ECLI:CZ:US:2004:2.US.656.02
sp. zn. II. ÚS 656/02
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 10. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 656/02 ve věci ústavní stížnosti V. J. a S. J. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 19. 8. 2002 sp. zn. 56 Co 172/2002, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech z 11. 7. 2002 sp. zn. 19 C 138/2002, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žalobců, nyní stěžovatelů, a žalovaných, nyní vedlejších účastníků, o zaplacení částky z titulu dluhu na nájemném a rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali vydání nálezu, podle něhož se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 172/2002 ze dne 19. 8. 2002 (dále jen "napadené usnesení").
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 19 C 138/2002-8 ze dne 11. 7. 2002 bylo ve výroku I. zastaveno řízení ve věci žalobců, nyní stěžovatelů, Václava J. a S. J., a žalovaných, nyní vedlejších účastníků, Vladimíra J. a Z. J., o zaplacení částky z titulu dluhu na nájemném. Řízení bylo zastaveno proto, že žalobci vzali návrh zpět, neboť žalovaní ještě před zahájením jednání dlužnou částku zcela uhradili. Ve výroku II. okresní soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni žalobcům nahradit na nákladech řízení částku 10 928 Kč.
Proti výroku II. tohoto usnesení podali žalovaní (vedlejší účastníci) odvolání s návrhem na změnu usnesení soudu prvního stupně v napadené části tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to proto, že již dne 3. 7. 2002, tj. před vydáním prvoinstančního usnesení, již tuto částku na nákladech řízení žalobcům (stěžovatelům) uhradili.
Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaných výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným se povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení neukládá. V odůvodnění konstatoval, že pokud v okamžiku, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, již žalovaní požadovanou náhradu nákladů řízení dle výzvy právní zástupkyně žalobcům uhradili, nebylo důvodu žalovaným povinnost, jež jimi byla již dříve dobrovolně splněna, ukládat znovu formou soudního rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé ústavní stížnost. Uvedli, že z ustanovení občanského soudního řádu (§151 odst. 1) vyplývá, že výrok o nákladech řízení musí být obsažen, vyjma zákonných výjimek, v každém rozhodnutí soudu. Znění výroku o nákladech řízení v napadeném usnesení však podle nich ustanovení občanského soudního řádu neodpovídá; zákon nezná výrok o "neuložení povinnosti nahradit náklady řízení" a dále soud prvního stupně v důsledku změny odvolacího soudu nerozhodl o nákladech řízení, jak mu ukládá zákon. Pokud totiž žalovaní náklady řízení žalobcům zaplatili před rozhodnutím soudu, potom tak činili bez právního důvodu, neboť pohledávka spočívající v náhradě nákladů řízení je procesněprávním nárokem, jehož vznik a splatnost je stanoven až rozhodnutím soudu. Teprve právní mocí rozhodnutí soudu prvního stupně by vznikla žalovaným povinnost nahradit navrhovatelům náklady řízení a žalobcům právo požadovat náhradu nákladů řízení.
V postupu odvolacího soudu spatřují stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. Podle nich by v důsledku napadeného usnesení dovedeno ad absurdum mohli žalovaní požadovat zpět částku zaplacenou na náklady řízení, neboť ji zaplatili bez jakéhokoli právního důvodu. Napadeným usnesením byla popřena právní jistota účastníků řízení.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření a vyžádal si soudní spis sp. zn. 19 C 138/2002.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2004 konstatoval, že lze akceptovat důvod ústavní stížnosti spočívající v tom, že soud prvního stupně v důsledku změny usnesením odvolacího soudu nerozhodl o nákladech řízení, jak mu ukládá zákon. Podle tohoto soudu však nelze akceptovat argument spočívající v tom, že znění výroku neodpovídá ustanovení občanského soudního řádu, neboť se týká formální a materiální vykonatelnosti napadeného výroku o nákladech řízení a ten podle okresního soudu formálně i materiálně vykonatelný je, neboť vymezuje přesně práva a povinnosti stran ohledně nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2004 pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
K výzvě Ústavního soudu sdělili stěžovatelé přípisem ze dne 6. 1. 2004, že žalovaní dosud částku zaplacenou na náklady řízení nepožadovali, nicméně lhůta k jejímu vrácení stále ještě neproběhla a nárok žalovaných tak není promlčen.
Vedlejší účastníci Vladimír J. a Z. J. ve svém vyjádření ze dne 18. 5. 2004 uvedli, že stěžovatelé nebyli poškozeni porušením svého práva na spravedlivý proces. Konstatovali, že k výzvě právní zástupkyně stěžovatelů uhradili požadované náklady soudního řízení a že se vrácení zaplacených nákladů řízení nikdy nedožadovali. Domnívají se proto, že nároky stěžovatelů nebyly v řízení před Krajským soudem v Plzni nespravedlivě poškozeny a nebyla dotčena jejich základní práva. Navrhli, aby jejich ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud před rozhodnutím o ústavní stížnosti poskytl stěžovatelům na vědomí výše citovaná vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Ústní jednání ve věci se s ohledem na souhlasy všech účastníků i vedlejších účastníků s upuštěním od jednání nekonalo (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo na soudní a jinou právní ochranu, každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantuje právo každého na spravedlivý proces, tj. mimo jiné právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích.
Je zřejmé, že obě tato ustanovení konstruují základní právo na soudní ochranu skutečných, nikoli hypotetických práv, resp. garantují každému soudní ochranu před skutečným, nikoli jen teoretickým porušením jeho práv. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vyplývá, že stěžovatel, který se dovolává ochrany čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí být v prvé řadě schopen doložit, že v daném případě jde (resp. šlo) o skutečný, nikoli jen hypotetický spor týkající se občanských práv a závazků (srov. slova "contestations sur ses droits et obligation de caractere civile" v autentickém francouzském znění Úmluvy nebo slova "determination of his civil rights and obligations" v autentickém anglickém znění Úmluvy). Tento požadavek evropský soud podrobně vyložil ve svém rozhodnutí ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, A.43, §45 - 48. Soud interpretoval požadavek existence skutečného sporu tak, že občanská práva a závazky musí být jednak předmětem takového sporu mezi stranami a že výsledek soudního řízení musí mít na sporné právo přímý rozhodující dopad.
I v jiných právních řádech lze nalézt obdobné procesní instituty, které mají zabránit mimo jiné tomu, aby se soudy zabývaly domnělými spory a plýtvaly tak svůj čas a nemalé prostředky na úkor sporů skutečných [srov. např. v právu USA doktrínu omezující soudní pravomoc na "případy a spory" ("Cases and Controversies" v čl. III odd. 2 odst. 1 Ústavy USA) a z ní vyplývající pravidlo ripeness, podle něhož musí být újma hrozící žalobci skutečná a bezprostřední, nikoli domnělá, spekulativní, hypotetická či vzdálená].
Ústavní soud konstatuje, že mezi účastníky a vedlejšími účastníky není sporu o tom, že stěžovatelé požadovali náhradu nákladů řízení a vedlejší účastníci požadovanou částku v plném rozsahu ještě před rozhodnutím soudu I. stupně o zastavení řízení dobrovolně uhradili. Ani po změně výroku o nákladech řízení, kterou k odvolání vedlejších účastníků učinil odvolací soud, vedlejší účastníci nepožadovali vrácení částky zaplacené na nákladech řízení. Ve skutečnosti tedy není mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky existující spor o náhradu nákladů řízení, a nemohlo proto dojít k zásahu do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé poukazují na právní nejistotu, do níž je napadené rozhodnutí uvrhlo, neboť vedlejší účastníci by údajně mohli zaplacenou náhradu nákladů řízení žádat zpět. V tomto smyslu jde však o hypotetický spor o subjektivní právo. Ani Ústavní soud na tomto místě nehodlá spekulovat, jak by obecné soudy posoudily případný návrh vedlejších účastníků na vrácení částky dobrovolně zaplacené stěžovatelům na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním pohledávky. Lze nicméně uvažovat i o jiných interpretačních variantách, které povedou ke spravedlivému výsledku, spočívajících např. v tom, že šlo o dobrovolné plnění na základě pojmenované či nepojmenované dohody účastníků s poměrně zřetelnou kauzou. Spor mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky jistě nebyl prvním ani posledním sporem, který po mimosoudním urovnání skončil zastavením řízení, takže se lze domnívat, že případy dobrovolné úhrady nákladů spojených s uplatňováním práva nejsou raritní.
I kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelů a soudu Prvního stupně, podle něhož lze akceptovat důvod ústavní stížnosti spočívající v tom, že soud prvního stupně v důsledku změny usnesením odvolacího soudu nerozhodl o nákladech řízení, jak mu ukládá zákon, není to samo o sobě důvodem pro tak závažný zásah, jakým je kasační nález. Ústavní stížnost není běžným prostředkem nápravy formálních pochybení soudů, která do sféry práv a povinností účastníků prakticky nedopadají.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítá.