ECLI:CZ:US:1999:2.US.473.97
sp. zn. II. ÚS 473/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. A. a M. A., zastoupených JUDr. K. C., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9.
1997, čj. 10 Ca 281/97-19, a rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře,
pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri, se
zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní
přepravě dne 16. 12. 1997 rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu,
ze dne 2. 7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri, kterým pozemkový úřad
rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelé
nejsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků, které se nacházejí
v k.ú. V. a že jim zároveň nevzniká nárok na náhradu ve smyslu
zákona o půdě.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá
v následujících skutečnostech. Navrhovatelé 4. 5. 1992 adresovali
Okresnímu soudu v Táboře žádost o vrácení předmětných nemovitostí.
Tímto soudem byli poučeni, že žádost je třeba adresovat
pozemkovému úřadu a povinné osobě. To podle svého tvrzení učinili
(avšak neměli pro to doklad v podobě podacího lístku) a když na
jejich žádost nebylo reagováno, obrátili se na Krajský soud
v Českých Budějovicích, který jejich žádost vrátil k vyřízení
Okresnímu soudu v Táboře, který ji obdržel 30. 12. 1992. Tento
soud je znovu předvolal dne 20. 1. 1993 a vyzval je k doplnění
návrhu a doporučil obrátit se na advokáta. Ten jim sdělil, že
nemají naději na restituci. Teprve, když zjistili, že tento
advokát zastupuje povinnou osobu, znovu se obrátili na Okresní
soud v Táboře a vysvětlili, proč své podání nedoplnili. Nakonec
tento soud rozhodl usnesením, čj. 8 C 69/94-12, dne 25. 9. 1996
tak, že řízení zastavil a věc postoupil Okresnímu úřadu v Táboře,
pozemkovému úřadu, dne 22. 4. 1997. Ještě předtím se však
stěžovatelé odvolali proti zastavení řízení ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, který rozhodl usnesením,
čj. 15 Co 773/96-17, tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Táboře
potvrdil a v odůvodnění výslovně uvedl, že obavy stěžovatelů, že
pozemkový úřad bude včasnost uplatnění jejich nároku posuzovat
teprve od postoupení věci, jsou liché, neboť podle výslovného
znění §104 odst. 1 o.s.ř. je pro včasnost uplatnění nároku
rozhodující podání návrhu u soudu. Připomněl, že i pozemkový úřad
je tímto ustanovením o.s.ř. vázán. Pozemkový úřad však rozhodl
tak, že návrh musel být u něj uplatněn již ve lhůtě uvedené v §13 odst. 1 zákona o půdě v roce 1993, takže v důsledku postoupení
věci dne 22. 4. 1997 byl návrh podán opožděně. Tento názor
pozemkového úřadu potvrdil i krajský soud v rozsudku napadeném
ústavní stížností. Uvedl přitom, že mu jako přezkumné instanci
nepřísluší zabývat se rozhodnutím obecných soudů, konkrétně
právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka
Tábor, který rozhodl výše usnesením čj. 15 Co 773/96-17, ve kterém
vyslovil jiný právní názor.
Proti oběma rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost,
ve které krajskému soudu vytýkají, že svým postupem porušil jejich
právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když
nerespektoval §104 odst. 1 o.s.ř. věty druhé za středníkem, podle
kterého právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení
zůstávají zachovány. Proto navrhli zrušení tohoto rozsudku
a z důvodu procesní ekonomie i zrušení rozhodnutí Okresního úřadu
v Táboře, pozemkového úřadu.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé
oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali
všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv
poskytuje v průběhu celého řízení včetně odvolání proti zastavení
řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých
Budějovicích se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. T., který uvedl,
že krajský soud vycházel z tehdy konstantní judikatury soudů
rozhodujících na úseku správního soudnictví. S poukazem na nález
Ústavního soudu, který je znám dosud pouze z tisku, navrhl, aby
obě rozhodnutí byla zrušena. Všichni vedlejší účastníci využili
možnosti podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a svého
postavení v řízení se vzdali.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její
opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom
v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je
stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů
a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná, neboť stěžovatelům
se podařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních
práv a svobod.
Při posuzování věci se Ústavní soud řídil právním názorem,
který již vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 28/97 (Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 115), kde
konstatoval, že zákon o půdě je nepochybně ve vztahu k zákonu č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, předpisem speciálním.
Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění
nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby
věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního
(pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít,
a v praxi také dochází, k tomu, že nárok, uplatněný podle jednoho
restitučního zákona, se posléze ukáže být nárokem podle jiného
z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již
uplynuly. Pokud tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby
dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č.
87/1991 Sb., ale právě zákonem o půdě, nezbývá mu, nežli řízení
podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému
pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána
pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení
a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve
správním soudnictví.
Ústavní soud došel k závěru, že je nesporné, že nároky
stěžovatelů postupem podle zákona o půdě musely být v daném
případě uplatněny do 31. 1. 1993, s ohledem na §122 odst. 3 o.z.
konkrétně do 1. 2. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení
k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto
datu, nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen
v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco
zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak
i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém
a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř.
Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto
zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má
teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat
zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně
muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku. Zachovanými
účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je,
takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak,
jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl
ustanovení §104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení
by ani nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve,
nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li
v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní
připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto
zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním
řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci
rozhodnout.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo
porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem
svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu a současně právo obrátit se na soud, aby
přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě,
že tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím takového
orgánu. Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená
ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie
rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 281/97-19, tak
rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře pozemkového úřadu, ze dne 2.
7. 1997, čj. PÚPr/2442/97-Ri.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. 9. 1999