ECLI:CZ:US:2002:2.US.461.02
sp. zn. II. ÚS 461/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky R. P., zastoupené JUDr. I. P., advokátem, na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 4. července 2002, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 18 P 114/2000, a aby v této věci neprodleně jednal. Domáhá se ochrany před zásahem do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle jejího názoru vedou průtahy v řízení, s ohledem na propojenost jejího návrhu s návrhem na rozvod jejího manželství, rovněž k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny.
Z podání a z přiložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci vyplývá, že řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatelky a jejího manžela Luboše Patery bylo původně zahájeno u Okresního soudu v Kladně v roce 1989 pod sp. zn. Nc 257/89. Po více než deseti letech v něm nebylo vydáno konečné rozhodnutí, na kterém je závislý výrok o rozvodu jejich manželství. Řízení o návrhu na rozvod bylo k návrhu stěžovatelky původně zahájeno rovněž u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 62/91. K námitce podjatosti vznesené manželem stěžovatelky byla věc, sp. zn. Nc 257/89, postoupena usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 Nc 42/93, Okresnímu soudu pro Prahu-západ. V roce 1999 byla věc usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodu vhodnosti postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, kde je vedena pod sp. zn. 18 P 114/2000. Právě proti průtahům v řízení před tímto soudem je podána ústavní stížnost. Tento soud nařídil ve věci ústní jednání na den 26. 11. 2001. Během ústního jednání manžel stěžovatelky opět namítl podjatost předsedkyně senátu. O této námitce bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 1. 2002, č. j. 34 Nc 160/2001-100, tak, že předsedkyně senátu JUDr. V. H. je z projednání věci vyloučena.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzený zásah orgánu veřejné moci, tj. Okresního soudu v Ústí nad Labem, spočívající v nepřiměřené délce řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž bylo mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§26, §31 až 33 cit. zákona). Obdobná úprava platí i podle §164 až 174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který je účinný od 1. 4. 2002. Podle jeho §164 odst. 1 jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení. Podle §173 odst. 1 a 3 téhož zákona platí, že stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad. Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení §128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého lze v takovém případě zahájit řízení o kárné odpovědnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve své judikatuře Ústavní soud považuje výše popsanou stížnost předsedovi příslušného soudu na průtahy v řízení za prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva na rozhodnutí "bez zbytečných průtahů" podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (již usnesení sp. zn. III. ÚS 169/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, s. 589). Jeho využití je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná. V opačném případě by se Ústavní soud stal prakticky jedinou instancí, která by rozhodovala o poskytnutí ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám pro případ tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem subsidiarity, na kterém je ústavní stížnost založena. Navrhovatelka však neprokázala, že by využila svého práva k podání stížnosti předsedovi Okresního soudu v Ústí nad Labem, který byl podle předchozí, a je i podle nové právní úpravy příslušný k jejímu projednání a vyřízení. Proto byl její návrh odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako nepřípustný. Stěžovatelce konečně ani po odmítnutí ústavní stížnosti nic nebrání v tom, aby ji podala po splnění podmínek §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znovu.
Ústavní soud se proto již nezabýval otázkami, jakými jsou např. možné subjektivní a objektivní důvody průtahů v řízení, zda jde o důvody vzniklé na straně státu nebo na straně účastníků řízení před obecnými soudy, zda jde v řízení ve věci, sp. zn. 18 P 114/2000, před Okresním soudem v Ústí nad Labem o "zbytečné průtahy v řízení", když mu byla věc postoupena k rozhodnutí teprve usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, kdežto první ústní jednání bylo nařízeno až na 26. 11. 2001, popř. zda lze tomuto soudu vytýkat, že původní návrh byl podán již v roce 1989, aniž o něm bylo dosud s konečnou platností rozhodnuto. Stejně tak se nezabýval tím, co stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze naznačuje, totiž otázkou, zda nepřerušit řízení a nepostoupit plénu Ústavního soudu návrh na zrušení §25 zákona o rodině a na zrušení slova "Před" v §26 odst. 1 téhož zákona, neboť pro to nebyly splněny zákonem o Ústavním soudu stanovené podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu