ECLI:CZ:US:2011:2.US.33.11.1
sp. zn. II. ÚS 33/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. W., státní příslušnost Irák, právně zastoupené Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 2 As 87/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 36 Az 40/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie, ze dne 16. 9. 2008, o neudělení víza, s odůvodněním, že jde o návrh nepřípustný podle §68 písm. e) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je podle §171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), ze soudního přezkumu vyloučeno.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V obsáhlém odůvodnění uvedl, že zákonné vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza vychází z předpokladu, že jím nedochází k zásahu do základních práv a svobod, což opakovaně potvrzují i četná rozhodnutí Ústavního soudu (v rozhodnutí citovaná), podle nichž žádný z článků Listiny nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (čl. 14 odst. 4). Rovněž žádný katalog mezinárodně chráněných lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu; jisté mezinárodní garance jsou (oproti tomu) zachovány pouze v případech státem ukončeného pobytu cizince (viz rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07), což znamená, že je namístě zachovat - z hlediska možných dopadů do práv těchto osob - "určitou distinkci" mezi těmito případy, a zabezpečit "silnější ochranu proti nucenému opuštění země než při zamítnutí vstupu" (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 320/05, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 21/2008), přičemž existuje i zjevná "jistá dělící hranice mezi pobytem na území na základě víza a na základě dlouhodobého pobytu". Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že odmítnutí soudního přezkumu stěžovatele nijak nezasáhlo, neboť na udělení víza za účelem zaměstnání neměl právní nárok a neexistují-li zde žádné výjimečné okolnosti, které by bylo nutno zkoumat z pohledu extrateritoriálních účinků čl. 8 Úmluvy, nemohlo být ...zasaženo ani do práva stěžovatele na rodinný život.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby správní soudy projednaly jeho žalobu, neboť v důsledku aktu správního orgánu dochází k ohrožení jeho ústavních práv. Ústavní stížnost stěžovatel spojil i s návrhem na zrušení ust. §171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů, protože dle jeho názoru vykazuje znaky protiústavnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 odmítl (zcela ve shodě s tím vyznívají i další rozhodnutí, jmenovitě ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 99/04, resp. ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 260/04, a další).
Ústavní stížnost by tedy mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by Ústavní soud přehodnotil svou konstantní judikaturu, na prvém místě usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 ze dne 23. 6. 2004, na které odkazuje i Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že podle tohoto rozhodnutí "subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není podle výslovného znění zákona právní nárok ...". Ústavní soud shledává právní závěry citovaného rozhodnutí přesvědčivé a protože ústavní stížnost nepřináší žádné nové argumenty, s nimiž by se Ústavní soud ve svém předchozím rozhodnutí nevypořádal, Ústavní soud vycházeje ze své judikatury pouze odkazuje na výše citované rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 219/04 (a další, jako např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2909/09).
Stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 219/04 i zde proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s. ř. s.) tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny, a tak je tomu je i v případě správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neudělení víza (§171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců).
Podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí sice být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, avšak o takové právo v dané věci nejde, jak podrobně stěžovateli vysvětlil zejména kasační soud.
S odkazem na názory vyslovené ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 pak v usnesení ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 394/06 dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze "dovodit ani závěr o protiústavnosti §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu