ECLI:CZ:US:2011:2.US.3297.10.1
sp. zn. II. ÚS 3297/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ch., zastoupené JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem, se sídlem Zdiměřická 1452/26, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2010, č. j. 15 Cmo 135/2010-33, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2010, č. j. 196 Cm 163/2009-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobkyně (stěžovatelka) se podanou žalobou domáhala určení pravosti pohledávky na bezúplatný převod vlastnického práva k v žalobě blíže specifikované bytové jednotce. Předtím než soud začal jednat ve věci samé, žalobkyně s ohledem na právní náhled předestřený soudem prvního stupně vzala svoji žalobu zpět, proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2010, č. j. 196 Cm 163/2009-21, řízení zastavil. Současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka (Pražské stavební bytové družstvo) na nákladech řízení částku 11.880 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce insolvenčního správce. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť řízení bylo zastaveno z podnětu žalobkyně. Žalovaný má pak nárok na náhradu nákladů řízení, neboť je včas a řádně uplatnil (náklady představují odměnu advokáta a paušální náhrada nákladů).
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. srpna 2010, č. j. 15 Cmo 135/2010-33, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace §146 odst. 2. o. s. ř. Současně nepřitakal námitce žalobkyně o nutnosti aplikace §150 o. s. ř. V této souvislosti zdůraznil, že pokud by byly akceptovány námitky žalobkyně, byl by ve sporech, které jsou vyvolány odlišným právním názorem na věc, postup podle §150 o. s. ř. spíše pravidlem než výjimkou.
II.
4. Stěžovatelka v poměrně obšírně formulované ústavní stížnosti nejprve podrobně rozebírá celkové okolnosti vzniku sporu o určení pravosti pohledávky proti insolvenčnímu správci. Ve vztahu k nákladům řízení, jichž se ústavní stížnost primárně dotýká, uplatňuje dva okruhy námitek. První okruh se týká dle jejího názoru nutné aplikace §150 o. s. ř. na danou věc. V této souvislosti dovozuje, že to byl právě insolvenční správce, který tím, že neodůvodnil popření pohledávky, zavinil podání žaloby ze strany stěžovatelky. Druhý okruh námitek vychází z toho, že podle §202 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který představuje speciální úpravu k o. s. ř., mají být náklady, které insolvenčnímu správci vznikly ze sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, hrazeny z majetkové podstaty. Touto námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval a tím i porušil právo na spravedlivý proces.
III.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutím, které řeší otázku nákladů řízení. K této problematice se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho (a stěžovatelka si je toho také vědoma), že takové rozhodnutí spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000) a případy, kdy je otázka nákladů řízení otevřena věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatelka v dané věci v prvé řadě předestírá Ústavnímu soudu svůj názor o nutnosti aplikace §150 o. s. ř. To lze však učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jeho kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
7. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy (zejména pak odvolací soud) v souvislosti s aplikací §150 o. s. ř. svá rozhodnutí jasně a srozumitelně (byť stručně) odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí podle §146 odst. 2 o. s. ř. a proč nevyužily výjimečný institut §150 o. s. ř.
8. Co se týče druhého okruhu námitek (použití §202 insolvenčního zákona při rozhodování o náhradě nákladů řízení), Ústavní soud sice může dát za pravdu stěžovatelce v tom směru, že se odvolací soud jejími námitkami nezabýval, avšak na výsledku rozhodnutí odvolacího soudu by se nic nezměnilo. Citované ustanovení totiž poskytuje dobrodiní pouze insolvenčnímu správci (např. pokud ve sporu prohraje, jsou jeho náklady uspokojeny z majetkové podstaty). To ovšem nikterak nezbavuje povinnosti ostatní účastníky řízení, aby si svoje náklady řízení nesli ze svého a jestliže nebudou ve sporu úspěšní (jako je tomu i ve stávajícím případě), aby náklady řízení uhradili i insolvenčnímu správci.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu