ECLI:CZ:US:1998:2.US.40.98
sp. zn. II. ÚS 40/98
Usnesení
II. ÚS 40/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatelů J.V., Ing. M.S., M.L., J.N., P.M., J.K., R.N., Z.K., L.R., J.P., V.H., MUDr. J.N., Ing. P.V., Ing. P.Z., MUDr. B.Z., R.Š., O.V., všichni poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupeni advokátem JUDr. K.K., proti postupu Parlamentu ČR, aktu volby prezidenta republiky a rozhodnutí o výsledku volby prezidenta ČR Parlamentem ČR ze dne 20. ledna 1998, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli podáním označeným jako ústavní stížnost, které obdržel Ústavní soud 28. ledna 1998, postup orgánů veřejné moci spočívající ve volbě a rozhodnutí o výsledku volby prezidenta ČR Parlamentem ČR na společné schůzi jeho obou komor, konané dne 20. ledna 1998, při které byl zvolen prezidentem ČR navržený kandidát V.H.
Ústavní stížností se domáhají, aby Ústavní soud:
rozhodl, že při této volbě došlo opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, tj. výsledkem i způsobem volby k porušení ústavně zaručených práv a svobod navrhovatelů jako poslanců Poslanecké sněmovny zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 5, čl. 6, čl. 26. čl. 27 odst. 5 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3. čl. 4 odst. 4. č1. 8 odst. l, 2. 3 a 5. čl. 17, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. ÚS 40/98
1b. zakázal Parlamentu České republiky, aby v porušování jejich práv pokračoval a zároveň mu přikázal, aby obnovil stav před porušeními, tedy aby volbu prezidenta republiky opakoval ústavně přiměřeným způsobem, nebo
lc. alternativně, kdyby Ústavní soud měl za to, že volba prezidenta republiky je pravomocným rozhodnutím, aby takové rozhodnutí zrušil.
2. uložil Parlamentu ČR jako orgánu veřejné moci podle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, aby nepokračoval v zásahu do základních práv a svobod navrhovatelů a aby nedokončil proces volby a ustanovení prezidenta republiky, tedy aby až do konečného rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti nepřipustil složení slibu prezidenta republiky, tedy nepřipustil, aby se prezident republiky ujal úřadu.
Jako orgány veřejné moci, které zasáhly do tvrzených práv navrhovatelů, navrhovatelé uvádějí Parlament České republiky v podobě jeho obou komor. V této souvislosti jeho postup při volbě prezidenta republiky označují alternativně jako rozhodnutí (1 c.), opatření nebo jiný zásah (1a.). Ústavní soud zde nepovažuje za potřebné definovat rozdíly mezi pojmem "opatření", které mělo tradičně ve veřejném právu povahu aktu s konstitutivními účinky na rozdíl od "rozhodnutí," které bylo považováno za akt s deklaratorními účinky. V obou případech totiž musí konstatovat, že Parlament volební procedurou rozhodoval o zvolení prezidenta republiky a že navrhovatelé jako veřejní funkcionáři, nositelé úřadu označeného jako "poslanec" nebo "senátor" vystupovali v jeho rámci a podíleli se na výkonu veřejné moci, kde byl i Parlament (prostřednictvím členů obou komor, tedy i stěžovatelů) povinen držet se čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Navrhovatelé se tohoto ustanovení jako členové orgánu veřejné moci nemohou dovolávat ve svůj prospěch bez ohledu na právní povahu volebního postupu a právního aktu, který z něj vzešel.
Pokud navrhovatelé uvádějí jako vedlejší účastníky řízení další orgány veřejné moci,
které měly v podobě opatření nebo jiného zásahu zasáhnout do jejich základních práv, tak je třeba především konstatovat, že na volbě prezidenta republiky se nemohly z ústavně právního hlediska podílet ani orgány Policie ČR, ani Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze. Obdobně nepřichází do úvahy, aby se na tomto aktu jakkoli podílel prezident republiky, neboť V.H. v tomto procesu volby vystupoval jako fyzická osoba, tj. "každý občan" ve smyslu ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny, a nikoli jako veřejnoprávní orgán podle čl. 54 odst. 1 Ústavy ČR. Proto s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky nejednal, neboť ve vztahu k tvrzeným právům navrhovatelů nesplňovaly podmínky ustanovení §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Navrhovatelé se dožadují vydání nálezu, tedy meritorního rozhodnutí ve věci. K tomu
je třeba, aby návrh splňoval požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu, neboť v opačném případě je povinností soudce zpravodaje návrh podle §43 odst. l zákona o
Ústavním soudu odmítnout. V této souvislosti se konstatuje, že návrh nemá vady podle §34 a byl podán ve lhůtě, kterou stanoví §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na to, že Ústavnímu soudu byla souběžně podána ústavní stížnost PhDr.
M.S., která rovněž požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o neplatnosti volby kandidáta V.H. prezidentem České republiky, bylo nutno posoudit, zda se nejedná o totožnou věc. V takovém případě by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. f) ve spojení s §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. V daném případě tomu tak není, neboť otázka platnosti volby prezidenta republiky uplatňovaná jednotlivými poslanci, kteří sami nekandidovali, je věcně jiným ústavním problémem než ústavní stížnost. kterou podává fyzická osoba, byť rovněž poslanec, která při této volbě vystupovala jako kandidát. Proto nebyl návrh shledán nepřípustným.
II. ÚS 40/98
Ústavní soud následně přezkoumal splnění dalších náležitostí ústavní stížnosti.
I. Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti
Ústavní stížnost navrhovatelé podávají podle čl. 87 odst. 1 písm. d), nikoli písm. j) Ústavy ČR. tedy nikoli jako zvláštní právní subjekt - politická strana. Ve smyslu ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu na které se navrhovatelé rovněž odvolávají, muže ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Fyzická nebo právnická osoba je "každý" ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny. Jde o subjekt soukromého práva, pro který je ústavně zaručena obecná svoboda jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále základní práva a svobody vypočtené v dalších ustanoveních Listiny, popř. mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Vyplývá to z funkce ústavní stížnosti, kterou je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoli však řešení sporů mezi subjekty veřejného práva (k tomu slouží zejména čl. 87 odst. 1 písm. k/ Ústavy ČR).
V této souvislosti je nutno odpovědět na následující otázky:
a) zda "každý", tedy obecně fyzická nebo právnická osoba, má ústavně zaručená práva
v souvislosti s prováděním volby prezidenta republiky a s jejím výsledkem, b) zda pomocí ústavní stížnosti může napadat volbu prezidenta poslanec jako člen
sněmovny vykonávající veřejnou funkci,
c) zda se pomocí ústavní stížnosti možno dovolávat ochrany před zásahem do základních práv třetích osob,
d) zda lze ústavní stížnost považovat za podání podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR a zda by mělo naději na úspěch.
Ad A.
Odpověď na tuto otázku je záporná. Tato práva mají pouze členové komor Parlamentu ČR, a to bud' jednotlivě nebo skupinově. Takovými právy jsou především právo spolu s nejméně devíti dalšími poslanci nebo senátory podávat návrh na kandidáta na prezidenta (čl. 58 odst. 1 Ústavu ČR), právo hlasovat stanoveným způsobem (čl. 58 odst. 2 ve spojení s čl. 39 a čl. 40 Ústavy ČR), popř. právo (a povinnost) účastnit se společné schůze sněmoven na které zvolený kandidát skládá prezidentský slib s konstitutivním účinkem (čl. 55 a čl. 59 Ústavy ČR).
Ad B.
Posláním základních práv a svobod je chránit osoby soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci. Právním prostředkem ochrany je ústavní stížnost. V předmětné věci však navrhovatelé nevystupují jako "každý", nýbrž jako členové orgánu státní moci, kteří vykonávají veřejnou funkci. Parlament zde nerozhodoval o jejich právech, tj. právech poslanců, nýbrž rozhodoval o právech fyzických osob, které podle čl. 21 odst. 4 Listiny kandidovaly na úřad prezidenta. Navrhovatelé naopak vystupovali jako členové orgánu veřejné moci, který je jejich prostřednictvím způsobilý zasahovat do základních práv a svobod fyzických a právnických osob. Proto vzniká otázka, zda poslanci a senátoři při výkonu své funkce nerealizují rovněž základní práva, tj. zda nelze jejich ústavní práva uvedená sub A. subsumovat pod ustanovení čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud se však v tomto konkrétním případě touto otázkou nemusel podrobněji zabývat, neboť to nebylo z hlediska podmínek pro připuštění ústavní stížnosti bezpodmínečně nutné. I kdyby totiž došel k závěru, že uvedená práva jsou zvláštním projevem základních práv nemělo by to pro konečný výsledek řízení význam, když v případě navrhovatelů nelze hovořit ani o zásahu do jejich práv a povinností, které pro ně plynou z jejich poslaneckého úřadu. Všichni byli přítomni jednání, mohli vystupovat podle pravidel reglementového práva (str. 3 11 -17, 21 Zápisu z 1. společné schůze), mohli hlasovat a jako skupina poslanců mohli podat návrh na kandidáta v prezidentských volbách. Tato práva také skutečně při přípravě volby a během 1. společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu bez překážek realizovali. Jejich návrh na kandidáta na úřad prezidenta republiky byl taktéž přijat a bylo o něm hlasováno za stejných podmínek jako o návrzích jiných skupin poslanců či senátorů, jak vyplývá ze zápisu z 1. společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu (s. 1) a ze zápisu o volbě prezidenta republiky dne 20. ledna 1998 (1. kolo nepodepsal pouze jeden člen komise Poslanecké sněmovny, nikoli však za poslanecký klub stěžovatelů).
Ad C.
Argumentace navrhovatelů je založena na faktu, že konkrétního výsledku volby bylo dosaženo v důsledku protiprávního znemožnění účasti poslance PhDr. M.S. na volbě v důsledku jeho předchozího zadržení a vzetí do vazby. S tím je též spjat výčet ústavních ustanovení, jejichž porušení se navrhovatelé domáhají. Pokud ovšem namítají zásah do základních práv a svobod poslance PhDr. M.S., je neoprávněnost jejich návrhu ještě zjevnější, neboť jediným oprávněným domáhat se svých základních práv (jako fyzická osoba a občan ČR) je pouze PhDr. M.S. sám. Proto se Ústavní soud obsáhlou argumentací navrhovatelů ve vztahu k osobě PhDr. M.S. nezabýval, neboť zde zjevně nade vší pochybnost není založena aktivní legitimace navrhovatelů. Připomíná se pouze, že pokud by taková actio popularis byla ústavně připuštěna, bylo by ovšem nutno návrh v tomto bodě odmítnout jako nepřípustný s ohledem na ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť v této věci již řízení před Ústavním soudem probíhá.
Ad D.
Pokud se navrhovatelé odvolávají na to, že jsou poslanci zvolení za konkrétní politickou stranu a že jako takový mají právo a povinnost prosazovat a prosadit kandidáta své politické strany a stejně tak právo a povinnost zamezit zvolení kandidáta, který neodpovídá jejich představám, popř. představám voličů, jejichž mandát nesou, je nutno obecně uvést, že toto právo konkrétní politické strany z ústavního hlediska neexistuje. Právo podat takový návrh má skupina poslanců nebo senátorů, aniž je to vázáno na jejich společnou stranickou příslušnost.
II. ÚS 40/98
Ale i v opačném případě by bylo nutno návrh posoudit jako podaný někým zjevně neoprávněným, neboť politická strana jako právní subjekt se musí ochrany svých práv dovolávat svým jménem a postupem, který pro to předvídá Ústava ČR v čl. 87 odst. 1 písm. j).
Ze všech těchto hledisek (sub A.. B., C. a D.) považuje Ústavní soud navrhovatele.
kteří se svých práv domáhají výslovně jako poslanci Poslanecké sněmovny, tedy jako členové orgánu veřejné moci, za zjevně neoprávněné podat ústavní stížnost.
Pro úplnost, s ohledem na význam podání, pokud jde o ostatní požadavky na ústavní stížnost, je Ústavní soud nucen konstatovat, že nebyly splněny ani další podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
II. Příslušnost Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti,
Návrh může být Ústavním soudem meritorně projednán za podmínky, že je k tomu
příslušný. Na rozdíl od generálního vymezení kompetence soudů v oblasti civilní, trestní a správní soudní jurisdikce, je kompetence Ústavního soudu vymezena taxativně v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. V tomto výčtu není Ústavnímu soudu svěřeno rozhodovat o platnosti volby
prezidenta republiky Parlamentem ČR např. na rozdíl od možnosti přezkoumávat ověření voleb poslanců a senátorů. Rozhodovat ústavní spory mezi nositeli veřejné moci nebo jejich složkami může Ústavní soud nikoli obecně, nýbrž jen v taxativně uvedených případech. Na rozdíl od speciální úpravy přezkoumávání voleb do Parlamentu a do zastupitelstev v obcích není v případě voleb prezidenta republiky Parlamentem ČR v právním řádu ČR upraven zvláštní postup jejich přezkumu a není ani určen zvláštní orgán, který by o této ústavně právní záležitosti rozhodoval, mimo obecných pravidel reglementového práva daných zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
Ústavní soud tak není obecně příslušný k tomu, aby prohlásil za neplatnou volbu kandidáta, který byl zvolen dne 20. ledna 1998 prezidentem republiky. V případě, že však prostřednictvím takové volby došlo k zásahu, který splňuje podmínky ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, není jeho příslušnost vyloučena, a tím ani postup podle §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jak požadují navrhovatelé.
V předmětné věci však v osobách navrhovatelů podmínky pro tento postup splněny nebyly. Jak je rozvedeno v dalších částech odůvodnění. Ústavní soud není příslušný k projednání podání, které je označeno jako "ústavní stížnost" a kterým se člen některé z komor Parlamentu ČR domáhá zrušení usnesení o volbě určitého kandidáta prezidentem republiky, pokud přitom nebylo zasaženo do jeho základního práva jako fyzické osoby.
III. Opodstatněnost návrhu
S ohledem na význam a dosah návrhu musí Ústavní soud rovněž konstatovat, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů jako fyzických osob již s ohledem na výše uvedené argumenty. Jestliže navrhovatelé požadují, aby rozhodl, že při volbě prezidenta republiky došlo opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci tj. výsledkem i způsobem volby k porušení ústavně zaručených práv a svobod navrhovatelů zakotvených v čl. 2 odst. 3. čl. 5, čl. 6, čl. 26, čl. 27 odst. 5 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4. čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5. čl. 17. čl. 21. odst. 1 a čl. 22 Listinu, tak je nutno především uvést, že bližší argumentace je uvedena pouze u práv uvedených v čl. 26. čl. 27 odst. 5 .Ústavy ČR a
čl. 8 odst. 1, 2, 3. a 5, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny, a to vždy v souvislosti s tvrzeným zásahem do poslaneckých práv PhDr. M.S., a nikoli navrhovatelů jako fyzických osob, když sami uvádějí, že podle jejich názoru "ústavě odporující postup proti jednomu poslanci zapříčinil jako řetězová reakce narušení řady ostatních Ústavou zaručených základních práv a svobod". V tomto bodě jsou zjevně neoprávněnými navrhovateli (sub I.).
V případě ostatních Ústavních ustanovení navrhovatelé ani blíže neuvádějí, v čem spatřují zásah do svých základních práv (nikoli práv PhDr. M.S.) a omezují se pouze na reprodukci jejich znění a tvrzení, že způsob volby prezidenta byl zatížen celým řetězcem předcházejících jednání orgánů státní moci, které byly v rozporu s platným ústavním právem a že byla stěžovatelům odňata možnost jednat a působit na volbu prezidenta republiky ústavou přiměřeným způsobem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost skupiny poslanců podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., odmítl jako podanou někým zjevně neoprávněným (sub I.) a v případě alternativního návrhu sub 1c. podle písm. e) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný (sub II.). Pro případ posouzení navrhovatelů jako fyzických osob došel soud k závěru, že návrh je podaný někým zjevně neoprávněným a že je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (sub III.).
V takovém případě bylo bezpředmětné rozhodovat o návrhu na vydání předběžného opatření. neboť takový postup Ústavního soudu by měl místo pouze tehdy, kdyby soudce zpravodaj již v této fázi řízení neshledal nesplnění podmínek uvedených v §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V opačném případě by mohlo jakékoli podání spojené s takovým návrhem vést k neodůvodněným a svévolným zásahům do činnosti orgánů veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 1998 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu