ECLI:CZ:US:2011:2.US.3251.11.1
sp. zn. II. ÚS 3251/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a. s., IČ 29235871, se sídlem v Brně, Špitálka 8, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 54 C 78/2011-11, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované zaplatit jí částku 1.022 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i nahradit jí náklady řízení v částce 2.400 Kč (výrok II.). Při určení výše nákladů řízení soud postupoval podle §151 odst. 2 o. s. ř., který mu umožňuje, aby odměnu advokáta stanovil podle advokátního tarifu, odůvodňují-li to okolnosti případu, a nikoliv paušální částkou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Specifické okolnosti soud spatřoval ve výši punkta, kdy samotná odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by činila více než jeho čtyřnásobek, dále skutkové jednoduchosti případu a faktu, že advokát učinil pouze dva úkony právní služby nevyžadující větších nároků na odborné znalosti a vynaložený čas. Kumulace těchto faktorů dle soudu determinovala zvláštní postavení stěžovatelky z hlediska jejího nároku na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí ústavní stížností; ačkoliv petitem se domáhala zrušení celého rozsudku, z odůvodnění je zřejmé, že nesouhlasí pouze s nákladovým výrokem (ostatně ve věci samé jí bylo vyhověno). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z advokátního tarifu, a nikoliv z vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž měl porušit princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka uznává, že §151 odst. 2 o. s. ř. sice připouští aplikaci advokátního tarifu, avšak od 1. 1. 2001 rozhodovaly soudy pouze podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž vzniklo obecné povědomí, které se stalo stabilním a očekávatelným. Městský soud rozhodl "naprosto odlišně od léta zažité praxe"; samotná snadnost sporu přitom dle stěžovatele nemůže být určující.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů civilního řízení se Ústavní soud vyjadřoval mnohokráte v minulosti. V řadě svých rozhodnutí konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
Žádné takové pochybení však v souzené věci Ústavní soud neshledal. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. explicitně připouští, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměnu advokáta neurčoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy nikoliv v paušální výši, nýbrž v závislosti na množství úkonů právní služby. Městský soud této výjimky využil a - což je z hlediska ústavního přezkumu podstatné - postup podle této výjimky v odůvodnění rozsudku řádně vysvětlil. Argumentaci stěžovatelky, založenou na nedoloženém (a nesprávném) tvrzení, že se podle zmíněné výjimky nikdy v praxi nepostupovalo, čímž mělo údajně být založeno obecné přesvědčení o výlučné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze akceptovat, neboť její přijetí by v podstatně v rozporu s výslovným zněním zákona zcela vylučovalo použití advokátního tarifu při určení výše odměny za zastupování.
Využil-li tedy obecný soud možnosti, kterou mu dává výslovně zákon, a svůj postup náležitě odůvodnil, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Budiž doplněno, že stejný závěr učinil Ústavní soud též v případě dalších stěžovatelčiných návrhů opírajících se o tutéž argumentaci (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3106/11 či sp. zn. IV. ÚS 3252/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu