ECLI:CZ:US:2006:2.US.524.06
sp. zn. II. ÚS 524/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti I.S., právně zastoupené Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou se sídlem Tř. Osvobození 1388/60a, Karviná, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 3 Ads 97/2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 21 Cad 48/2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §78 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 1. 8. 2006, doplněnou dne 19. 9. 2006, se stěžovatelka domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 , čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatelka se návrhem ze dne 25. 9. 2003 domáhala u České správy sociálního zabezpečení, detašovaného pracoviště v Ostravě, povolení obnovy řízení ve věci poskytování nemocenského podle §15 odst. 5 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, po uplynutí podpůrčí doby při dočasné pracovní neschopnosti vzniklé dnem 12. 12. 1997. V předchozím řízení bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává poskytování nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, obnovu řízení nepovolila, pro nesplnění ani jedné z podmínek obnovy řízení uvedených v ust. §62 odst. 1 písm. a) až c) správního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které přezkoumalo Ministerstvo práce a sociálních věcí jako odvolací orgán a rozhodnutím ze dne 12. 1. 2004 č. j. 2003/50790-32 je zamítlo.
Stěžovatelka proti zamítavému rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí podala správní žalobu, v níž namítala, že bylo rozhodnuto jen na základě předchozích materiálů správních orgánů, které se vůbec nezabývaly jejími argumenty, nebyla jí dána možnost vyjádřit se k důkazům, které chtěla předložit a nebyla zaručena její procesní práva. Postupem správních orgánů tak došlo k porušení §3, §4, §9, §14, §18, §33 a §34 správního řádu.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že podle ust. §68 písm. e) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. V dané věci se návrh na obnovu řízení váže na rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto podle §15 odst. 5 zákona č. 54/1956 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který upravuje možnost poskytování nemocenské po uplynutí podpůrčí doby. Jedná se však o plnění, na které není právní nárok a jehož přiznání závisí na volném uvážení správního orgánu. Jde tedy o dávku dobrovolnou, která je podle ust. §78 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vyloučena ze soudního přezkumu.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž napadla toto rozhodnutí v celém rozsahu z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) až e) s.ř.s. Nejvyšší správní soud a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná a rozsudkem napadeným ústavní stížností ji zamítl. Ztotožnil se s právním názorem krajského soudu, že dávky nemocenského, které mohou být poskytovány podle §15 odst. 5 zákona č. 54/1956 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jsou dávkami dobrovolnými a soudní přezkum je u nich vyloučen. I když rozhodnutí správních orgánů o nepovolení obnovy řízení soudnímu přezkumu podléhá, není tomu tak v těch věcech, které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny.
Stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení, neboť podle jejího názoru vyšly najevo nové skutečnosti, které v dřívějším řízení nemohly být uplatněny, popř. rozhodnutí se opíralo o důkazy, které se ukázaly nepravdivými. Správní orgán sice rozhodoval na základě tzv. správního uvážení, avšak ono volní uvážení nemohlo znamenat libovůli, neboť správní orgán nesměl vybočit z mezí a hledisek stanovených zákonem, musel dát své rozhodnutí do souladu s pravidly logického usuzování, kdy premisy takového úsudku musely být zjištěny řádným procesním postupem. Stěžovatelka souhlasí s tím, že podle ust. §78 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dobrovolných dávkách nemocenského pojištění, avšak bylo na krajském, event. na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil, zda takové zákonné ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Obecné soudy si však v rámci svého rozhodování počínaly ryze formalisticky a pozitivisticky.
Z tohoto důvodu podala stěžovatelka spolu s ústavní stížností ve smyslu ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, také návrh na zrušení shora citovaného ustanovení, neboť dle jejího názoru je v rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení o kasační stížnosti jí bylo upřeno právo být zastoupena advokátem, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl přesto, že advokát JUDr. M. O. žádal o zproštění povinnosti zastupování ze zdravotních důvodů. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky došlo tím, že soud neustanovil stěžovatelce jiného právního zástupce.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zastává názor, že Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelčině kasační stížnosti zcela v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí, jakož i řízení před ním, nelze deficit ústavnosti přičítat. Napadené rozhodnutí je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností Nejvyšší správní soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil; to, že stěžovatelka s názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže samo o sobě přivodit závěr o nespravedlivém procesu. Uvedeným konstatováním lze zhodnotit rovněž druhé napadené rozhodnutí, a to rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud dodává, že odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních smluv podle článku 10 Ústavy ČR. Ustanovení čl. 30 Listiny, podle jehož odstavce 1 mají občané právo na přiměřené zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, je zařazeno mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, a proto je nutno je vykládat v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že také práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí. Nejedná se tudíž o základní práva aplikovatelná přímo na základě ústavního předpisu, tj. Listiny, jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé Listiny, ale o taková práva, jejichž uplatňování je možné toliko běžným implementačním zákonodárstvím.
V dané věci je tedy zřejmé, že obecné soudy postupovaly podle platné právní úpravy a nezbylo jim, než žalobu stěžovatelky, resp. kasační stížnost, zamítnout.
Veškeré výhrady proti oběma rozhodnutím obecných soudů rozhodujících ve správním soudnictví stěžovatelka v ústavní stížnosti opírá o údajnou neústavnost ust. §78 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., které navrhuje zrušit. K tomu Ústavní soud konstatuje, že zákonem č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, bylo napadené ustanovení zrušeno s účinností od 1. 1. 2007. Zákon č. 189/2006 Sb. vstoupil v platnost dne 12. 5. 2006. V jeho části dvanácté, týkající se změny zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v bodě 155. se uvádí, že "v části šesté se hlava první včetně nadpisu zrušuje". Vzhledem k tomu, že ustanovení navrhované stěžovatelkou ke zrušení pozbylo platnosti před doručením návrhu Ústavnímu soudu, jedná se ve smyslu ust. §66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o návrh nepřípustný.
Ústavní soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatelky, týkající se řízení před Nejvyšším správním soudem, a dospěl k závěru, že důvodná. Krajský soud v Ostravě v rámci postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s. stěžovatelce na její žádost ustanovil advokáta JUDr. M. O. zástupcem pro řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 6. 9. 2005 a stanovil lhůtu k doplnění kasační stížnosti, což učinil soudem ustanovený zástupce stěžovatelky dne 11. 10. 2005. Dne 21. 12. 2005 pak sdělil tento zástupce písemně Nejvyššímu správnímu soudu, že stěžovatelka nevznáší námitku podjatosti vůči soudcům, kteří budou v její věci rozhodovat. O kasační stížnosti stěžovatelky bylo poté rozhodnuto bez jednání (§109 odst. 1 s.ř.s.), a to dne 26. 4. 2006. Žádost advokáta stěžovatelky JUDr. M. O. o zproštění povinnosti k zastupování došla Krajskému soudu v Ostravě dne 7. 4. 2006, který ji dne 20. 4. 2006 postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Od této doby až do rozhodnutí nebyly činěny ze strany soudu žádné procesní úkony, u nichž by byla žádoucí součinnost advokáta stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti na zproštění advokáta a ustanovení nového právního zástupce, neboť by se jednalo o úkon zcela formální, jsoucí v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Závěru Nejvyššího správního soudu o nadbytečnosti usnesení o zproštění právního zástupce a ustanovení zástupce nového nelze za této procesní situace z ústavně právního hlediska nic vytknout, neboť tímto postupem nedošlo k porušení práva stěžovatelky podle čl. 37 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení §78 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu