Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.05.2000, sp. zn. II. ÚS 571/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 74/18 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.571.99

sp. zn. II. ÚS 571/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. R-ové, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu Vsetín, 2) Lesů ČR, st. p. Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 12. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j. PÚ 328-1/92-201, bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře 15 212 m2 v k. ú. D. B. s odůvodněním, že k přechodu vlastnictví na stát došlo ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a pokud jde o posouzení případné existence překážky bránící jejich vydání, odkázal pozemkový úřad na vázanost názorem Krajského soudu v Ostravě, který shledal překážku pro jejich vydání ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) a §14a cit. zákona. Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, tak, že rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j. PÚ 328-1/92-201, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře 15 212 m2 v k. ú. D. B., se potvrzuje. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že orgány veřejné moci upřely její právo na ochranu, neboť její věc neprojednávaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Obecný soud neakceptoval stěžovatelčin názor, že pokud šlo o privatizaci, jednalo se o rozpor s ust. §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 1997, č. j. 15 Ca 427/97, a na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1999, č. j. 30 Ca 220, 221, 222/98. Stěžovatelka dále uvádí, že zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se navrácení majetku, který jí podle restitučních předpisů náleží. Uvádí dále, že její požadavek je v souladu s dobrými mravy, když teprve po té, co svůj restituční nárok řádně uplatnila u správního orgánu a povinnou osobu vyzvala k vydání věcí, dochází k privatizaci a k enormnímu zastavování pozemků. Dále stěžovatelka vyvrací ve své stížnosti argumentaci Krajského soudu v Ostravě, ve které soud poukazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod. č. 281/98 Sb. Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí, že v současné době je postaveno v okolí hlavní budovy 45 ks chatek, zjištění pozemkového úřadu, že se jedná o 42 ks chatek je nepřesné. Navíc stavba sociálního zařízení umístěná na konci areálu je postavena bez příslušného stavebního povolení a ze 2/3 se nachází na jejím pozemku, který stěžovatelce již byl vrácen. Protože chatky jsou podle stěžovatelky stavby jednoduché a montované, je možné je odstranit a příslušnou část pozemku vrátit. Stěžovatelka má v okolí své pozemky, které lesnicky využívá a v případě, že bude její ústavní stížnosti vyhověno a další pozemky jí budou vráceny, bude je rovněž lesnicky využívat. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. E. C-ová ve svém vyjádření uvádí, že tvrzení stěžovatelky, podle kterého zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se vrácení majetku s odkazem na čl. 11 Listiny a podle kterého její požadavek na vydání pozemků je v souladu s dobrými mravy, nepovažuje za důvodné. Ústavní soud si vyžádal od Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně spis č. j. PÚ 328-1/92-201, jakož i vyjádření tohoto úřadu k projednávané věci. Ve svém vyjádření pozemkový úřad, vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě, uvedl, že paní Jitka Rambousková není vlastníkem pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí, na listu vlastnictví č. 849 pro obec a katastrální území D. B. Předmětné nemovitosti nelze oprávněné osobě vydat z důvodů uvedených v ust. §11 odst. 1 písm. c) a ust. §14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oprávněná osoba má nárok na náhradu ve smyslu ust. §11 odst. 2 a ust. §§14 a 16 cit. zákona. Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ve smyslu nálezu pléna Ústavní soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 je restituce odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva, a to obnovením původních právních vztahů. Překážkou bránící vydání předmětných nemovitostí shledaly pozemkový úřad jakož i Krajský soud v Ostravě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) a §14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud po přezkoumání celé věci dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se dostatečně nezabýval otázkou charakteru předmětných nemovitostí - přesněji p. č. 535 v k. ú. D. B., resp. otázkou charakteru celého areálu. Nezkoumal ani otázku, co brání vydání nemovitosti v nezbytném rozsahu, zda lze stávající chaty demontovat, nebo zda stavby brání zemědělskému využití pozemku. Bylo podle Ústavního soudu povinností krajského soudu zhodnotit, zda předmětný pozemek je skutečně takového charakteru, že ho nelze vydat. Z provedených důkazů vyplývá, že soud se spokojil se znaleckým posudkem Ing. B. T. ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 12 C 257/94. Tento znalecký posudek však shledává Ústavní soud nedostatečným. Krajský soud byl povinen zkoumat, zda alespoň v některých případech nejde o pozemky, které bezprostředně souvisejí se stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru provést dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení §250q odst. 1 o. s. ř. Právě s ohledem na tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se s ohledem na ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny zabýval skutkovými okolnostmi daleko podrobněji. V odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 68/94 vyslovil Ústavní soud právní názor, že pokud zásadní spornou otázkou v soudním řízení bylo to, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže se soud spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání pozemků, aniž by toto tvrzení podrobil ověření. Takový postup je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle Listiny (zejména čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený právní názor Ústavního soudu lze analogicky vztáhnout i na projednávanou věc. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, odkazuje na nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 281/1998 Sb. Právní názor v odůvodnění tohoto nálezu byl však Krajským soudem v Ostravě nesprávně vyložen. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění výše uvedeného rozsudku uvedl: "V souvislosti s posouzením vztahu mezi restitucemi a privatizací je nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998 publikovaný pod č. 281/1998 Sb. K tomu je třeba uvést, že výše uvedeným nálezem zamítl Ústavní soud návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci". Zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh osob oprávněných ze zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tímto zákonem došlo k rozšíření nároků v době, kdy se s majetkem, který byl dodatečně zahrnut do restitucí, mohlo již dříve nakládat . Protože došlo k nové změně vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto situaci řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové majetkové křivdy v nově konstituovaných vlastnických vztazích. Analogicky byl novelizován i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Tyto novelizace tedy neupřednostnily privatizace před restitucemi při zachování nároku na finanční náhradu obecně, tedy v celém rozsahu, ale pouze ve vztahu k novém okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi (zákon č. 116/1994 Sb., a zákon č. 30/1996 Sb.). Není možné tedy obecně upřednostňovat privatizace před restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční náhradu s odkazem na to, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě. sp. zn. 22 Ca 521/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila včas, tedy ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nárok na vydání předmětných nemovitostí u Okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně, a to po marné výzvě k vydání ze dne 18. 2. 1992, jimž se domáhala svého nároku u povinné osoby - Jihomoravských státních lesů, Brno, závodu Bystřice p. Hostýnem. Krátce poté schválila vláda ČR usnesením č. 380 ze dne 20. května 1992 privatizační projekt ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě rozhodl ministr zemědělství ČR o převedení části majetku dosavadního státního podniku Jihomoravské státní lesy na Fond národního majetku. K tomuto právnímu úkonu došlo přesto, že §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přikazuje povinné osobě nakládat s nemovitostmi, na něž byl uplatněn restituční nárok, až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře. Současně však zakazuje ode dne účinnosti zákona o půdě převést takovéto věci, jejich součásti a příslušenství, do vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti těchto právních úkonů. Z citovaného ustanovení zákona je tedy zřejmé, že nemovitosti na něž byl uplatněn restituční nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, neměl být převeden do vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stalo, byly všechny takovéto úkony právně neplatné. Neobstojí tedy tvrzení Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně, jakož i Krajského soudu v Ostravě, že předmětné nemovitosti nelze vydat, neboť na ně byl schválen privatizační projekt či bylo rozhodnuto o jejich privatizaci. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Rovněž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení obecných soudů a nahrazovat je vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení před obecným soudem bylo spravedlivé a zda jeho rozhodnutím nebyly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11 Listiny, zakotvující právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo každého na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. května 2000