ECLI:CZ:US:2013:2.US.3942.12.1
sp. zn. II. ÚS 3942/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce se sídlem Dušní 22, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1531/2011-129 ze dne 18. 7. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 405/2010-110 ze dne 13. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 13 C 44/2009-73, uložil vedlejším účastníkům, v původním řízení žalovaným, vyklidit byt - bytovou jednotku č. X/90 v objektu bydlení - budově popisné číslo X, postavené na pozemcích parcelní číslo Y/2 a Y/1, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území Stodůlky, a vyklizený předat stěžovateli, v původním řízení před okresním soudem žalobci v úpadku - Pražskému stavebnímu bytovému družstvu, do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ani členy úpadce, ani nájemci předmětného bytu, byt užívají bez právního důvodu, a protože postupem podle §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, neshledal důvod pro aplikaci tohoto ustanovení, a žalobě tak s odkazem na §126 odst. 1 občanského zákoníku vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval též jeho závěr, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Na rozdíl od nalézacího soudu však dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy. Za významné považoval zjištění, že žalovaní financovali výstavbu bytu s příslibem jeho převodu do jejich vlastnictví, že celou sjednanou cenu uhradili, že byt užívali v dobré víře a že úpadce je dlouhodobě ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dospěl k závěru, že úpadce zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence, aniž by se chtěl s žalovanými při vyklizení vyrovnat v souladu s principy obecné spravedlnosti. Poukázal přitom také na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009.
Dovolací návrh stěžovatele Nejvyšší soud výše citovaným rozsudkem zamítl, když se byl ztotožnil s právním hodnocením otázky dobrých mravů provedeným soudem odvolacím. Poukázal na svoji judikaturu týkající se korektivu dobrých mravů včetně výše uvedeného sjednocujícího stanoviska a na konkrétních skutkových okolnostech vysvětlil, proč úvaha odvolacího soudu, že výkon práva stěžovatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaných z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že přestože obecné soudy všech stupňů shodně dospěly k závěru, že žalovaní používají předmětný byt bez právního důvodu, odvolací soud zamítl jeho žalobu s poukazem na rozpor práva stěžovatele s dobrými mravy bez přihlédnutí k relevantním okolnostem svědčícím jak jedné, tak druhé straně sporu. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje okolnostmi vývoje sporu a vyvrací skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Tvrdí, že se vedlejší účastník, první žalovaný, pokusil protiprávně získat předmětnou jednotku do vlastnictví, když se ve výzvě k uzavření vlastnictví ze dne 30. 6. 1995 pokusil úpadce oklamat tvrzením, že je jeho členem, a že tak má nárok na převod jednotky dle §23 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatel poukázal na posun v judikatuře dovolacího soudu v otázce posuzování podmínek aplikace ustanovení §3 občanského zákoníku, jakož i na judikaturu Ústavního soudu. Ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 prý a contrario vyplývá, že pokud by žalovaná smlouvou o smlouvě budoucí nedisponovala, popř. pokud by nepřipuštění jejího provedení k důkazu bylo v souladu s procesními předpisy, žalované by legitimní očekávání nesvědčilo, žaloba na vyklizení by byla důvodná. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud se k otázce posuzování a aplikace korektivu dobrých mravů ve vztahu k žalobám o vyklizení bytu vyslovil již v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (text rozhodnutí je dostupný na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud připomněl svoji judikaturu v dané oblasti a zopakoval, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 21, str. 363).
Jak je dobře patrné z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nebylo odvolacím soudem postaveno toliko na jedné skutečnosti, nýbrž na celé řadě postupně na sebe navazujících skutečností, které byly v řízení zjištěny na základě odvolacím soudem podrobně konkretizovaných důkazů (srov. odůvodnění soudu na str. 6 tohoto rozsudku). Soud druhé stolice ovšem nezvažoval aplikaci etického principu dobrých mravů jednostranně; vážil, v kontextu vzpomínaného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, jakým způsobem k použití korektivu přistoupit, tj. zda se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Městský soud se přiklonil k prvně uvedené variantě a dostatečně ozřejmil, proč ji v posuzovaném případě použil (srov. str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud ovšem nepřehlédl ani jistou míru liknavosti vedlejších účastníků, když konstatoval, že žalovaní si ohledně svého práva na bydlení v předmětném bytě nepočínali s náležitou péčí a nebyli sami aktivní v nastolení právní jistoty v této otázce, ačkoliv jim muselo být známo, že nemají řádný právní titul k užívání bytu, jakkoliv odpovědnost za tuto skutečnost "leží s ohledem na uvedené listiny převážnou měrou na straně úpadce"; tuto skutečnost následně promítl do výroku o náhradě nákladů řízení, kdy s poukazem na ustanovení §150 o. s. ř. takovou náhradu vedlejším účastníkům nepřiznal.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí zamítnout žalobu (a změnit tak prvoinstanční rozsudek) podložil dostatečným množstvím zcela konkrétních skutkových závěrů, při posuzování důsledků aplikace principu dobrých mravů důsledně zvážil chování stran, přičemž jak jeho výrok ve věci samé, tak i výrok nákladový představují logický a plastický odraz těchto úvah, jimž v ústavněprávní rovině není co vytknout. Stěžovatelův výklad závěrů obsažených v jím citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 není správný, neboť ze skutečnosti, že v tímto nálezem řešené věci žalovaná skutečně disponovala smlouvou o smlouvě budoucí, kterou odvolací soud nepřipustil k důkazu, nelze nikterak dovodit opačný postoj Ústavního soudu k situaci v nyní posuzované věci (kdy takový titul absentuje), neboť existence smlouvy v tomto nálezem řešeném případu nebyla kategorickou podmínkou, condicione sine qua non aplikace principu dobrých mravů, jak mylně dovozuje stěžovatel.
Pakliže stěžovatel rozporuje hodnocení skutkového stavu a předkládá svůj úhel pohledu na celou věc, pak přezkumu takových námitek se již v ústavním soudnictví s ohledem na výše řečené nelze úspěšně domáhat, neboť Ústavní soud by musil sám provádět hodnocení důkazů, čímž by však nepřípustně zasahoval do pravomocí obecných soudů.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu