ECLI:CZ:US:2015:2.US.3717.14.1
sp. zn. II. ÚS 3717/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 21. července 2015 sp. zn. II. ÚS 3717/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Davida Vaška, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, 160 00 Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 o nepřipuštění rozšíření žaloby - stěžovatelova vzájemného návrhu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení a Energie - stavební a báňská, a. s., se sídlem Vašíčkova 3081, 272 04 Kladno, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení o zaplacení částky ve výši 219 767,43 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 nepřipustil rozšíření žaloby - vzájemného návrhu žalovaného (stěžovatele) proti žalobci. Toto usnesení nebylo odůvodněno s ohledem na znění §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť tímto usnesením nebylo rozhodnuto ve věci samé, povaha věci to připustila a z obsahu spisu bylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručném popisu okolností sporu [předmětem sporu je nárok na doplatek ceny stavebních prací uplatněný žalobcem (vedlejším účastníkem řízení); vzájemným návrhem se pak stěžovatel domáhá po žalobci uhrazení smluvních pokut za prodlení s odstraňováním vad] se stěžovatel věnuje pochybením, kterých se dopustil Obvodní soud pro Prahu 5. Za zásadní považuje, že soud rozhodl o nepřipuštění rozšíření jeho vzájemného návrhu, aniž by však toto svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. V tom stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že absence odůvodnění rozhodnutí, jímž není připuštěno rozšíření návrhu, je řešena opakovaně v judikatuře Ústavního soudu [příkladmo uvádí nález Ústavního soudu ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 (N 107/73 SbNU 717); nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247) nebo nález ze dne 21. srpna 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 (N 159/74 SbNU 369)]. Pokud soud návrh stěžovatele posoudil jako změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., aniž by však na toto ustanovení odkázal, a současně s ohledem na §169 odst. 2 o. s. ř. svoje rozhodnutí neodůvodnil, ačkoliv usnesení o nepřipuštění změny žaloby nespadá mezi výjimky v tomto odstavci taxativně uvedené, založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, a dopustil se tak svévolného jednání. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že o nepřipuštění změny vzájemného návrhu bylo soudem rozhodnuto až po uplynutí více než 28 měsíců od jeho podání, přičemž ovšem Obvodní soud pro Prahu 5 v mezidobí (od podání vzájemného návrhu po rozhodnutí o jeho nepřipuštění) prováděl a i nadále provádí řadu úkonů, jako by rozšíření vzájemného návrhu připuštěno bylo (např. vyměřil soudní poplatek za rozšíření protinávrhu, uskutečnil jednání ve věci samé směřující k prokázání tohoto rozšířeného vzájemného návrhu atd.). Navíc právě ona doba 28 měsíců od podání návrhu po vydání rozhodnutí má pro stěžovatele fatální následky (zejména v podobě promlčení podstatné části nároku). V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347), který řeší stejnou problematiku (nepřipuštění změny žaloby po delší době od podání návrhu). Závěrem podotýká, že výsledky dosavadního řízení mohou být rovněž podkladem i pro řízení o rozšířeném nároku a jeho rozšířením nevznikne potřeba dalšího dokazování.
III.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jenom uvedl, že důvod nepřipuštění změny návrhu je účastníkům jasný, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o nově uplatněném nároku.
6. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil; pouze předložil Ústavnímu soudu plnou moc k zastupování před Ústavním soudem.
7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné nové informace nebo tvrzení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat toto vyjádření k replice stěžovateli.
IV.
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními právy vyplývajícími z hlavy páté Listiny. Tato podmínka však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu splněna nebyla.
9. K otázce povinnosti soudu odůvodňovat rozhodnutí týkající se nepřipuštění změny žaloby se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě rozhodnutí, z nichž většinu stěžovatel vyjmenovává v ústavní stížnosti [viz např. nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247), nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329), nález ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 (N 107/73 SbNU 717)]. Ústavní soud nemá důvod svoji rozhodovací praxi ani ve stávající věci měnit a od závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích se jakýmkoliv způsobem odchylovat, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.
10. Obvodní soud pro Prahu 5 v dané věci nepřipustil změnu žalobního návrhu, resp. změnu protinávrhu stěžovatele (pravděpodobně) s odkazem na §95 odst. 2 o. s. ř. (ovšem odkaz na toto ustanovení není v napadeném rozhodnutí uveden), přičemž svoje rozhodnutí neodůvodnil s odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř. Citované ustanovení ve větě první upravuje výjimky z povinnosti řádného odůvodnění (mezi které ovšem nepatří usnesení o nepřipuštění změny žaloby). Podle §169 odst. 2 věty druhé o. s. ř. odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. Obsah odůvodnění nemeritorních usnesení není předepsán. Postačuje proto, aby v něm soud uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1137).
11. Obvodní soud pro Prahu 5 v napadeném usnesení pouze odcitoval znění §169 odst. 2 o. s. ř. a následně ve vyjádření k ústavní stížnosti pak uvedl, že důvod nepřipuštění změny návrhu musel být účastníkům řízení jasný, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o nově uplatněném nároku. Takové odůvodnění, které ani neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení, podle něhož se návrhu na změnu rozhodnutí nevyhovuje, a neobsahuje ani důvod rozhodnutí, jak má na mysli §169 odst. 2 o. s. ř., ovšem nepředstavuje s ohledem na výše citovanou judikaturu řádné odůvodnění.
12. Uvedeným postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 tak došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces v sobě totiž zahrnuje povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak zakládá nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. září 2005 (N 175/38 SbNU 399), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. března 2007 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Přitom však postačuje uvedení základních důvodů, které obecný soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.
13. Závěrem Ústavní soud podotýká, že důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí bylo toliko procesní pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v absenci odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění změny protinávrhu podaného stěžovatelem. Samotné posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro připuštění či nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby či vzájemného návrhu, zůstává věcí obecného soudu a Ústavní soud do této kompetence nikterak nezasahuje.
14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.