ECLI:CZ:US:2013:2.US.4463.12.1
sp. zn. II. ÚS 4463/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem Advokátní kanceláře Miketa a partneři, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 870/2012 ze dne 15. srpna 2012, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 42/2012 ze dne 26. března 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 22. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k jeho odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 21/2010 ze dne 22. listopadu 2011 a nově byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit jako řidič osobního automobilu tím, že mimo obec nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, stavu vozovky a technickému stavu vozidla, neboť jel rychlostí nejméně 81 km/h na mokré vozovce za hustého deště a na pravém zadním kole měl osazenu pneumatiku s hloubkou dezénu 1 mm, takže vozidlo dostalo smyk, který nezvládl a vjel do protisměrné části vozovky, kde narazil do protijedoucího osobního motorového vozidla, které bylo v důsledku nárazu odhozeno mimo komunikaci do hlubokého silničního příkopu, a jeho řidič L. K. utrpěl zranění, kterým na místě dopravní nehody podlehl, a jeho spolujezdkyně A. K. utrpěla zranění s dobou omezení v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, a rovněž došlo k poškození osobního motorového vozidla řidiče Ing. Martina Hurníka. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců a poškozená A. K. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku pochybení obecných soudů došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 8. odst. 2 a 5, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně dovolacímu soudu vytýká, že o dovolání nerozhodl meritorně, přestože i státní zástupce ve vyjádření k dovolání konstatoval, že se odvolací soud nevypořádal s odlišnými závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Dekra Automobil, a. s., resp. zcela pominul existenci tohoto posudku. Poukazuje na to, že předmětný znalecký posudek, resp. jeho závěry zcela vyvracely závěry znaleckého posudku, o který se opíral soud prvního stupně. Přestože ani nevyslechl autora posudku, tak se od jeho závěrů zásadním způsobem odchýlil. Pro právní postavení stěžovatele je zcela zásadní nejen právní kvalifikace skutku a následný trest, ale především přesný popis skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. To je dáno tím, že způsobil dopravní nehodu jako provozovatel motorového vozidla, které měl řádně pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu. Pokud ovšem soud konstatoval, že jednou z příčin škody byl technický stav vozidla, vystavil stěžovatele nebezpečí regresní náhrady pojistného plnění zaplaceného poškozeným. Také již byl v této souvislosti vyzván, aby zaplatil cca 700.000 Kč. A vzhledem k vázanosti soudu v civilním řízení rozsudkem soudu v trestním řízení má znemožněnu obranu proti nedůvodným nárokům pojišťovny. Výrok o vině je závazný pro soud rozhodující v občanskoprávním řízení a proto nelze vyloučit, že obecné soudy zbavily stěžovatele majetku, protože soud v občanskoprávním řízení bude muset vycházet ze skutkové věty rozsudku.
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že i při řádném hodnocení tohoto důkazu by nedošlo ke změně výroku o vině a trestu, protože přesné znění skutkové věty má zásadní vliv na stěžovatelovo právní postavení. V konkrétním případě má důsledné vyjádření nehodového děje větší význam než samotný výrok o trestu. Byť stěžovatel neuvedl expresis verbis, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy, je z podání tato skutečnost dostatečně zřejmá. Obecným soudům tedy vytýká nepřípustnou selekci zásadních důkazů, hodnocení provedených důkazů při vybočení z mezí jejich volného hodnocení, nesprávné právní posouzení, nedostatek řádného zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a odepření spravedlnosti dovolacím soudem.
4. Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 2 T 81/2010-409 ze dne 8. února 2013 v důsledku aplikace čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii zrušen podmíněně uložený trest odnětí svobody. Za této situace byl stěžovatel vyzván, zda na podané ústavní stížnosti trvá. Přípisem ze dne 4. března 2013 stěžovatel sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá vzdor prominutí podmíněně uloženého trestu a vykonání trestu zákazu činnosti. Poukázal na argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti. Totiž, že je pro něj zásadní, že soud v civilním řízení v řízení o náhradě škody v důsledku předmětné dopravní nehody je podle §135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán rozhodnutím v trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin, a že jej spáchala určitá osoba. Proto Ústavní soud za použití §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ve spojení s §11 odst. 3 trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. IV. ÚS 599/02, N 122/31 SbNU 101) v řízení pokračoval.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 21/2010 předně vyplývá, že znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem Dekra Automobil, a. s., byl odvolacím řízením řádně proveden jako důkaz, což stěžovatel ostatně ani nezpochybňuje. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu pak zcela jasně vyplývá, že i po provedení tohoto důkazu obecný soud konstatoval, že stěžovatel v daném případě porušil §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a s §36 odst. 1 a 7 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně tím, že použil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické předpoklady, neboť hloubka dezénu jedné pneumatiky dosahovala toliko 1 mm (s. 5 rozsudku). Takový závěr přitom není v rozporu s předmětným znaleckým posudkem, jak stěžovatel tvrdí, protože tento znalecký posudek uvádí naprosto totéž (s. 34 odpověď na otázku č. 2, věta třetí).
8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že uvedený znalecký posudek dále uvádí, že tato skutečnost (sjetá pneumatika) nebyla v příčinné souvislosti se vznikem, průběhem a následky předmětné dopravní nehody. Význam tohoto znaleckého závěru ovšem stěžovatel poněkud přeceňuje. Je třeba vyjít z toho, že znalecké zkoumání má podle §105 odst. 1 trestního řádu místo tam, kde je k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Uvedený závěr znalce lze tedy vnímat především v souvislosti s otázkou, na kterou takto bylo odpovězeno, a to - zhodnotit technickou příčinu dopravní nehody. Závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin a čím, je ovšem závěrem právním a přísluší v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky alinea secunda toliko soudu. Znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou proto vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum). Závěr, že nepřípustné použití vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích bylo vedle dalších skutečností v příčinné souvislosti s posuzovanou dopravní nehodou, lze tedy ze všech shora uvedených důvodů považovat za ústavně souladný. Nic na tom nemění, že tento moment mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí více rozvést, jak správně poukázal dovolací soud (s. 7 usnesení).
9. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že vázanost soudu v civilním řízení rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu §135 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodně není absolutní (srov. nález sp. zn. II. ÚS 46/10 ze dne 23. října 2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 122/2003 ze dne 30. června 2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4151/2010 ze dne 22. srpna 2012; aj.). V žádném případě proto z něj nelze dělat absolutní závěry pro případné řízení o tom, zda a nakolik bylo namístě plnění pojišťovnou z titulu povinného ručení.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu