ECLI:CZ:US:1996:2.US.38.96
sp. zn. II. ÚS 38/96
Usnesení
II. ÚS 38/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Mgr. P.V., zastoupeného advokátkou JUDr. L.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí 1) Ministerstva zemědělství, čj. 491/95/Zb, ze dne 1. 8. 1995, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu, čj. 4549/95-1000, ze dne 20. 11. 1995, a 2) O.ú. P., ze dne 16. 10. 1995, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, čj. 887/95/Zb, ze dne 14. 12. 1995, a o návrhu na zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí 1) Ministerstva zemědělství, čj. 491/95/Zb, ze dne 1. 8. 1995, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu, čj. 4549/95-1000, ze dne 20. 11. 1995, a 2) O.ú. P., finančního
II. ÚS 38/96
referátu, ze dne 16. 10. 1995, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, čj. 887/95/Zb, ze dne 14. 12. 1995, s tím, že v řízení před správními orgány nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního státu a že konečným důsledkem těchto správních aktů bylo porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1, č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatel současně navrhoval zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.
V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutím správních orgánů pod bodem 1) stěžovatel uvedl, že pravomocným rozhodnutím finančního referátu O.ú. v P., čj. FR 4-33/239/93-Hv, ze dne 21. 9. 1993, byla Z., (dále jen povinná osoba) uložena povinnost složit kauci ve výši 75.280,- Kč na zvláštní účet PF. V souladu s ustanovením §65 zák. č. 71/67 Sb. podala povinná osoba podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, v němž namítala, že dané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zák. č. 39/1993 Sb., protože oprávněné osobě nevznikl nárok na vydání majetkového podílu ve lhůtě, kterou upravuje §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., neboť oprávněná osoba nesplňuje podmínku provozování zemědělské výroby a mimo jiné požaduje vydání podílu výlučně v penězích. Povinná osoba se současně odvolala na rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 30/94, ze dne 7. 6. 1994, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Co 564/94, ze dne 8. 2. 1995, kterým byl návrh na vydání majetkového podílu z transformace Z., a. s., zamítnut. Správní orgán druhého stupně (Ministerstvo zemědělství,) v řízení dle §65 zák. č. 71/1969 Sb., zrušil dne 1. 8. 1995, čj. 491/95/Zb, rozhodnutí orgánu prvého stupně s odůvodněním, že pro vydání majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů musela podmínku provozování zemědělské výroby splňovat již původní oprávněná osoba, do jejíchž práv a závazků navrhovatel vstoupil, a tato skutečnost nebyla prokázána. Nárok na vydání celého majetkového podílu
II. ÚS 38/96
v penězích považoval správní orgán za neopodstatněný, neboť z dikce ustanovení §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., nelze dovodit, že by vydání majetkového podílu bylo možné jen vyplacením v penězích. Proti rozhodnutí ze dne 1. 8. 1995, čj. 491/95/Zb, podal stěžovatel rozklad. Rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 20. 11. 1995, čj. 4549/95-1000, bylo stanoveno, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně se mění tak, že návrh na uložení povinnosti povinné osobě Z., a. s., složit kauci dle §3 sankčního zákona se zamítá s odůvodněním, že nebylo prokázáno u původní oprávněné osoby splnění podmínky stanovené §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., tj. provozování zemědělské výroby ve smyslu ustanovení §12 a zák. č. 105/1990 Sb., kdy zemědělskou výrobou nemůže být chov drobného hospodářského zvířectva, a původní oprávněná osoba tak nemohla postoupit navrhovateli více práv než sama má. Stěžovatel má za to, že právní závěry správních orgánů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále mělo dojít k zásadnímu pochybení při výkladu ustanovení §12 a zák. č. 105/1990 Sb., a navíc se správní orgány neřídily správním řádem, neboť převzaly právní závěry obecných soudů. Tím, že správní orgán druhého stupně a ministr zemědělství vytkli správnímu orgánu prvého stupně nezákonnost jeho rozhodnutí, ač pro takové právní závěry neměli žádný podklad, porušili princip právní jistoty zakotvený v čl. 1 Ústavy ČR a současně bylo rozhodnuto dle stěžovatele nezákonným způsobem. Správními akty tak došlo k porušení jak č1. 1 Ústavy, tak č1. 36 odst. 1 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutím správních orgánů uvedených pod bodem 2) stěžovatel uvedl, že rozhodnutím O.ú. P., finančního referátu, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ze dne 16. 10. 1995, byl zamítnut návrh na uložení povinnosti složit kauci na účet PF ČR dle zák. ČNR 39/1993 Sb. s odůvodněním a poukazem na právní názor Krajského soudu v Brně, vyjádřený v rozsudku ze dne 8. 2. 1995, čj. 19 Co 564/94-58, dle kterého je nutné zkoumat splnění podmínky provozování zemědělské výroby u původní oprávněné osoby, která
II. ÚS 38/96
svůj majetkový podíl navrhovateli postoupila. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, ze dne 14. 12. 1995, čj. 887/95/Zb, bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínku provozování zemědělské výroby, neboť dle ustanovení zák. č. 105/1990 Sb. nelze za zemědělskou výrobu považovat chov drobného zemědělského zvířectva včetně chovu 1 sady kalifornských žížal. Stěžovatel má za to, že i tyto správní akty porušují jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a č1. 11 odst. 1 Listiny, neboť z žádného ustanovení zák. č. 105/1990 Sb. nelze dovodit, že za zemědělskou výrobu nemůže být považován chov drobného hospodářského zvířectva. Dále stěžovatel uvedl, že splňoval-li podmínku provozování zemědělské výroby, rozhodnutí správních orgánů založilo pro něj stav právní nejistoty, neboť mu ze strany správních orgánů bylo odepřeno poskytnutí právní ochrany, když se domáhal svého vlastnického práva - vydání majetkového podílu.
Konečně se stěžovatel ústavní stížností domáhal zrušení ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., neboť tím, že zákon stanovil tři režimy vypořádání majetkového podílu (do 90 dnů ode dne požádání o vydání majetkového podílu za podmínky provozování zemědělské výroby, po 7 letech od schválení transformačního majetku nebo dohodou stran bez podmínky provozování zemědělské výroby a bez časového omezení), došlo k legálnímu zmocnění pro povinné osoby zvolit způsob vydání majetkového podílu, což v praxi vede ke stavu libovůle, tím i právní nejistoty a nejsou tak respektovány kautely založené v č1. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne oprávnění fyzické osoby podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo
II. ÚS 38/96
svoboda.
Dle ustanovení §3 zák. č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích, může na návrh oprávněné osoby, které nebyl bez právního důvodu vydán majetkový podíl ve stanovené lhůtě, o.ú. uložit povinné osobě složit kauci. Kauci povinná osoba složí na zvláštní účet PF a tato se vrací do 30 dnů ode dne, kdy se pozemkový fond dozví o tom, že oprávněné nároky byly vypořádány a nebo že majetkový podíl byl vydán.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána na návrh stěžovatele na složení kauce dle §3 odst. 2 zák. č. 39/1993 Sb. Z citovaného ustanovení §3 plyne, že rozhodnutí o kauci je rozhodnutím o zajišťovacím prostředku namířeném proti povinné osobě a nikoliv o vlastním restitučním nároku stěžovatele jako oprávněné osoby dle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o který se stěžovateli v podstatě jedná. Z téhož ustanovení §3 zák. č. 39/1993 Sb., současně plyne, že rozhodnutí o kauci je dočasné, neboť kauce se vrací. Za této situace mají napadená rozhodnutí předběžnou povahu a jako taková nemohla ani založit zásah do subjektivního práva stěžovatele, které by současně bylo i základním právem, neboť zajištění restitučního nároku složením kauce není nepochybně základním právem. Jinými slovy, vzhledem k povaze napadených rozhodnutí jakožto rozhodnutí o kauci dle zák. č. 39/1993 Sb., jenž nevylučují poskytnutí ochrany stěžovateli přímo a to v řízení o jeho nároku dle zák. č. 229/1991 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout s tím, že je to právě tato jejich předběžná povaha, která vylučuje jak zásah do práva dle čl. 36 odst. 1, tak dle č1. 11 odst. 1 Listiny. Stejně tak lze stěží za dané situace dovodit i porušení č1. 1 Ústavy, v němž je zakotven princip primátu občana nad státem.
K návrhu na zrušení zákona, tj. části ustanovení §13 odst. 5
II. ÚS 38/96
3 zák. č. 42/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že v daném případě byl uplatněn zák. č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích, a nikoliv ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., jehož zrušení se navrhovatel domáhá. Z tohoto důvodu a také s ohledem na to, že návrh na zrušení právního předpisu je existenčně spjat s ústavní stížností, nemohl Ústavní soud jednat o návrhu na zrušení zákona za situace, kdy ústavní stížnost odmítá dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 4. 7. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR