ECLI:CZ:US:1996:2.US.33.95
sp. zn. II. ÚS 33/95
Usnesení
II. ÚS 33/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 344/94-10, ze dne 15. 11. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu F., č.j. 20212/V7-370/94, ze dne 4. 5. 1994, podané M.N. a R.L., zastoupenými advokátem JUDr. J.Z., za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Katastrálního úřadu F., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností pravomocné rozhodnutí účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 344/94-10, ze dne 15. 11. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu F., č.j. 20212/V7-370/94, ze dne 4.5.1994, kterým byl zamítnut návrh na
l
II. ÚS 33/95
vklad vlastnického práva podle jejich dohody ze dne 1. 1. 1994 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví navrhovatelů. Důvodem zamítnutí návrhu na vklad bylo, že návrh vedlejší účastník obdržel 12. 4. 1994, tedy po uplynutí lhůty stanovené §149 odst. 4 o.z. Účastník řízení toto rozhodnutí vedlejšího účastníka potvrdil.
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 10.2.1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 27.12.1994. Stížnost byla proto podána včas. Dne 2.3.1995 byli navrhovatelé vyzváni ústavním soudem k odstranění vad návrhu. Tak se stalo podáním ze 6.3.1995, tedy ve stanovené lhůtě. Navrhovatelé byli při podání ústavní stížnosti zastoupeni v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost Ústavní soud shledal přípustnou.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatelé tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jejich níže uvedená základní práva, neboť účastník špatně vyložil ustanovení §149 odst. 4 o.z., když podle něj dohoda účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nenabyla účinnosti, neboť návrh na vklad obdržel vedlejší účastník 12. 4. 1994, ačkoli právní moc rozsudku o rozvodu manželství účastníků nastala 2. 1. 1991, takže podle názoru účastníka měli návrh na vypořádání předložit nejpozději první pracovní den po uzavření dohody, tj. 3. 1. 1994, což se nestalo. Účastníci naopak tvrdí, že jde o chybný výklad ustanovení §47 odst. 1 a 2, §149 a §149a o. z.
Podle navrhovatelů je třeba přihlížet k ustanovení §47 odst. 1 o.z., podle kterého - je-li ke smlouvě zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu - je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Podle §149a o.z. dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů navrhovatelů nabývá účinnosti vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Krajský soud proto podle jejich názoru svým postupem nerespektoval ustanovení §47
II. ÚS 33/95
odst. 1 a 2 o.z. a §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, čímž podle názoru navrhovatelů zasáhl do jejich základních práv podle čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ostravě, zastupovaný JUDr. A.R. Podle názoru účastníka šlo ve věci o výklad ustanovení §149 odst. 4 a §149a o.z. Při výkladu těchto ustanovení zaujal soud názor, podle kterého právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení, a to ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu orgánu. Tříletá lhůta k tomu stanovená je zvláštní lhůtou hmotněprávní povahy, z čehož plyne, že v její poslední den v případě uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů musí být návrh na provedení vkladu do katastru nemovitostí podán s ohledem na to, že dohoda nabývá účinnosti právě tímto vkladem. Současně účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Dále se k návrhu vyjádřil vedlejší účastník Katastrální úřad F. Podle jeho názoru bylo záměrem zákonodárce posílení právní jistoty vůči třetím osobám právě tím, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů musí být předložena katastrálnímu úřadu do tří let od jeho zániku.
Na základě těchto skutečností došel Ústavní soud k následujícím závěrům. V postupu krajského soudu zásah do výše uvedených základních práv neshledal. Ustanovení §47 odst. 1 o.z. se na danou problematiku nevztahuje, neboť právní povahou se vklad do katastru liší od původního institutu registrace smlouvy o převodu nemovitosti státním notářstvím. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je v uvedeném případě třeba dodržení stejného režimu jako v případě nabývání, změn nebo
II. ÚS 33/15
pozbývání věcných práv, ti. vkladu do katastru nemovitostí. S ohledem na účinky vkladu ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. je třeba, aby návrh na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu. Právní účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto důvodu musí být nejpozději poslední den této lhůty určené k vypořádání podán návrh na vklad. Není-1i návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastupuje domněnka o vypořádání zakotvená v ustanovení §149 odst. 4 o.z., i když dohoda o vypořádání byla uzavřena. Zákon totiž nevyžaduje pouze uzavření dohody, jak uvádí stěžovatelé, ale spojuje nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že nedojde k vypořádání dohodou. Je nutno rozlišit závazkově právní účinnost smlouvy, která nastává zpravidla uzavřením platné smlouvy (není-li např. použita odkládací podmínka) a účinky smlouvu ve sféře věcně právní, které nastávají až vkladem (§2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), a to ke dni podání návrhu na vklad.
Krajský soud vyložil příslušná ustanovení správně, a proto odpadá i námitka neústavnosti jeho postupu spojená s tvrzením navrhovatelů. Krajský soud svým postupem nezpochybnil právo navrhovatelů vlastnit majetek, ani jejich nárok na jeho stejný zákonný obsah ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. To by se stalo v případě, kdyby výše zmíněná ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 265/1992 Sb. vyložil chybně s takovou intenzitou, že by došlo k zásahu do základních práv navrhovatelů. Proto odpadá i námitka porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, kterou s chybným výkladem krajského soudu navrhovatelé spojují. Stejně tak nebylo porušeno navrhovatelčino právo disponovat se svým majetkem. Zákon, který pro tuto dispozici stanoví určit podmínky včetně písemné formy a lhůty, kdy se tak může stát, není v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, pokud není vůči určitým vlastníkům diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, nebo pokud nezasahuje do podstaty a smyslu vlastnického práva podle čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny.
II. ÚS 33/95
Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo navrhovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť jim nebylo odepřeno právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u soudu, tj. podáním opravného prostředku ke Krajskému soudu v Ostravě podle části páté hlavy třetí o.s.ř.. Krajský soud při aplikaci §250f došel k závěru, že správní orgán vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, o který se mohl opřít a šlo proto jen o posouzení právní otázky. To navrhovatelé sami potvrzují ve svém návrhu, když krajskému soudu vytýkají právě nesprávný výklad ustanovení §149 odst. 4 o.z. Proto ústavní soud neshledal ani porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť výjimku z něj připouští čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR. Stejně tak se navrhovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv plynoucích z ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny, na které bylo v návrhu ovšem jen všeobecně poukázáno.
Kromě toho Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. Ze skutkových zjištění správního orgánu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody a které by opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR).
Na základě těchto skutečností je Ústavní soud v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo
II. ÚS 33/95
k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a odmítnul ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 1996 JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR