ECLI:CZ:US:2000:2.US.468.99
sp. zn. II. ÚS 468/99
Usnesení
II. ÚS 468/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti České d. p., zastoupené JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ch. ze dne 29. 12. 1997, čj. 10 C 219/95-27, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 1999, čj. 11 Co 415/98-53, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 9. 1999 doručena ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ch. ze dne 29. 12. 1997, j. 10 C 219/95-27, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 1999, čj. 11 Co 415/98-53.
Okresní soud v Ch. svým rozhodnutím ze dne 29. 12. 1997, j. 10 C 219/95-27, zamítl návrh stěžovatelky na určení, že vlastníkem nemovitostí st.p.č. 373/2 a 373/3 a budov čp. 123 a 219 na těchto parcelách se nacházejících včetně všech součástí a příslušenství, v k. Ú. Ch., je Československá provincie řádu bratří kazatelů Dominikánů. O návrhu rozhodl okresní soud s přihlédnutím k zákonu č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."). Podle názoru soudu jde o zákon speciálně upravující oblast nápravy majetkových: křivd církevního majetku a pokud majetek není v citovaném zákoně uveden, nemůže se subjekt, jinak podle zákona oprávněný, vůči majetku vypočtenému, ohledně tohoto jiného, nevypočteného majetku, domáhat a není tedy k uplatnění vlastnického práva legitimován. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 41S/98, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správný a zákonu odpovídající podle §219 občanského soudního řádu, aniž by se bylo třeba zabývat hodnocením věci z některých dalších hledisek, jako např. právního nástupnictví stěžovatelky či pasivní legitimace toho kterého z žalovaných a aniž připustil dovolání.
II. ÚS 468/99
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví Dominikánského konventu v Ch., který zanikl a stěžovatelka je jejím právním nástupcem. Nemovitosti byly podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. 1. a sdělení č. 158/1951 Ú. 1. předány do správy Náboženské matice v Praze 11, Náboženská matice převedla tyto nemovitosti darovací smlouvou z 18. 6. 1959 na čsl. stát, finanční odbor rady ONV v Ch. Převod byl absolutně neplatný, nebol' Náboženská matice měla nemovitosti pouze ve správě a nemohla je tudíž převádět žádnému dalšímu subjektu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a v jejich rozhodnutích spatřuje porušení práv a svobod zaručených ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") zejména uvedených v čl. 1 odst. 1, čl. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny, a to z důvodů, že stěžovatelce nebylo umožněno uplatněnou žalobou prokázat její tvrzené vlastnictví, rozhodnutí soudů nemělo žádnou oporu v zákonu č. 298/1990 Sb. ani v jiném zákonném předpisu, soudy vůči stěžovatelce postupovaly diskriminačně a verdikty obou soudů byl zpochybněn princip nepromlčitelnosti vlastnického práva a zákonných přechodů vlastnictví. Dle názoru stěžovatelky, věc uplatněná její žalobou nespadá pod režim zákona č. 289/1990 Sb., který je normou speciální, nebot' ten se o majetku, v ní sporném, vůbec nezmiňuje. Tento zákon vznikl v době, kdy nebyla otázka restitucí církevního majetku dořešena, naopak se očekávaly rozsáhlé restituce církevního majetku a byly zablokovány známým hlasováním, ve kterém navržený zákon o restitucích neprošel ve Sněmovně národů kvůli neodsouhlasení ve slovenské části. Tvrzení soudů obou stupňů, že úmysl zákonodárce v případě zákona č. 298/1990 Sb. byl zcela vypořádat veškeré majetkové vztahy s církví, je podle stěžovatelky nejen ignorací právní, nýbrž i ignorací historickou. Stěžovatelka se domnívá, že zákon č. 298/1990 Sb. neupravil převod věcí ve vlastnictví řádů a kongregací na stát nebo nemožnost vymáhání majetků řády a kongregacemi, a tedy se lze těchto nároků domáhat v příslušném řízení. Výklad zákona č. 298/1990 Sb. ve smyslu, že tento zákon nemá povahu vyvlastňovacího zákona nebo zákona, kterým se převádí nebo konstatuje vlastnictví státu, je podle tvrzení stěžovatelky v rozporu s čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud by tak bylo, byl by tento zákon i v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, nebot' by byla státní moc uplatněna způsobem překračujícím platné zákony. Přechod vlastnictví předmětných nemovitostí darováním darovací smlouvou z 18. 6. 1959 nevlastníkem byl v rozporu s Listinou, a to v rozporu s čl. 11 odst. 1, nebot' pokud mohl vlastnictví převést nevlastník, nemá vlastnictví stěžovatelky stejný zákonný obsah a ochranu, jako vlastnická práva jiných subjektů. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí obou obecných soudů vychází z nesprávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Cdon 404/96 a že se soudce nemá řídit pochybnými judikáty, nýbrž svobodným přesvědčením, rozumem a citem pro spravedlnost a především ústavou ČR.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá zákonem stanoveným formálním požadavkům a přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků, vedlejších účastníků a vyjádření Ministerstva kultury ČR, vyžádal si spis Okresního soudu v Ch., sp. zn. 10 C 219/95, a dále si vyžádal z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR důvodovou zprávu k zákonu o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 298/1990 Sb. a důvodovou zprávu k zákonu č. 338/1991 Sb., kterým se citovaný zákon změnil a doplnil.
Okresní soud v Ch. ve svém vyjádření ze dne 29. 10. 1999 uvedl, že dle jeho názoru všechny námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti jsou neopodstatněné, a to ať, se týkají námitky porušení zásady rovnosti subjektů, námitky, že napadená rozhodnutí vycházejí
II. ÚS 468/99
z nesprávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. Cdon 404/96, že rozhodnutím soudů je porušován čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR a že soud postupoval diskriminačně a v rozporu s čl. 1, 3 a 36 Listiny. Podle okresního soudu k žádnému porušení jakýchkoliv základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, kdy pokud jde o její závěry v tom směru, že zákon č. 298/1990 Sb. a zákon 338/1991 Sb. jsou zákony vyvlastňovacími, tak toto je závěr mylný, nebot' tímto zákonem žádný majetek žádného subjektu nebyl ve prospěch žádného jiného subjektu převeden. Pokud pak stěžovatelka uvádí, že přechod vlastnictví darovací smlouvou ze dne 18. 6. 1959 byl v rozporu s čl. 11 Listiny, jen pro úplnost podotýká, že v době vzniku darovací smlouvy tomu tak být nemohlo, nebol' Listina vstoupila v platnost až 1. 1. 1993. Pokud jde o právní závěry stěžovatelky, má okresní soud nadále za to, že použití daných zákonů č. 298/1990 Sb. a zákona č. 338/1991 Sb. při rozhodnutí ve věci je správné a neporušující základní práva a svobody stěžovatelky, kdy tyto restituční předpisy mají za cíl napravit křivdy způsobené řeholním řádům a kongregacím tím, že majetek uvedený v přílohách zákonů prohlašuje ke dni jeho účinnosti za vlastnictví jednotlivých řádů. Tím má na mysli veškeré majetkové křivdy na řádech a kongregacích spáchané, kdy majetek uvedený v příloze je náhradou za veškeré takové křivdy, nikoliv, že by zákon postihoval jen některý majetek, individuálně určený, a ohledně jiného majetku, téhož subjektu, který byl zabrán za stejných okolností, ponechal řešení nápravy na žalobách podle občanského zákona. Ze všech uvedených důvodů navrhuje Okresní soud v Ch., aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 1999 k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci samé odkazuje na důvody uvedené v jeho rozsudku. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že nebylo rozhodnuto o připuštění dovolání podle 5 239 odst. 1 občanského solidního řádu. Stalo se tak z důvodu, že řešená problematika nebyla posuzována nově. Je obsažena nejen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, zmíněném v ústavní stížnosti, ale i v rozhodnutích dalších, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 29. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, a v neposlední řadě v rozhodnutí ústavního soudu ČR, sp. zn. 11, 1S 280/96. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatuje, že soudy se musí zabývat žalobou o určení vlastnického práva k nemovitostem, které nebyly vyjmenovány v zák. č. 298/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dovozuje, že došlo k odmítnutí takovou žalobu projednat. Tento závěr akceptovat nelze. Napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni z 28. 5. 1999 obsahuje na straně 2 a 3 údaje o tom, že je správné stanovisko soudu prvého stupně o existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem žalobou specifikovaným. O určovací žalobě pak bylo rozhodnuto věcně. Nedošlo k postupu spočívajícímu v odmítnutí projednat ji.
Okresní úřad Ch. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 1999 konstatoval, že nesdílí názor stěžovatelky, že postupem soudů 1. a lI. stupně došlo k porušení jejich ústavou zaručených práv. Oba soudy vydaly rozsudky teprve poté, co zhodnotily všechny předložené důkazy, tedy i ty, které jim předložila stěžovatelka. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je pak zřejmé, že základem pro rozhodnutí bylo přesné znění speciálního zákona č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Pokud sporné objekty nejsou ve výčtu majetku uvedeném v zákoně č. 298/1990 Sb., neznamená to skutečně nic jiného, než že stěžovatelka není k uplatnění vlastnického práva k tomuto majetku legitimována a vzniklé vlastnické poměry se nemění. Tyto důsledky nejsou závislé na tom, zda darovací smlouva je platná či nikoli, ale jen na tom, že nejde o majetek určený na základě výčtu dle §1 zákona č. 298/1990 Sb. K námitce stěžovatelky, že vydané rozsudky porušují ústavní princip nepromlčitelnosti vlastnického práva Okresní úřad Ch. uvádí, že k takovému
j
II. ÚS 468/99
porušení nedošlo. Závěrem vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem jako nedůvodná zamítnuta.
Další vedlejší účastníci, a to město Ch. a Městské kulturní středisko Ch., se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud si v rámci přípravy jednání vyžádal z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR důvodovou zprávu k zákonu o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 298/1990 Sb. a důvodovou zprávu k zákonu č. 338/1991 Sb., kterým se citovaný zákon změnil a doplnil. V obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 298/1990 Sb. je uvedeno, že účelem předloženého návrhu zákona je umožnit zahájení činnosti řádů a kongregací, jejichž legalita byla deklarována v prohlášení vlády ČSFR na 18. plenární schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění dne 19. 12. 1989, s ohledem na nutné úpravy objektů před zahájením výuky a výchovy duchovního dorostu v příštím školním roce. Předkládaný návrh zákonné úpravy umožňuje alespoň částečně napravit v minulosti napáchané křivdy likvidací řeholního života v Československu po 11. světové válce. V důvodové zprávě k zákonu č. 338/1991 Sb. je uvedeno, že v době přípravy zákona č. 298/1990 Sb. nemohl být u podstatné části dalších objektů, které přicházely v úvahu, ujasněn (dokumentován) jejich původní právní status. Proto se ukázalo jako nezbytné doplnit původní restituční normu tak, aby byl okruh navrácených objektů rozšířen. Tím se vyrovnává zejména úprava slovenských řádů a kongregací ve srovnání s českými.
Ministerstvo kultury ČR ve svém sdělení v rámci přípravy -jednání Ústavního soudu uvedlo, že na základě Programového prohlášení vlády z roku 1996 byl zahájen proces tzv. exekutivního převodu majetku církvím a náboženským společnostem usnesením vlády č. 498 ze dne 25. 9. 1996. K takovému převodu měly být dle citovaného usnesení vlády navrženy za stanovených podmínek nemovitosti, charakterizované v čl. 2 přílohy citovaného usnesení. Usnesením vlády č. 6 ze dne 8. ledna 1997 byly podmínky převodu majetku na církve a náboženské společnosti dále upřesněny, a to např. o údaje, jak by případný převod majetku zatížil státní rozpočet či hlavní činnost státní organizace vykonávající právo hospodaření k dané nemovitosti. Usnesením vlády č. 211 ze dne 9. 4. 1997 byla zahájena realizace onoho exekutivního převodu majetku na církve a náboženské společnosti a to tak, že každý z navržených převodů musel být znovu předložen vládě k projednání. Převody majetku na církve a náboženské společnosti nebyly "nárokové". Využívaly možností daných např. vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, popř. zákonů č. 92/1991 Sb. a zákona č. 77/1997. V době realizace těchto tzv. exekutivních převodů po projednání vládou byly kritizovány opozičními stranami v Parlamentu ČR. Pokud se týká nemovitostí dotčených v předmětné ústavní stížnosti, tyto byly uvedeny v kategorii "nepřipadá v úvahu" na základě sdělení Městského úřadu v Ch. ze dne 31. 1. 1997, které poskytl Ministerstva kultury ČR Okresní úřad v Ch. v rámci shromažd'ování požadavků na převod nemovitého majetku do vlastnictví církevních právnických osob a kategorizace tohoto majetku.V polovině roku 1998 byl proces tzv. exekutivního převodu majetku ukončen na základě Programového prohlášení vlády, což bylo logické, protože jej v době jeho zahájení (kdy byla ČSSD v opozici) kritizovala jako nevhodný způsob po stránce právní. Ke zrušení usnesení vlády č. 211 ze dne 9. 4. 1997 pak došlo usnesením vlády č. 692 ze dne 7. 7. 1999. V příloze č. 8 k tomuto usnesení vlády je uvedeno, že Ministerstvo kultury ČR v prosinci 1998 podalo návrh na řešení dané situace, který byl vyhodnocen v připomínkovém řízení podle č. 11. Jednacího řádu vlády, a kterým Ministerstvo kultury ČR sledovalo nejen přijetí opatření k naplnění Programového prohlášení vlády ČR, ale i zajištění toho, aby se případné převody majetku na církve řídily
11. ÚS 468/99
shodnými pravidly jako převody majetku na ostatní nestátní subjekty. Z tohoto návrhu současně vyplývá, že případné převody majetku na církve se nohou nadále realizovat shodně s podmínkami pro ostatní nestátní subjekty, což dokonce znamená, že v tomto smyslu není podstatné, zda příslušný majetek je či není ve výčtu požadavků na některém ze seznamů předložených v roce 1996 církvemi.
Ústavní soud dále doručil vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka stěžovatelce. Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2000 uvedla, že k vyjádření Krajského soudu v Plzni námitek nemá, má však námitky k vyjádření Okresního soudu v Ch. a k vyjádření Okresního úřadu v Ch., přičemž ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2000 opakovala důvody již uvedené v ústavní stížnosti.
Na základě shromážděných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v oblasti restitucí církevního majetku, a to zejména na usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, a nezbývá mu než konstatovat, že oba zúčastněné soudy vycházely správně z platných zákonů, které upravují restituci majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, a které stanoví i rozsah, v němž náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku bude provedena. Zákon č. 403/1990 Sb., jakož i zákon č. 87/1991 Sb. či zákon 229/1991 Sb., které upravují zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům majetku v období let 1948 až 1989, jsou speciálními zákony restitučními. Pokud pak tyto zákony vyloučily řády a kongregace z okruhu oprávněných osob, jejichž majetek získal stát bud' na základě neplatného právního úkonu či bez jakéhokoliv důvodu, resp. pokud stanovily, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace nelze převádět do vlastnictví, tedy restituovat, jiným osobám, postupovaly soudy oprávněně v souladu se speciálními předpisy pro vydání protiprávně odňatého církevního majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb. Ústavní soud vychází z argumentačního hlediska, že zákon č. 298/19980 Sb. nemá vliv na nevyjmenovaný majetek proto, že představuje toliko "zjednodušení a urychlení převodu" majetku vyjmenovaného. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že zákonem č. 298/1990 Sb. nebyly řešeny všechny majetkové křivdy spáchané na církevních řádech a kongregacích, nebot' již v označení zákona č. 298/1990 Sb., je výslovně uvedeno, že se jedná o zákon o úpravě "některých" majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Tento zákon si tedy v žádném případě neklade za úkol vyřešení všech majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací. Podle shora citovaného vyjádření Ministerstva kultury ČR a zejména programového prohlášení vlády ČR, jde do budoucna o to, aby se další případné převody majetku na církve řídily shodnými pravidly jako převody majetku na ostatní nestátní subjekty. K tomu je nezbytné vyčkat přijetí dalších zákonů o tomto majetku.
Nelze přehlédnout, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu uvedených argumentů, jako v jejím odvolání proti rozhodnutí soudit prvého stupně. Jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se s nimi také náležitě vypořádal. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné
II. úS 468/99
právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických či právnických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Navíc má ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy a jak byly uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní a plně respektující význam věci.
Stěžovatelkou namítané dotčení jejích Ústavou ČR a Listinou zaručených práv a svobod, a to práv a svobod zejména uvedených v čl. l odst. 1, čl. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 36 Listiny a v čl. 9 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, se jeví Ústavnímu soudu jako účelové a nebylo shledáno. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, podle kterého každý má právo vlastnit majetek, chápe ústavní soud toto ustanovení především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Tento článek však chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující a nikoliv takové, jehož povaha je sporná.
Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů. Řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišt'ujícím správný výsledek a další šetření ve věci Ústavními soudu nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl /ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů/.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. února 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu