ECLI:CZ:US:2016:2.US.3606.15.1
sp. zn. II. ÚS 3606/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vlastimila Deško a 2) Václava Volfa, obou zastoupených JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem, se sídlem Plánkova 600, Strakonice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Písek č. j. ZT 288/2015-38 ze dne 13. 11. 2015, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Písek, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování č. j. KRPC-67726-26TČ-2015-020581 ze dne 4. září 2015, za účasti Okresního státního zastupitelství Písek a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Písek, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2015 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejich základního práva zaručeného čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zahájeno trestní stíhání stěžovatelů pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), který měli stěžovatelé spáchat dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zák. Stížnost stěžovatelů podaná proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla dalším napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Hlavní argument stěžovatelů, že jejich trestní stíhání je nepřípustné, neboť porušuje zásadu ne bis in idem, když za jednání, které je jim kladeno za vinu, byli již v průběhu daňového řízení potrestáni v podobě dodatečných platebních výměrů a penále, stížnostní orgán odmítl, přičemž uvedl, že policejní orgán nerozhoduje o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání trestného činu, ale toliko shromažďuje důkazní materiál a v okamžiku popsaném v §160 odst. 1 tr. ř. je povinen ze zákona rozhodnout o zahájení trestního stíhání. Skutečnosti zjištěné prověřováním podle §158 tr. ř. svědčí o tom, že byl spáchán trestný čin, z něhož jsou podezřelí stěžovatelé, takže policejní komisař zcela důvodně vydal usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým bylo započato vyšetřování v dané trestní věci.
3. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, přičemž poukazují na své právo zajišťující nemožnost dvojího postihu pro totožný skutek vytvořením překážky ne bis in idem. Dle nich je tak jejich trestní stíhání nepřípustné. V této souvislosti odkazují zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 210/2014 ze dne 24. 11. 2015 (v němž je uvedeno, že penále uložené daňovému subjektu má povahu trestu a je zapotřebí na ně aplikovat čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Poukazují i na usnesení Městského soudu v Praze (správně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4), sp. zn. 6 T 145/2014 ze dne 10. 6. 2015, kterým bylo trestní stíhání osoby obviněné ze spáchání daňového trestného činu zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. Oba stěžovatelé byli v rámci daňového řízení postiženi sankcí trestní povahy ve formě penále a tato skutečnost vytvořila dle jejich názoru překážku ne bis in idem pro jejich trestní stíhání pro zločin podle §240 tr. zák.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
5. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku poukázala na to, že příslušné orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu s trestním řádem, pokud zahájily trestní stíhání stěžovatelů. Stěžovatelé opírají svůj právní názor o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015. Daný právní problém však nebyl dosud řešen judikaturou Nejvyššího soudu, která je pro orgány činné v trestním řízení podstatná. Domnívá se, že konečné právní závěry ohledně skutku, pro který jsou stěžovatelé stíháni, nelze činit v přípravném řízení, neboť k vyřešení tohoto právního problému v dané trestní věci je povolán toliko nezávislý soud při respektování úloh, které v procesu trestního řízení zastávají orgány policie, státní zastupitelství a soudy. Je toho názoru, že řešení nastíněného právního problému nespadá ani do rozhodovacích pravomocí Ústavního soudu, ani do rozhodovacích pravomocí orgánů policie a státního zastupitelství. Tuto úlohu mohou plnit toliko nezávislé soudy. Proti stěžovatelům nebylo možné postupovat jinak, než proti nim zahájit trestní stíhání.
6. Příslušný policejní orgán ve vyjádření poukázal na to, že po přijetí trestního oznámení byly prověřovány skutečnosti uvedené v oznámení, zajišťovány důkazy a podaná vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání. Pro policejní orgán je v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zák. stěžejní součinnost finančního úřadu a jeho zjištění. Toto však činí až na základě provedené daňové kontroly a dodatečných platových výměrů. Na základě daňové kontroly získal správce daně pochybnosti o oprávněnosti a správnosti nároku na odpočet daně, který daňové subjekty (společnost STAVOS, v. o. s., a stěžovatelé) uplatnily v přiznáních k dani z přidané hodnoty a následně správce daně na základě vlastního šetření zjistil, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl proveden na základě fiktivních plnění, tedy plnění, která uvedené daňové subjekty nepřijaly a nepoužily v rámci ekonomických činností k uskutečňování plnění. Z důvodu neoprávněně uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty správce daně doměřil daň z přidané hodnoty dodatečnými platebními výměry. V souladu s daňovými předpisy rovněž vyměřil penále, neboť daňovým subjektům vznikla ze zákona povinnost uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně. Penále však není součástí výše škody v trestním řízení.
7. Na uvedená vyjádření stěžovatelé již nijak nereagovali.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).
11. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. ř. rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006, U 14/43 SbNU 655). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
12. Jedinou námitkou stěžovatelů je jejich nesouhlas s právními závěry státního zástupce stran trestnosti skutku, jehož se měli dopustit [zda (ne)došlo k zániku trestní odpovědnosti následnou úhradou daňové povinnosti a sankce]. V daném případě se však primárně jedná o výklad podústavního práva, jehož přezkum v rámci přezkumu důvodnosti obvinění stěžovatelů přísluší v prvé řadě obecným soudům. Stěžovatelé ostatně mohou argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.
13. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané pochybení bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.
14. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, přičemž ústavní stížnost jiného stěžovatele, opírající se o tvrzení o zániku trestní odpovědnosti úhradou daňové povinnosti a sankce trestní povahy ve formě penále, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím státního zastupitelství bylo zasaženo do stěžovatelových ústavních práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2365/16 ze dne 27. 7. 2016). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět ani v nyní projednávané věci.
15. Lze tedy uzavřít, že ani v případě stěžovatelů nebylo shledáno, že by šlo o tak mimořádnou situaci, a to i s ohledem na tvrzené důsledky zahájení jejich trestního stíhání, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu již v této počítající fázi přípravného řízení. Jelikož ve věci jsou uplatněny procesní předpisy České republiky a nikoliv právo Evropské unie, není opodstatněná ani námitka porušení čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu