ECLI:CZ:US:2012:2.US.458.10.1
sp. zn. II. ÚS 458/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 10. května 2012 sp. zn. II. ÚS 458/10 ve věci ústavní stížnosti MVDr. L. K. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1897/2008-214 ze dne 26. 11. 2009, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 480/2007-200 ze dne 31. 1. 2008, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 24 C 5/2006-180 ze dne 13. 9. 2007, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 227/2007-135 ze dne 31. 5. 2007 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 24 C 5/2006-112 ze dne 27. 2. 2007, kterými bylo rozhodnuto v řízení o odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou nesprávným veterinárním postupem, v jehož důsledku měla uhynout klisna, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 č. j. 25 Cdo 1897/2008-214 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních aktů, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že podstatou jeho ústavní stížnosti není polemika, zda Nejvyšší soud ve svém shora označeném usnesení právem dovodil nepřípustnost dovolání v projednávané věci, nýbrž tvrzení, že dovolací soud při hodnocení a konstatování podkladů rozhodných pro přijetí odpovídajícího právního závěru zcela opomněl některé skutečnosti. Dle stěžovatele konstatuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení toliko existenci dvou předcházejících rozsudků různých soudů, a to rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 24 C 5/2006, kterým bylo podané žalobě částečně vyhověno, a dále pak dle stěžovatele konstatuje usnesení Nejvyššího soudu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. 10 Co 480/2007, kterým byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město potvrzen. Stěžovatel namítl, že při takto chybně konstatovaném počtu rozhodnutí soudů v předcházejícím řízení pak Nejvyšší soud dovozuje nepřípustnost podaného dovolání na základě toho právního stanoviska, že dovolání nemá zásadní právní význam. Nejvyšší soud v konstatování rozhodných skutečností zásadních pro přijetí právního stanoviska o přípustnosti podaného dovolání prý naprosto zásadním způsobem opomněl existenci předcházejících rozsudků. Nejvyšší soud tak dle stěžovatele opomněl existenci prvního rozsudku Okresního soudu Plzeň-město vydaného v řízení po podané žalobě, kterým byla žaloba zcela zamítnuta. Dále pak měl Nejvyšší soud opomenout existenci navazujícího rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, na základě kterého byl tento původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušen a věc Okresnímu soudu Plzeň-město vrácena zpět s vyslovením závazného právního názoru.
3. Stěžovatel má za to, že pokud by Nejvyšší soud nebyl přehlédl existenci výše citovaných rozsudků a tyto neopomněl zahrnout do své právní úvahy, bylo by možné dojít k jinému právnímu závěru, a to k přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř."). Stěžovatel má za to, že následkem toho, že Nejvyšší soud "zásadním způsobem přehlédl a ve svém usnesení ani nekonstatoval existenci všech rozsudků v předcházejícím řízení", došlo k porušení práva na spravedlivý proces k jeho tíži. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že jiná by byla situace, pokud by Nejvyšší soud všechny rozhodné skutečnosti nebyl přehlédl a byl rozhodl na základě správných a úplných podkladů. Polemika s takovým právním závěrem Nejvyššího soudu by dle mínění stěžovatele ústavní stížnosti nepříslušela. Pro doplnění pak stěžovatel uvedl, že původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, který Nejvyšší soud přehlédl, je ve spise veden pod sp. zn. 24 C 5/2006 a je datován dnem 27. února 2007. K tomu stěžovatel doplňuje, že dalším rozhodnutím, které Nejvyšší soud nezohlednil, je usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 227/2007 ze dne 31. května 2007 s vysloveným závazným právním názorem v tom smyslu, že odpovědnost žalovaného, nyní navrhovatele, je dána.
4. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil "všechna výše citovaná a dotčená rozhodnutí".
II.
5. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město vedený pod sp. zn. 24 C 5/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti.
6. Vedlejší účastník řízení, žalobce M. S., se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 352 890 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení z titulu odpovědnosti za škodu, ke které mělo dojít v souvislosti s nesprávným lékařským postupem stěžovatele, v jehož důsledku březí frýská klisna Alida V., nar. 30. března 2000, číslo čipu 0006727444, jejímž vlastníkem byl právě vedlejší účastník, uhynula. Okresní soud Plzeň-město ve svém výše označeném rozsudku ze dne 27. února 2007 dospěl k závěru, že na straně žalovaného, tedy stěžovatele, nejsou splněny zákonné předpoklady pro vyvození takové odpovědnosti, to jest samotný vznik škody na straně stěžovatele, jeho protiprávní jednání a konečně i příčinná souvislost mezi vznikem škody a takovým protiprávním jednáním. Své závěry opřel soud prvního stupně o prokázaný skutkový stav věci ohledně postupu stěžovatele při léčbě klisny, o správní přezkum jeho postupu Komorou veterinárních lékařů České republiky ke stížnosti vedlejšího účastníka, jakož i o znalecký posudek vypracovaný Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v Brně, z něhož vzal okresní soud za prokázané, že postup stěžovatele nebyl protiprávní, resp. že byl v souladu s doporučenými postupy i stanovenými pravidly pro užívání příslušných léků i dlouholetou praxí.
7. Prvoinstanční rozsudek napadli jak vedlejší účastník (v celém rozsahu), tak i stěžovatel (pouze ve výroku II o nákladech řízení). Prvý z nich vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody. Podle něj byly naplněny všechny předpoklady pro vznik a následné vyvození odpovědnosti na straně stěžovatele, což jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku. Navrhl, aby odvolací soud buď rozsudek sám změnil a žalobě vyhověl, anebo aby rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl výrok o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně prý neodůvodněně použil moderační právo dle §150 o. s. ř., když důvody zvláštního zřetele hodné neměly oporu ani v dosavadním průběhu řízení ani v chování účastníků. Odvolacímu soudu navrhl, aby výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že se žalovanému přiznávají.
8. Krajský soud v Plzni napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že "zatím nejsou podmínky ani pro potvrzení či změnu napadeného rozsudku a rozsah předpokládaného dokazování nedovoluje odvolacímu soudu v této věci meritorně rozhodnout". Odvolací soud proto napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil však svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost mezi aplikací příslušného léku a smrtí klisny nebyla prokázána. Odvolací soud ze znaleckého posudku totiž dovodil, že z jeho závěrů a výslechu jeho zpracovatele, které odvolací soud podrobněji rozvedl, nelze dovodit jiný závěr, než že příčinou smrti klisny bylo podání specifikovaného přípravku. Uzavřel, že odpovědnost stěžovatele coby žalovaného vznikla, s tím, že otázka její výše bude předmětem dalšího dokazování.
9. Vázán právním názorem nadřízeného soudu, Okresní soud Plzeň-město posléze rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 306 030 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 2. března 2006 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Odkázal na názor krajského soudu stran splnění zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu s tím, že z provedeného a doplněného dokazování tyto závěry vyplývají. Při stanovení výše škody pak soud vyšel ze znaleckého posudku, který předložil vedlejší účastník a který dle soudu nebyl stěžovatelem zpochybněn. Z něj a dalších důkazů potom dospěl k přisouzené částce.
10. Proti novému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel včasné odvolání, a to do všech výroků s výjimkou výroku II, kterým byla žaloba v rozsahu částky 76 860 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Stěžovatel ve svém odvolacím návrhu namítl, že doplněné dokazování před soudem prvního stupně musí vést ke změně právního názoru vysloveného odvolacím soudem v dřívějším usnesení, a to proto, že odvolací soud tehdy mohl čerpat jen z dokazování, které bylo provedeno před vyhlášením jeho rozhodnutí. Poukazoval na to, že v doplňujícím výslechu dle něj znalec jednoznačně uvedl, že podání léku není v příčinné souvislosti se smrtí koně, a uvedl i důvody, proč tomu tak není. Podle stěžovatele se soud prvního stupně snažil dostát právnímu názoru odvolacího soudu a z rozsáhlé výpovědi znalce prý vytrhl z kontextu jediné jeho vyjádření, na kterém postavil svůj právní názor. Tato svá tvrzení ve svém návrhu zevrubněji rozebral. Stěžovatel na jeho závěr navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a stěžovateli se přiznává náhrada nákladů řízení.
11. Krajský soud v Plzni nově napadené rozhodnutí okresního soudu přezkoumal a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů a tyto důkazy správně hodnotil. Se závěry okresního soudu se plně ztotožnil a odkázal na ně. V dalším se pak soustředil na odvolací námitky stěžovatele a vyložil, proč je nepovažuje za důvodné, zejména v tomto směru citoval z příslušných znaleckých posudků. Uzavřel, že příčinná souvislost dle jeho názoru prokázána byla a že vedlejší účastník, to jest žalobce, unesl důkazní břemeno. Z těchto důvodů nový prvoinstanční rozsudek potvrdil jako věcně správný.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání, v němž provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a vyjádřil své výhrady vůči postupu krajského soudu. Vytkl mu, že se v žádném ze svých rozsudků vůbec nezabýval ve věci provedenými důkazy s výjimkou znaleckého posudku, popř. výpovědí znalce. Podle stěžovatele nekonstatoval a ani nehodnotil ostatní důkazy z rozsáhlého dokazování, ať už šlo o listinné důkazy nebo výpovědi svědků. Již tuto skutečnost považoval stěžovatel za zásadní pochybení, které by mělo vést ke zrušení napadeného rozsudku. V dalším se stěžovatel soustředil na právní argumentaci týkající se otázky odpovědnosti ve smyslu §421a občanského zákoníku. Namítl, že krajský soud argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu 5 Cz 39/65 nesprávně, přičemž zároveň paušálně, nepřesvědčivě a bez jakéhokoli odůvodnění odmítl argumentaci stěžovatele ve smyslu jeho odkazu na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále se pak stěžovatel soustředil na výklad příčinné souvislosti a na požadavky jejího prokázání. Ve zbylé části svého podání k Nejvyššímu soudu se stěžovatel soustředil na postup odvolacího soudu, který dle něj opřel své právní stanovisko o dva závěry znaleckého posudku a výpovědi znalce, když zcela pominul zbylou část znaleckého posudku i výpovědi znalce, přičemž tyto pasáže stěžovatel ve svém dovolacím návrhu podrobně identifikoval a odůvodnil, proč nemohou dle jeho mínění ve vztahu k dalším důkazům, resp. pasážím téhož důkazního prostředku obstát.
13. Nejvyšší soud svým výše uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Z dovolacího návrhu stěžovatele usoudil, že stěžovatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že uvádí dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 téhož zákona. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu splňuje formální náležitosti dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud poukázal na platnou úpravu dovolání, přičemž zdůraznil, že otázky posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 nezakládají.
14. Dovolací soud uvedl, že námitka neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci či pochybení soudu při hodnocení důkazů není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud vyzdvihl, že tento důvod lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Jelikož v daném případě nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno rozsudkem odvolacího soudu a soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, nebyly dle soudu naplněny podmínky přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
15. Ve světle svého právního náhledu na otázku přípustnosti dovolání v posuzované věci dovolací soud zhodnotil dovolací námitky stěžovatele tak, že pokud stěžovatel zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkového zjištění, v kterémžto případě jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Dovolací soud tak nepodrobil přezkumu ani námitku, že odvolací soud se kromě znaleckého posudku a výpovědi znalce nezabýval ostatními provedenými důkazy, která je dle soudu podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť opět nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu, a tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, byl nucen je podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití §218 písm. c) téhož zákona odmítnout.
III.
16. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud jako účastníka a M. S. jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že Okresní soud Plzeň-město, jakož i Krajský soud v Plzni coby účastníky řízení nevyzval, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily, poněvadž ve vztahu k jejich napadeným aktům Ústavní soud shledal splnění podmínek pro postup dle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž z důvodů, které jsou rozvedeny níže, nepovažoval za nutné k tomuto kroku přistoupit.
17. Nejvyšší soud, za který v souladu s §30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jedná předseda senátu 25 Cdo, ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 2010 předně zdůraznil, že jediným argumentem, jímž stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost, je námitka, že dovolací soud v odůvodnění svého odmítavého usnesení opomněl existenci předchozího zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu, a nezvažoval proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud na tomto místě poznamenal, že již nemá k dispozici spis nalézacího soudu, proto se k uvedené námitce konkrétně vyjádřit nemůže. Nicméně připouští, že v odůvodnění tohoto napadeného usnesení existence předchozích rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zmíněna není a že zde rovněž není výslovně uvedeno, proč dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu je však třeba upozornit, že se jedná o stručné odůvodnění ve smyslu §243c odst. 2 o. s. ř., jež logicky nemůže obsahovat rekapitulaci celého průběhu řízení, výklad veškerých úvah a reakci na všechny námitky, které byly stěžovatelem uplatněny. Takto pojímané odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu dle něj není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
18. Podle mínění Nejvyššího soudu je také nutno vzít v úvahu, že předpokladem přípustnosti dovolání na základě §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je nejen existence odlišného předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo zrušeno soudem odvolacím, nýbrž i příčinná souvislost mezi závazným právním názorem na aplikaci hmotněprávních norem vysloveným v odůvodnění kasačního rozhodnutí a novým, odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně, což Nejvyšší soud dokládá odkazem na řadu svých rozhodnutí. I kdyby tedy dle dovolacího soudu k vytýkanému procesnímu pochybení došlo, je třeba prý uvážit, zda mohlo mít vliv na výsledek řízení. Pokud nikoli, bylo by vyhovění ústavní stížnosti "zbytečným formalismem, neobhajitelným zásahem do právní jistoty účastníků řízení a porušením zásady rychlosti a hospodárnosti řízení". Nejvyšší soud má dále za to, že k tomu, zda v situaci, kdy přípustnost dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu, může být jeho odmítavým rozhodnutím účastník dotčen v rovině ústavními předpisy garantovaných práv, se dle Nejvyššího soudu Ústavní soud vyjádřil např. v odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 566/02 ze dne 30. 1. 2003 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo sp. zn. III. ÚS 116/94 ze dne 21. 2. 1995 (U 7/3 SbNU 333); Nejvyšší soud je však přesvědčen, že tato situace v projednávané věci nenastala. Podle názoru Nejvyššího soudu ústavní stížnost neobstojí ani v rovině ústavněprávní, jelikož právo na přezkum třetí instancí, které podle procesních předpisů není bezpodmínečné, prý ústavněprávní ochrany nepožívá.
19. Podle názoru Nejvyššího soudu ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí není důvodná, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud, pakliže ji neodmítne, zamítl. Na závěr svého vyjádření Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
20. Vedlejší účastník se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, když se v poskytnuté desetidenní lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil, ani na své účasti v řízení v postavení vedlejšího účastníka netrval.
21. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu - k replice stěžovateli, který ve svém podání ze dne 30. dubna 2012 setrval na svém přesvědčení o porušení Nejvyšším soudem práva na spravedlivý proces. Zopakoval, že Nejvyšší soud některé skutečnosti zcela opomněl, a proto by mělo být jeho rozhodnutí zrušeno. Stěžovatel rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
IV.
22. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
24. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo pro stěžovatele s ohledem na dosavadní průběh řízení a procesní aktivitu jednotlivých účastníků překvapivé a ve zřejmém rozporu s obsahem spisu.
25. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.
26. V posuzované věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu tím, že dovolací soud procesně pochybil při vyhodnocení stěžovatelem podaného dovolacího návrhu. Stěžovatel v něm vylíčil dosavadní průběh řízení, v jehož závěru uvedl:
"S ohledem na skutečnost, že okresní soud následně rozhodoval na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Plzni, je ve věci přípustné dovolání, což také krajský soud v odůvodnění svého posledního rozsudku konstatuje. Žalovaný tedy podává proti rozsudku krajského soudu č. j. 10 Co 480/2007 ze dne 31. 1. 2008 podáním, adresovaným Okresnímu soudu Plzeň-město v zákonné lhůtě toto dovolání" (viz spis 24 C 5/2006, č. l. 205 až 206).
27. Z originálu shora označeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2008 je jednoznačné, že toto rozhodnutí obsahuje řádné poučení o možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, a to ve lhůtě dvou měsíců "ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město" (č. l. 202). Toto poučení reflektuje skutečnost, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za toto kasační rozhodnutí je třeba považovat usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 227/2007 ze dne 31. května 2007, které je ve spisu založeno pod č. l. 135 a násl.
28. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení vychází z toho, že stěžovatel dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz str. 2 napadeného usnesení dovolacího soudu), čemuž však nelze dát za pravdu. Jednak stěžovatel na toto ustanovení občanského soudního řádu vůbec neodkazuje, dokonce necituje vůbec žádné ustanovení tohoto předpisu, jednak, jak zcela nepochybně plyne z výše citované pasáže dovolacího návrhu, přípustnost dovolání zakládá na skutečnosti, že soud první stolice rozhodoval podruhé na základě závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel tudíž pouze jinými slovy nepřímo poukazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
29. Ústavní soud zaujímá právní názor, že ačkoli odkaz na zákonná ustanovení procesních, popř. i jiných právních předpisů činí podání přehledným, není povinností toho, kdo činí soudu podání, přesně označit zákonné ustanovení, o které přípustnost nebo důvodnost takového podání opírá, jestliže je tak možné spolehlivě dovodit z vlastního obsahu podání. Požadavek odkázat na konkrétní ustanovení normativního právního aktu by právní řízení, zvláště soudní proces, zatížil přepjatým formalismem, který není slučitelný s ústavním pojetím práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
30. Za daných okolností nemůže Ústavní soud souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že se v daném případě jedná o stručné odůvodnění ve smyslu §243c odst. 2 o. s. ř., jež logicky nemůže obsahovat rekapitulaci celého průběhu řízení, výklad veškerých úvah a reakci na všechny námitky, které byly stěžovatelem uplatněny, a že takto pojímané odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Mezi přípustností dovolání založenou ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a přípustností založenou dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je fundamentální rozdíl spočívající jednak v tom, že přípustnost tzv. "nenárokového" dovolání dle posledně uvedeného ustanovení občanského soudního řádu závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, což je pro účastníka řízení, potenciálního dovolatele, prakticky nepředvídatelné. Naproti tomu dovolání podané v souladu s prvně uvedeným ustanovením [písm. b)] je přípustné vždy. Dalším podstatným rozdílem, který pochybení Nejvyššího soudu intenzifikuje, je zřetelná a Nejvyšším soudem rovněž judikovaná distinkce dovolacích důvodů, které lze uplatnit v rámci onoho nenárokového dovolání a které lze uplatnit při dovolání podaném podle písmen a) a b). Ústavní soud se dále nebude podrobněji zabývat ústavním rozměrem či významem dovolání a pro stručnost odkazuje na jeho podrobnou delucidaci provedenou v nedávno vyhlášeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)
31. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je též dobře patrné, že dovolací soud v něm stěžovateli vytýká uplatnění dovolacích důvodů, které nelze vznést v dovolacím řízení zahájeném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale výlučně v souvislosti s dovoláním podaným podle písm. a) nebo b), ačkoli je dovolání ve skutečnosti zjevně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud musí přisvědčit úvaze Nejvyššího soudu, že i kdyby k vytýkanému procesnímu pochybení došlo, je třeba zvážit, zda mohlo mít vliv na výsledek řízení. Protože Nejvyšší soud chybně dovodil, že stěžovatel podal nenárokové dovolání, nezabýval se jím uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Nyní proto bude třeba, aby se řádně uplatněnými dovolacími námitkami Nejvyšší soud zabýval znovu, tentokráte již v kontextu "nárokového" dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
32. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud naříkané rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jeho návrh na zrušení všech předchozích soudních rozhodnutí však jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jednak stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jediný argument, kterým by zpochybnil ústavní konformitu těchto rozhodnutí, jednak s ohledem na Ústavním soudem proklamovanou zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci je třeba dát nejprve možnost Nejvyššímu soudu jako soudu obecnému zhodnotit tato rozhodnutí ve světle dovolacích námitek stěžovatele, a sice v intencích čl. 4 a 90 Ústavy.