ECLI:CZ:US:2013:2.US.384.11.1
sp. zn. II. ÚS 384/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti MUDr. Aleny Kubáčové, zastoupené Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Mendlovo nám. 1a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Cmo 177/2010-140 ze dne 27. 10. 2010 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 124/2008-125 ze dne 16. 8. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl tak, že stěžovatelce, v původním řízení žalobkyni, nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť dospěl k závěru, že její majetkové poměry umožňují soudní poplatek ve výši 44 420 Kč uhradit, poněvadž je vlastníkem v rozhodnutí konkrétně uvedených nemovitostí. Proti usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání, na jehož základě vrchní soud výše citovaným usnesením změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že se žalobkyni odnímá osvobození od soudních poplatků přiznané původně usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 124/2008-28 ze dne 9. 2. 2009, a to se zpětnou účinností, přičemž shledal vadu v podobě výroku, nikoli však v samotných důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že rozhodnutí nemají oporu v zákonné úpravě. Zákon dle jejího názoru v žádném svém ustanovení týkajícím se osvobození od soudních poplatků nerozlišuje, zda se účastník řízení dostal do tíživých majetkových poměrů svým zapříčiněním či nikoli. V opačném případě by tak prý došlo k diskriminaci určité skupiny účastníků řízení, přestože právo na soudní ochranu je zaručeno všem, a to bez omezení. Úvaha a závěr odvolacího soudu je dle jejích slov "v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením". Napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla dle stěžovatelky náležitě, tedy srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž jsou zjevně výsledkem libovůle ze strany soudů. Má za to, že z odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že zákon v žádném svém ustanovení týkajícím se osvobození od soudních poplatků nerozlišuje, zda se účastník řízení dostal do tíživých majetkových poměrů svým zapříčiněním či nikoli. Ačkoli občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") či zákon o soudních poplatcích žádnou takovou explicitní distinkci nečiní, je z ustanovení §138 odst. 1 a 2 o. s. ř. patrné, že soud je povinen zvážit všechny okolnosti týkající se poměrů účastníka, v to počítaje i okolnosti, které mohou jít k jeho tíži. K tomu došlo právě i v případě stěžovatelky, kdy dodatečně vyšlo najevo, a to i v souvislosti s výsledky trestního řízení vedeného proti stěžovatelce, že ve svém vlastnictví má řadu nemovitostí, a tudíž by mohla soudní poplatek uhradit. Vrchní soud tak nepochybil, pokud rozhodl o odejmutí přiznaného osvobození se zpětnou účinností, neboť mu to ukládá přímo citované ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. Zde je třeba poznamenat, že soud druhé stolice svým výrokem stěžovatelce nepřitížil, neboť krajský soud svým výrokem mylně rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, ačkoliv zde nešlo o rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků, nýbrž o odejmutí již přiznaného osvobození; vrchní soud proto pouze napravil zřejmou vadu prvoinstančního rozhodnutí.
Pakliže odvolací soud shledal, že si stěžovatelka sama přivodila omezení s nakládáním se svým majetkem v důsledku trestné činnosti, a tudíž nemůže tyto důsledky přenášet na stát formou osvobození od soudních poplatků, není tato jeho úvaha nikterak nepodložená či nedostatečně odůvodněná. Vrchní soud v dané věci zvážil poměry stěžovatelky v širších souvislostech, které ve svém rozhodnutí blíže rozvedl, a proto jeho rozhodnutí nelze pokládat za nedostatečně odůvodněné či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jak je o tom přesvědčena stěžovatelka.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu