ECLI:CZ:US:2011:2.US.3693.10.1
sp. zn. II. ÚS 3693/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem Wellnerova 1215/1, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 592/2010 ze dne 13. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že se mu u obecného soudu nedostalo ochrany jeho ústavně garantovaných práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit tím, zkráceně řečeno, že počátkem listopadu 2009 v Přerově v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svého otce M. N. a jeho manželku Z. N. a způsobil jim dosud nezjištěná masivně krvácivá smrtelná zranění, kterým poškození podlehli, a poté těla poškozených ukryl na neznámém místě. V této souvislosti Okresní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 0 Nt 573/2009 ze dne 11. 11. 2009 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly opakovaně, mimo jiné i v ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") sp. zn. 1 To 592/2010 ze dne 13. 10. 2010, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 2 KZV 55/2009-453 ze dne 17. 9. 2010 o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. a) trestního řádu [důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele odpadl z rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 18. 1. 2010]. Krajský soud přisvědčil státní zástupkyni pokud jde o trvání obavy, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a vysokému trestu, který mu hrozí s ohledem na charakter trestného činu i okolnostem jeho spáchání, kdy lze očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí dvanáct až patnáct let, případně i uložení trestu výjimečného. Stížnostní soud se dále vyjádřil k důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž odkázal na řadu shromážděných důkazů, zahrnujících svědecké výpovědi, znalecké posudky, protokoly o domovních prohlídkách a zde zajištěné věci, jmenovitě například svazek klíčů od pracoviště pohřešované N., který neustále nosila u sebe a který byl nalezen v domě obývaném stěžovatelem, o důvodnosti podezření o spáchání předmětného trestného činu stěžovatelem lze rovněž usuzovat z protokolů o přepisu hovorů ze sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 trestního řádu či dopisu stěžovatele adresovaného dívce jménem J. ze dne 28. 1. 2010, v němž mimo jiné uvádí, že podaný návrh na propuštění z vazby neprojde bez likvidace výpovědi "M", tedy svědka M., který v inkriminovanou dobu viděl stěžovatele jet vozidlem jeho otce, pročež s ohledem na napjaté rodinné vztahy by pohřešovaný své vozidlo stěžovateli nikdy nepůjčil. Naznačené skutečnosti podle krajského soudu nasvědčují tomu, že skutek, pro který proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a nadále trvá důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal právě stěžovatel. Krajský soud zhodnotil též existenci podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu a konstatoval, že nadále jsou prováděny vyšetřovací úkony potřebné pro objasnění skutkového stavu věci, konkrétně dosud se nepodařilo vypracovat znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní a komunikační technika, a dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie u spoluobviněné H. N., matky stěžovatele, která odmítá spolupráci se znalci. S ohledem na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, dle krajského soudu nebylo možno v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
V projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel ohrazuje proti rozhodnutím o ponechání jeho osoby ve vazbě, která jsou podpořena "prakticky jedinou opakující se argumentací" založenou na hrozbě vysokého trestu s tím, že "takto formálně je nemožné k věci obviněného přistupovat". Poukazuje na "zásadní průtahy v řízení", v jehož průběhu navíc údajně dochází ze strany policejního orgánu k ničení důkazů svědčících v jeho prospěch. Tím, že státní zástupkyně ani soud v dané věci nezjednaly nápravu, ohrozily zásady spravedlivého procesu v neprospěch stěžovatele a v rámci nich pak zásadu rovnosti stran. Porušení svého práva na přezkum oprávněnosti omezení osobní svobody shledává stěžovatel v rozhodnutí státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě, jež nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, tudíž ani rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně nelze považovat za rozhodování soudu druhého stupně, jak jej chápe Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí soudu je za této situace rozhodnutím prvostupňovým a mělo být dle názoru stěžovatele přezkoumáno soudem vyššího stupně.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 2. 2011, stěžovatel vznesl znovu výhrady stran opakovaného porušování jeho zákonného práva na dvouinstanční přezkum rozhodnutí o ponechání jeho osoby ve vazbě a pro "dokreslení situace" zmínil i další údajné porušování jeho ústavně zaručených práv, k čemuž má docházet v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 Nt 818/2010.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadené rozhodnutí, nicméně vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení krajského soudu je patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Své stanovisko v této věci krajský soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, čímž dostál požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že "hrozba vysokého trestu" již sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti útěkové vazby. Stěžovatel je přitom stíhán pro společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost, za kterou trestní zákon stanoví velmi citelný trest odnětí svobody v rozmezí dvanácti až patnácti let či dokonce výjimečný trest. Nelze tedy přehlédnout, že v daném případě samotná spodní hranice trestní sazby, kterou je stěžovatel ohrožen, odpovídá výkladu zákonné podmínky hrozby vysokým trestem podle §67 písm. a) trestního řádu.
Pokud jde o nespokojenost stěžovatele s délkou trestního řízení, touto námitkou se zabýval krajský soud, přičemž existenci neodůvodněných průtahů nezjistil. Podle soudu je předmětné trestní věci věnována dostatečná pozornost, zejména poukázal na jednotlivé kroky policejních orgánů, které byly nuceny provádět šetření ke zjištění nalezení těl pohřešovaných, zajistit celou řadu důkazů, včetně zadání znaleckých posudků, z nichž některé nebyly dosud z objektivních důvodů vypracovány. Ústavní soud, aniž by dále opakoval podrobnou argumentaci krajského soudu, která z ústavně právního hlediska obstojí, na ni toliko odkazuje.
S délkou trvání vazby, respektive s délkou trestního řízení, nelze pak spojovat údajné ničení důkazů policejními orgány. Přezkum postupu policejního orgánu v průběhu přípravného řízení je oprávněn provádět příslušný státní zástupce v rámci své dozorové činnosti, nikoliv však v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby stěžovatele. Má-li stěžovatel pochybnosti o správnosti a zákonnosti postupu policejního orgánu v průběhu přípravného řízení, je oprávněn podat podle ustanovení §157a trestního řádu žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, jíž odpovídá povinnost státního zástupce věc z podnětu takové žádosti neprodleně přezkoumat, vyřídit ji a žadatele o výsledku přezkoumání vyrozumět. Přezkum postupu státního zástupce je poté možný na základě ustanovení zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se dovolává též čl. 5 odst. 4 Úmluvy, z něhož dovozuje právo na přezkum rozhodnutí o vazebním omezení ve dvou soudních instancích. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy osoba zbavená svobody zatčením nebo jiným způsobem má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Z citovaného ustanovení v žádném případě nevyplývá, aby o vazbě bylo rozhodováno ve dvou nebo více stupních soudních řízení. V rozporu s Úmluvou není tedy taková úprava, kde předběžnou podmínkou soudní kontroly je rozhodování orgánu nesoudního typu (například státního zástupce), proti jehož rozhodnutí může obviněný podat stížnost k soudu (srov. §71 odst. 4, §74 a §146a odst. 1 trestního řádu).
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že dotčené orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavně právně konformním způsobem. Usnesení krajského soudu obsahuje konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) trestního řádu, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny), a postupu soudu tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu