ECLI:CZ:US:2000:2.US.568.99
sp. zn. II. ÚS 568/99
Usnesení
i
II. ÚS 568/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1. Dr. R. K., 2. Dr. K. K., a 3. V. K., všech zastoupených JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. 16 Co 61/98-164, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, j. 23 Cdo 1142/98-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 16. 12. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. 16 Co 61/98-164, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, čj. 23 Cdo 1142/98-179.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že Dr. R. K. a V. K., zemřelý dne 6. 10. 1998, byli spoluvlastníky domu č. p. 222 se stavební parcelou č. 986 o výměře 279 m2 u O. ulice číslo 8, kat. území Nové Město, obec Praha 1. Zejména pod nátlakem Národního výboru došlo mezi účastníky, tj. Dr. R. K. a V. K., a ústavem stavebních informací k uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 3. 1976, kterou předmětné nemovitosti přešly na ústav stavebních informací za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 3. 1998, čj. 16 Co 61/98-164, změnil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 12. 1. 1998, čj. 10 C 178/92-149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 2. 1998, čj. 10 C 178/92-155, tak, že zamítl žalobu, kterou žalobci (v daném řízení první stěžovatel a dále V. K., otec druhého a třetího stěžovatele), požadovali po vedlejším účastníkovi řízení - Ústavu stavebních informací - uzavření dohody o vydání shora označených
II. ÚS 568/99
nemovitostí do. jejich podílového spoluvlastnictví. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, čj. 1142/98-179, dovolání zamítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo upřeno jejich právo na ochranu, obecné soudy neprojednaly věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a tak porušily jejich zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uvádějí, že obecné sondy ve svých rozhodnutích, aniž by zkoumaly a zabývaly se otázkou, zda stěžovatelé jednali v tísni, dospěly k závěru, že nebyla splněna podmínka, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající, nebot' poskytnutá kupní cena ve výši 66.100,- Kč byla vyšší než cena, která jim příslušela z hlediska ustanovení §13 až 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb., t. j. 32.523,10 Kč. V dalším textu stížnosti polemizují stěžovatelé se skutkovými a právními závěry odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení - Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze a vyjádření vedlejšího účastníka řízení ústavu stavebních informací a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 C 178/92.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2000 uvedl, že stěžovatelé polemizují se skutkovými zjištěními týkajícími se předpokladu nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), zejména co do nesplnění tvrzeného skutkového závazku zajistit náhradní byty. Se zřetelem k tomu odkazuje nejvyšší soud zcela na skutkový základ sporu a jeho právní posouzení v odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2000 uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Jedinou konkrétní námitkou stěžovatelů, kterou lze podřadit pod čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, je námitka nepřiměřenosti délky řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, vzhledem k tomu, že o odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 12. 1. 1998 rozhodl odvolací soud již 24. 3. 1998 a dovolací soud pak rozhodl 18. 5. 1999, což jsou lhůty zcela přiměřené, bez ohledu na konkrétní postup soudu a účastníků v tomto řízení. Kromě toho případné nedodržení přiměřené lhůty nelze zrušením napadených rozhodnutí napravit. Skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval v době, kdy původní žalobce Vladimír K. zemřel, a k této skutečnosti nepřihlédl, nebot' mu nebyla známa, rovněž nebyla stěžovatelům způsobena z ústavněprávního hlediska žádná újma odstranitelná zrušením napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelé vznášejí námitky, které byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, a přehlížejí, že Ústavní soud není třetí instancí v soudní soustavě a že se při svém ústavněprávním přezkumu nezabývá správností skutkových a právních závěrů obecných soudů, ale jen případným porušením základních práv a svobod účastníků řízení. Stěžovatelé však žádné další konkrétní skutečnosti, v nichž by bylo možno spatřovat porušení jejich ústavních práv, neuvádějí a obsahem jejich výtek je polemika se závěry obecných soudů. Stran těchto závěrů odkazuje zdejší soud na odůvodnění svého rozsudku, kde vyložil, proč má žalobou uplatněný nárok za nedůvodný, jakož i na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, který se s posouzením věci odvolacím soudem ztotožnil. Případné nově tvrzené skutečnosti, které nebyly v řízení před obecnými soudy uplatněny, pak nemohly být vzaty v úvahu a nemohou zakládat porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu. Z uvedených důvodů městský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta či jako neodůvodněná zamítnuta
Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II. ÚS 568/99
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí obou soudů věcí jejich posouzení a na jejich argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozsudků ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy.V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, nebot' uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud ČR se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Za stěžejní důvody opodstatňující tvrzení o existenci nápadně nevýhodných podmínek označují stěžovatelé výši kupní ceny a dohodu o poskytnutí náhradních bytů. Na tomto místě je možno odkázat na konstantní judikaturu ústavního soudu, podle které pojem "za nápadně nevýhodných podmínek" je typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád a jeho jednotlivými ustanoveními upravujícími průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup soudy řádně odůvodnily, takže ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud se týká výtek stěžovatelů na neprojednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, jak již vyplývá i ze shora uvedeného vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2000, jedná se o zcela účelovou a neopodstatněnou výtku. O zbytečné průtahy půjde např. tehdy, vzniknou-li špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný funkcionář soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo obdobnými okolnostmi, spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně (viz nález ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 218/97 ve spojení s nálezem, sp. zn. IV. úS 466/97, vydaným v souladu se stanoviskem pléna ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, PI. ÚS st. 6/98). Namítaná nečinnost soudu nedosáhla intenzity porušující právo chráněné v čl. 38 Listiny.
Pokud se týká obecného konstatování stran upření práva na ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu. Z předloženého spisového materiálu nebylo shledáno porušení zákonem stanoveného postupu při domáhání se práv u nezávislého a nestranného soudu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, ani nebylo shledáno porušení práva na projednání každé věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka, ani práva na vyjádření se ke všem prováděným důkazům. K porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nutno však obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za
II. ÚS 568/99
porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval o dovolání v době, kdy V. K. byl mrtev a na jeho místo měli nastoupit druhý a třetí stěžovatel, tj. V. K. ml. a Dr. K. K.. Podle ustanovení §107 odst. 3 občanského soudního řádu soud řízení přeruší zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel. V řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve. Podmínkou k tomuto postupu ovšem je, že soudu bude tato skutečnost známa. Dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vycházel z obsahu soudního spisu. Stěžovatelům nic nebránilo, aby skutečnost, že došlo k úmrtí účastníka řízení, oznámili dovolacímu soudu.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. 3. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu