak spoluobviněného, tak i zaměstnance a mařit tímto způsobem vyšetřování závažné trestné činnosti. V napadeném usnesení se soud rovněž zabýval použitelností příslušných ustanovení tr. řádu, která v době páchání trestné činnosti nebyla dosud účinná a v rozhodnutí vyslovil svůj názor na právní kvalifikaci skutku. Na základě stížnosti stěžovatele přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně Městský soud v Praze, který dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí soudu I. stupně a doplnil odůvodnění o jména konkrétních zaměstnanců společnosti, které bude nutno vyslechnout.
Ústavní soud k důvodům koluzní vazby v minulosti uvedl, že tento vazební důvod (§67 písm. b) tr. řádu) je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, a to postupem upraveným tr. řádem, tedy zpravidla dokazováním. O takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 207/99, publikovaný v SbNU pod č. 107, sv. 15).
Napadená rozhodnutí o vazbě stěžovatele uvedeným podmínkám a požadavkům vyhovují, jsou řádně odůvodněna a v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že v postupu obecných soudů v dané věci nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu