ECLI:CZ:US:2014:2.US.646.14.1
sp. zn. II. ÚS 646/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Miloslava Malíka, zastoupeného Adamem Černým, advokátem, se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 44/2014-57 ze dne 21. 1. 2014, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 Nt 440/2013, se podává, že stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor násilí, č. j. UOOZ-732/TČ-2013-290010 ze dne 30. 6. 2013, stíhán spolu s dalšími obviněnými pro jednání kvalifikované u stěžovatele jako zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody dle §170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 Nt 57/2013 ze dne 2. 7. 2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 404/2013 ze dne 15. 8. 2013, byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř. vzat do vazby s účinností vazby od 30. 6. 2013. Vazební důvod dle §67 písm. b) tr. ř. pominul ze zákona dne 30. 9. 2013. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 Nt 630/2013 ze dne 23. 10. 2013 bylo rozhodnuto podle §72 odst. 1 tr. ř. o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. a) tr. ř.
Dne 14. 11. 2013 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu a nahrazení vazby peněžitou zárukou a písemným slibem. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením č. j. 1 Nt 440/2013-40 ze dne 17. 12. 2013 podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijal písemný slib stěžovatele a podle §73a odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodl, že je přijetí peněžité záruky ve výši 500 000 Kč ze strany složitelky Vladislavy Vrabcové přípustné, kdy určil výši peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, která bude složena na číslo účtu (označené ve výroku) ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci usnesení. O stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž podle §149 odst. 1 tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že podle §71a tr. ř. žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele, podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky podanou Ladislavou Vrabcovou a Magdou Hnilovou ve výši 500 000 Kč a podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. stěžovatele ponechal i nadále ve vazbě z důvodů §67 písm. a) tr. ř.
Stěžovatel v podstatě namítá, že stížnostní soud nepřihlížel k argumentaci obhajoby, dosud shromážděné důkazy svědčící v jeho prospěch pominul nebo bagatelizoval, důvody útěkové vazby shledal ve skutečnostech ležících mimo zákonný rámec, skutečnosti zeslabující obavu z útěkové vazby ze svých úvah vyloučil, neprovedl žádná relevantní zjištění k možnosti nahrazení vazby opatřeními, která nejsou spojena s omezením osobní svobody, napadená rozhodnutí opřel o zjištění, která nebyla prokázána, a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Upozorňuje na precizní rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje, přičemž rozhodnutí stížnostního soudu považuje za obecné a nepodložené žádnými konkrétními skutečnostmi ve smyslu §67 tr. ř. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, v nichž je judikováno, že při rozhodování o vazbě musí být zhodnoceny a řádně odůvodněny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, a zejména na nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, z něhož lze dovodit, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu nestačí. Plyne z něj i závěr ohledně zpřísňování důvodů pro ponechání v útěkové vazbě plynutím času. Má za to, že pokud stížnostní soud své závěry omezil toliko na abstraktní hrozbu uložení vysokého trestu, postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel konečně namítá, že stížnostní soud paušálně odmítl nabízenou peněžitou záruku i písemný slib a nezkoumal ani jiná vhodná opatření nahrazující vazbu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze, který zejména odkázal na odůvodnění svého usnesení. Zdůraznil, že ve vazební věci stěžovatele rozhodoval opakovaně, tentokrát na základě stížnosti státního zástupce, kterou shledal důvodnou, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zmatečné. Poukázal na to, že bylo nutné zohlednit závažnost a škodlivost jednání, pro které je stěžovatel stíhán, i konkrétní okolnosti případu, neboť stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu je vždy třeba posoudit právě ve vztahu ke konkrétní trestní věci. Záruky nabízené stěžovatelem nemohly obstát, neboť vazbu jako zajišťovací institut nebylo možno v tomto konkrétním případě nahradit. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Městské státní zastupitelství v Praze, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
V replice na podané vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel setrval na argumentech obsažených v ústavní stížnosti.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, stížnostní soud musel v prvé řadě napravit procesní pochybení soudu prvního stupně, který smísením dvou procesních institutů, jež mají odlišný způsob řízení, vydal zmatečné a nepřezkoumatelné rozhodnutí. V tomto směru ostatně stěžovatel žádné námitky nevznáší, neboť brojí výhradně proti důvodům, kterými stížnostní soud odůvodnil trvání útěkové vazby a nemožnost nahrazení vazby nabídkou písemného slibu a peněžité záruky.
Stížnostní soud z dosud zjištěných okolností vyvodil, že stěžovatel je nadále důvodně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel se měl na jednání organizované zločinecké skupiny podílet účastí při vylákání poškozeného podnikatele Ondřeje Tomka do Španělska, kde ho obvinění měli uvěznit v pronajaté vile ve Valencii, kdy po vstupu poškozeného do bytu se na něho stěžovatel a další obviněný, oba maskováni kuklami, měli vrhnout, nasadit mu pouta na ruce a nohy, spoutat ho řetězem a takto ho věznit od 24. 7. 2011 do 30. 7. 2011, přičemž poškozený pod pohrůžkou zabití z obavy o svůj život nakonec podlehl nátlaku obviněných a vydal jim svou platební kartu (ze které obvinění vybrali částku 2 700 EUR) a souhlasil s tím, že za své propuštění zaplatí částku 2 000 000 USD. Stížnostní soud rovněž vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do útěkové vazby.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že stížnostní soud vyšel při posuzování rizika útěku výhradně z hrozby vysokého trestu. I když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tuto okolnost považoval za klíčovou, neboť mu zcela jistě byly známy závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (který za důvod útěkové vazby označil konkrétní hrozbu vysokým trestem, tj. trestem s výměrou horní hranice trestní sazby okolo 8 let), zvažoval i mimořádnou závažnost a škodlivost skutku, okolnost, že byl spáchán v cizině, podíl účasti stěžovatele na něm a reálnou hrozbu možnosti jeho vycestování z území České republiky. Tato hrozba je dle názoru Ústavního soudu dána právě okolností, že se stěžovatel v zahraničí již zdržoval, přičemž existuje důvodné podezření, že se právě tam dopouštěl trestné činnosti, za niž je stíhán. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele o pevných rodinných vazbách na území České republiky. Pokud ho tyto vazby nedokázaly odradit od účasti na tak závažné násilné trestné činnosti, z níž je obviněn, tedy na naplánovaném únosu bohatého podnikatele do zahraničí, na jeho věznění a za pomoci násilí a pohrůžkou násilí na jeho donucení k vydání či příslibu vysokých finančních částek pohybujících se v řádu desítek milionů korun, jen stěží mohou mít nyní takový význam, jaký jim stěžovatel přikládá.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, pokud tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu. Jak Ústavní soud uvedl v poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Takovými důvody jsou v případě stěžovatele zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost násilného jednání, z něhož je obviněn, a okolnost, že se tohoto jednání měl dopustit mimo území České republiky, kde se určitou dobu zdržoval, a s tím spojená reálná hrozba útěku do zahraničí.
Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem stížnostního soudu vysloveným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že závažnost a škodlivost jednání, z něhož je stěžovatel obviněn, s přihlédnutím k právní kvalifikaci tohoto jednání v době rozhodování stížnostního soudu, byla nesporná a nelze proto úspěšně argumentovat ani postupným oslabováním vazebního důvodu plynutím času.
Stížnostní soud neopomněl zohlednit ani specifika vazby jako fakultativního, výjimečného institutu, neboť zvažoval, zda lze vazbu nahradit nabídkou písemného slibu stěžovatele či peněžitou zárukou ve smyslu ustanovení §73 a §73a tr. řádu. Z jeho rozhodnutí pak zřetelně vyplývá, že právě vzhledem k závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, považoval vazbu za opatření nezbytné k dosažení účelu trestního řízení, což znamená, že ji nelze nahradit jinými trestním řádem upravenými instituty.
Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, rozhodnutí stížnostního soudu je založeno na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž Ústavní soud považuje přijaté závěry v souhrnu za přiléhavé a ústavně konformní, neboť umožňují konstatovat, že svoboda stěžovatele byla i nadále omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu